Světec nebo zbabělec? Papež Pius XII. a Třetí říše
Devátého října 1958, zemřel papež Pius XII. V čele katolické církve stál od roku 1939. Byl velkým ctitelem Panny Marie a příznivcem jejího zjevení ve Fatimě. Proto asi není náhodou, že pohřeb tohoto asketického náměstka Kristova, o němž bylo známo, že se hodně modlil a postil, se konal právě ve Fatimský den – 13. října.
Na druhé straně žádný jiný papež 20. století nebyl předmětem tolika vášnivých diskusí a posmrtných odsudků. Prý mlčel k nacistickým zločinům, zejména ke strašlivé genocidě Židů, známé pod jménem „holocaust“ nebo přesněji „šoah“. Jako viditelná hlava Církve měl prý hlasitě a jasně promluvit, odsoudit nacistické vyhlazování Židů, o němž získal spolehlivé informace nejpozději na sklonku roku 1942.
Opravdu? Bylo jeho morální povinností promluvit? Má odpověď bude možná pro mnoho čtenářů šokující: nikoli, nebylo. Pán Ježíš v evangeliích nikde nepřikazuje křesťanům, aby, když se setkají s obětí zločinu, mluvili, nýbrž aby pomohli. Milosrdný Samaritán ze známého Kristova podobenství (Lukáš 10, 30 – 37) není kladen jako vzor za to, že hlasitě odsuzoval lupiče, kteří chudáka pocestného oloupili a zranili, nýbrž za to, že se ho ujal a poskytl mu pomoc. Přesně toto právem celý svět, zejména však židovský národ, očekával od papeže: aby dle svých možností a svého vlivu pomohl.
Kdyby Pius XII. zůstal lhostejným, tvářil se, že utrpení židovského národa (ale i jiných národů, například Cikánů, Poláků), neexistuje a nehnul pro ně prstem, nepochybně by si zasluhoval odsouzení. Jenže on skutečně pomáhal, kde se dalo. Diplomatickými intervencemi prostřednictvím svých nunciů zabránil deportacím židů z Mussoliniho Itálie, z Maďarska, Chorvatska a Rumunska, podařilo se mu též zarazit už probíhající deportace ze Slovenska. Přes internuncia Roncalliho (pozdějšího papeže bl. Jana XXIII.) dosáhl u turecké vlády přijetí lodí s uprchlými židovskými dětmi, které by jinak skončily v plynových komorách. Jednání bylo těžké, Turci to zpočátku kategoricky odmítali. Když uprchlé židovské rodiny na počátku 40. let nechtěl žádný stát přijmout, byl to papež, který přesvědčil vlády Brazílie, Panamy a Haiti, aby desetitisícům evropských Židů vystavily přistěhovalecká víza. Jinak by je smrt v nacistickém koncentráku neminula. S papežovým souhlasem kláštery a jiné církevní instituce v celé nacisty ovládané Evropě schovávaly židy, po obsazení Říma Němci roku 1943 se Pius XII. osobně zapojil do pomoci tamním židům skrývaným v klášterech a na farách, asi 2 tisíce jich nalezly útočiště na teritoriu Vatikánského státu. To všechno se dělo s velkým rizikem pro kněze a řeholní osoby, ano, i pro samotného papeže, neboť nacisté mohli kdykoliv podniknout razie v církevních institucích včetně Vatikánu. Z původních téměř 10 tisíc římských Židů jich byly odvlečeny přes 2 tisíce, 7 tisíc si zachránilo život díky Církvi, potažmo díky Piovi XII. To také po válce mnoho Židů ocenilo děkovnými dopisy papeži, vrchní římský rabín Izrael Zolli tak učinil veřejným díkůvzdáním Piovi XII. v italském rozhlase. On sám se zachránil díky Církvi, což ho přivedlo později ke konverzi ke katolicismu. Při křtu z vděčnosti vůči papeži přijal jeho křestní jméno Eugenio. Zásluhy Pia XII. tenkrát uznaly i jiné významné osobnosti židovského světa, například Albert Einstein nebo izraelská ministryně zahraničí (později premiérka) Golda Meirová. Rabín a filozof Pinchas Lapide vyčíslil počet příslušníků svého národa, zachráněných nepřímo zásluhou Pia XII., na téměř 800 000.
To jsou nevyvratitelná fakta. Odpůrci Pia XII. se je sice snaží různě zlehčovat, ale nemohou je popřít. Jejich argumenty však směřují ke kardinální výtce: Pius XII. měl promluvit! Je pravdou, že správně a v pravý čas řečené slovo může někdy být tou nejúčinnější pomocí, někdy ale také medvědí službou. Ten, kdo plánuje pomoc, musí vyhodnotit konkrétní situaci a podle ní zvolit náležitý postup, strategii a taktiku. Pius XII. dospěl k názoru, že bude lepší a účinnější méně mluvit (to neznamená úplně mlčet, Pius nemlčel), ale zato tím více konspirativně Židům pomáhat. Viděl toto podle svého svědomí a na základě vlastního vyhodnocení situace jako nejlepší a nejúčinnější cestu pomoci trpícím Židům.
Nicméně mnoho neseriosních autorů typu Hochhutha, Cornwalla, Goldhagena nebo u nás ředitele Židovského muzea Lea Pavláta spolehlivě „ví“, že kdyby Pius XII. kategoricky odsoudil šoah, zachránil by většinu Židů. Hitler by se prý zalekl a v dalších vraždách nepokračoval. Jak si ale mohou být tak jistí? Možná mají pravdu, ale stejně tak ji mohou mít i ti, co poukazují na případ holandských biskupů, kteří na jaře roku 1942 napsali pastýřský list proti deportacím Židů a výsledek byl přesně opačný. Nacisté si vedli proti Židům ještě hůř, podnikli razie také v církevních institucích a zaměřili se hlavně na pokřtěné židy. Obětí této zběsilosti se stala i konvertitka-karmelitánka sv. Terezie Benedikta od Kříže, občanským jménem Edith Steinová. Podle svědectví sestry Pasqualiny Lehnertové, správkyně papežovy domácnosti, právě holandská zkušenost přiměla Pia XII., aby koncept chystané encykliky na obranu Židů hodil v kuchyni do pece. Ale i kdybychom sestře Pasqualině nevěřili (ačkoliv důvod k tomu není, nikdo tuto skromnou a obětavou řeholnici nepřistihl při lži) a Pius XII. žádný rukopis připravované encykliky do kamen nehodil, tak je jasné, že nemohl nebrat holandská fakta v úvahu při volbě vhodné strategie pomoci. Zločinecké totalitní režimy se často chovají nevyzpytatelně jako dravé šelmy. Když se v přírodě setkáte nečekaně se lvem a zařvete na něj, vždycky existují pouhé dvě možnosti: buď se lekne a uteče, nebo skočí a roztrhá vás. Nikdy nelze spolehlivě určit, co udělá. Ani Pius XII. nemohl předvídat, jak by se nacistické Německo zachovalo po případném ostrém odsouzení holocaustu. Možná by se opravdu stáhlo a přestalo židy vraždit, ale možná by také zintenzívnilo své pronásledování nearijců, zvláště pak pátrání po židech, ukrytých v církevních institucích. Toto riziko bylo reálné a Pius XII., chtěl-li židům nějak pomoci – a výsledky ukazují, že skutečně chtěl – je nemohl ignorovat.
Ostatně výtka, že Pius XII. k nacistickým zločinům mlčel, je nepravdivá. Vystoupil proti nim během války celkem sedmnáctkrát. Dá se pouze říci, že jeho veřejná vyjádření k nim nebyla adekvátní vší té hrůze a zvěrstvům. Jestli jednal správně, když dal přednost tiché, konspirativní formě pomoci, o tom můžeme vést stovky učených přednášek na konferencích a psát sáhodlouhé dizertace – a bude to stejně k ničemu. Nikdo již nedokáže, jestli situaci vyhodnotil dobře, nebo špatně. Rozhodující je, že Pius XII. opravdu statisícům Židů pomohl a má zásluhu na záchraně jejich životů. Patří mu tak čestné místo vedle Raula Wallenberga a dalších obětavců, kteří usilovali o maximální možnou pomoc pronásledovaným izraelitům. Koneckonců nacistická propaganda viděla v Piovi XII. nepřítele číslo 1, což vyvrací tezi Johna Cornwalla (jeho kniha letos u nás vyšla), že to byl „Hitlerův papež“. Kdyby tomu tak opravdu bylo, potom by zcela určitě po jeho volbě nenapsal 3. 3. 1939 nacistický list Berliner Morgenpost tato slova: „Volbu kardinála Pacelliho papežem nemůže Německo v žádném případě vítat, protože jako biskup a kardinál neustále útočil proti nacionálnímu socialismu.“ Ve své nástupní encyklice Summi pontificatus Pius XII. odsuzuje nacistickou ideologii a útok Německa na Polsko, proto hitlerovský režim zakázal tento dokument v říši publikovat. Ve svém vánočním poselství roku 1942 mluvil papež o statisících osob, „které bez svého zavinění a mnohdy jen pro samu skutečnost svého původu nebo své rasy byly odsouzeny k smrti nebo k postupnému vyhlazení...“. To vyvolalo zběsilou reakci nacistického tisku, který jej označil za „nepřítele Němců“, i když Pius XII. nejmenoval ani židy, ani Němce. Německý historik, jezuita Lothar Groppe, k tomu napsal: „Každému bylo jasné, že papež má na mysli židy. V Evropě přece nežili Indiáni nebo černoši.“ Notabene prvním státem světa, který oficiálně upozornil na existenci vyhlazovacích táborů pro Židy v obsazeném Polsku, byl Vatikán. Jeho státní sekretariát zaslal 5. 5.1943 všem vládám světa o tom memorandum (v kooperaci s Ekumenickou radou církví a Mezinárodním červeným křížem). Bylo to v době, kdy britská a americká vláda cenzurovaly jakékoliv zprávy o existenci těchto lágrů; ještě 30. 8.1943 ministr zahraničí USA Hull sdělil zástupci polské exilové vlády, že prý „k tomu nejsou dostatečné důkazy“.
Jsou-li fakta taková, jak je možné, že se stále ještě publikují teze o údajné zbabělosti Pia XII. nebo dokonce o jeho spolupráci s nacistickým režimem? Dnes již je jasné, že tyto lži pocházejí z dílny KGB, jak dosvědčil bývalý agent rumunské komunistické rozvědky Pacepa. Sovětský svaz potřeboval maximálně diskreditovat tohoto antikomunistického papeže, proto sáhl k výrobě účelových pomluv. Věrohodnost Pacepova svědectví dokazuje fakt, že Hochhuth, původce kampaně proti Piovi XII. svým dramatem Náměstek, je registrován jako agent východoněmecké tajné policie Stasi. Ostatně na nedávném kongresu o Piovi XII. v Římě vystoupili na jeho obranu i tam přítomní židovští rabíni – a to je podstatné. Pius XII. se choval za války opravdu jako křesťan – ano, i jako světec. Na tom nic nemění ani možná eventualita, že se ve své strategii v dobré víře mýlil – ale je toto rozhodující? Nejsou to spíše úmysly a konkrétní výsledky? A ty mluví jednoznačně pro něho.