Neexistují žádná práva homosexuálů
Když prezident Klaus vystoupil proti tzv. postdemokracii, poslal akorát vodu na mlýn svým odpůrcům. Byla chyba jako postdemokratické označit občanské společnosti jako takové. Totiž samotná myšlenka občanské společnosti (též NGO, nevládní, neziskové organizace) je naprosto v pořádku, pokud ovšem dotyčná nevládní organizace nadále sleduje onu původní myšlenku, tj. angažovat se ve prospěch společnosti, resp. vlasti. Je mnoho poctivých nevládních organizacích, které se např. starají o postižené děti, bojují proti nacismu a komunismu nebo upozorňují na ekologické problémy. Jakmile se však nějaká NGO zpronevěří původní myšlence a začne se vměšovat do výkonu státní moci, stává se z ní nátlaková skupina, nemající mandát voličů, a její následná činnost je pro lidi stejně příjemná jako lobbing průmyslových monster.
A právě takovýto nátlak ze strany některých NGO nyní pozorujeme v případě tzv. „práv homosexuálních a jiných sexuálních orientací“. Zákon o registrovaném partnerství je na cestě, prošel sněmovnou a zbývá už jen souhlas Senátu a prezidenta. Sveřepá kampaň vedená různými gay a lesbickými ligami je však jen obyčejný tlak na politické špičky založený na síle, a nikoliv na společenském mandátu. Proč představitelé homosexuálních lig nezaloží vlastní politickou stranu? Namísto toho všemožnými sofistikovanými způsoby, hlavně prostřednictvím médií, zavádějí do veřejného mínění novodobá dogmata.
Otázky týkající se homosexuality postupně začínají být společenským tabu. Kdokoli poukáže na pokračující devalvaci pojmu rodina homosexuální lobby je zesměšněn a promptně označen třeba za „rasistu“. Jakákoli diskuse na téma homosexuality se nepřipouští. Já netvrdím, že homosexualita je nemoc, neboť nemám lékařské vzdělání, ale stejně tak nemohu pochopit, proč mnozí lidé, stejně nevzdělaní jako já, agresivně odmítají diskusi na téma možné léčitelnosti.
Tzv. sexuální orientace je věc každého z nás, ale není mi jasné, proč by stát měl podporovat ty sexuální orientace, ze kterých nemá pražádný prospěch. Úkolem státu je hájit zájmy společnosti a těmi se rozumí reprodukce a příprava podmínek pro budoucí generace. Stát poskytuje rodinám ochranu, neboť děti ji na rozdíl od dospělých homosexuálních partnerů potřebují. Stát může také rodiny daňově zvýhodňovat, neboť se mu tato investice vyplatí s ohledem na vlastní budoucnost. Právě plození je podstatou sňatků. Slovo „láska“ je nátlakovými gay skupinami často zneužíváno. Homosexuálům právo na lásku přeci nikdo nebere, avšak stát může subvencovat jenom takový druh lásky, jehož plody jsou společenským přínosem, totiž samotná láska je ve vztahu ke společnosti pouhým prostředkem a pro společnost jako taková nic neznamená.
Kdyby „registrované partnerství“ neztratilo svůj původní obsah, tedy možnost sdílet partnerovy důvěrné informace, např. informovat se o jeho zdravotním stavu, byl by takový zákon v pořádku, a to nejen ve vztahu k homosexuálům, ale i k jiným lidem, kteří se rozhodli žít v páru. Jenomže zákon, který lobbisté nyní protlačili je předstupeň k homosexuálním sňatkům, neboť upravuje vzájemné nakládání s majetkem (dědictví ap.). Totiž takovýto zákon už homosexuální svazky zvýhodňuje (absence dědické daně) a nechává otevřené dveře dalším požadavkům na adopce dětí a následné vytváření pseudorodin s veškerými výhodami. A opakuji, že jakákoliv homosexuální „rodina“, kromě toho, že je ze své podstaty převrácená čili perverzní, nemá žádné společenské opodstatnění.
Nerozumím aktivitě profesionálních „human-rightistů“, kteří se tak zasazují o „práva homosexuálů“. Copak homosexuálové ve vyspělé západní kultuře svá práva už dávno nemají? Nejprve je třeba vysvětlit, co jsou základní lidská práva. Jsou to právo na život resp. osobní nedotknutelnost, které samozřejmě mají i homosexuálové, nikdo je tu za jejich způsob života nepopravuje jako v Íránu; dále je to právo na majetek (o kterém charta EU „kupodivu“ mlčí) a právo na svobodu slova. Tato fundamentální práva jsou vlastní všem lidem včetně homosexuálů. Je však nutno si uvědomit, že základní lidská práva jsou totéž co svobody, ale nikoliv totéž co požadavky. Myslím tím zcela nelegitimní požadavky jedinců na stát, jako např. „právo“ na byt, „právo“ na práci, „právo“ na vzdělání a teď i „právo“ homosexuálů na státní zvýhodnění. Neexistují žádna „práva“ žen, homosexuálů, Číňanů nebo menšin. Existují pouze nám všem společná lidská práva=svobody. Všichni lidé si jsou rovni a mají mít stejné šance, nelze jim však zaručit rovné podmínky. Menšiny včetně homosexuálních nejsou ničím méně než ostatní, ale ani ničím více, nemohou si proto klást zvláštní požadavky. Společnost si může vybrat koho zvýhodní. Může upřednostnit tradiční rodinu, která jí zajišťuje budoucnost, oproti homosexuálním svazkům. Kdyby společenské zásady neměli přihlížet k žádným pravidlům, nebyly by to společenské zásady, nýbrž pouhé rozdávání prostředků vládou každému, kdo by přišel.
Michael Anděl
Autor je členem Mladé Pravice (www.pravice.org)