Jsou potraty demokratického nebo totalitního původu?
Stoupenci legalizace vražd nenarozených dětí rádi argumentují tím, že prý tato „vymoženost“ nerozlučně patří k demokracii, je prý nedílnou součástí práv a svobod člověka. Kdo zná historii, ten ovšem ví, že potraty byly legalizovány nejdříve v totalitních diktaturách, teprve později demokratický svět před tímto zlem ke své hanbě kapituloval.
Konkrétně: Poprvé v dějinách uzákonil právo na potraty r. 1920 komunistický Sovětský svaz. Jeho příkladu následovalo r. 1938 demokratické Švédsko (vedené však socialistickou stranou), o rok později se připojilo i nacistické Německo, které legalizovalo interrupce pouze pro Židy a pro Poláky, tedy pouze pro tzv. méněcenné rasy. Pro Němce nikoliv, neboť hitlerovský režim měl zájem na populační explozi tzv. panské rasy. V 50. letech uzákonily potraty všechny komunistické státy s výjimkou Rumunska, u nás se tak stalo r. 1957. Západní demokracie se připojily teprve v průběhu 60. a 70. let, USA známým rozhodnutím Nejvyššího soudu v r. 1973.
Odkud se vzal požadavek legalizace potratů, které byly už od starověku až do 20. století stíhány jako vraždy? Jejich zastánci ho dávají do souvislosti s vědeckotechnickým pokrokem nové epochy, rozvojem demokracie a lidských práv. Zapomínají ovšem na to, že tento postulát se zrodil právě v totalitní ideologii. Počátek nutno hledat u teoretiků socialismu a komunismu Friedricha Engelse a Ferdinanda Lassalla. Oba, Engels zejména ve svém spise „O původu rodiny“, považují manželství za otroctví pro ženu a hlásají volnou lásku, protože žena má prý právo realizovat se tak jako muž v zaměstnání a v tom jí překáží pouto manželství a rodiny.
Tato instituce je pro ženu vykořisťovatelská a socialistická revoluce ji má od toho osvobodit. Žena musí mít podle těchto socialistických teoretiků právo navazovat nezávazné sexuální styky s kýmkoliv a na jakoukoliv dobu s možností kdykoliv partnera opustit a navázat kontakt s jiným, nesmí jí být ani bráněno v sexuálních vztazích s více partnery najednou atd.
Pan Engels ovšem neřeší otázku, co s dětmi, které z těchto volných svazků vzejdou.To za něj „vyřešili“ až bolševici v Rusku hned po revoluci. Historik Dmitrij Volkogonov uvádí ve své biografii o Leninovi (Lenin, počátek teroru, Praha 1996), jak už v listopadu 1917 na zasedání vlády první muž revoluce okamžitě prosadil do usnesení občanské sňatky a možnost libovolného rozvodu bez udání důvodů. Parlament, sestavený jenom z bolševiků a jejich nohsledů, to schválil r. 1920. Součástí této právní úpravy, aniž by byla jakkoliv vysvětlena, se stala také legalizace potratů jakožto samozřejmost.
Má-li žena mít podle Engelsovy teorie svobodu střídat partnery podle libosti a chuti, potom ovšem musí mít taky svobodu zabránit početí a stát, reprezentovaný lékařem, jí má k tomu dopomoci, aby se prý mohla plně realizovat ve společenském životě. Tak zdůvodňoval uvolnění potratů sovětský tisk.
Dalším kořenem potratového zákonodárství moderní epochy je freudismus, odvozující v duchu svého zakladatele Sigismunda Freuda veškerou lidskou aktivitu od sexuálního pudu. Freudovi následovníci zašli dál, než mohl jejich učitel domyslet. Začali propagovat tak jako Engels a socialisté - volnou lásku, ovšem z jiné motivace než oni. Freudisté tvrdili, že člověk je v zajetí sexuálního pudu, proto je třeba právě ten úplně uvolnit a nevázat pouze na manželství.
Socialistický komunismus a freudismus jsou prvními zdroji pozdější legalizace potratů. I když ani Engels, ani Freud tento postulát bezprostředně nikde nevyslovili, je logické, že při realizaci jejich teorie k němu nutně muselo dojít, neboť při uvolnění pout manželství a legalizaci promiskuitních sexuálních vztahů musela nutně vyvstat otázka: Co s dětmi, které se v takových poměrech narodí? Žena, oddávající se své sexuální nebo společenské seberealizaci, nebude mít zájem dítě přijmout a vychovat, tím spíše ne stát. Lenin a bolševici v zákonodárné praxi domysleli to, co Engels neměl odvahu v teorii dořešit.
První, kdo otevřeně vystoupil s požadavkem legalizace interrupcí ještě před bolševickou revolucí v Rusku, byla Američanka Margareth Sangerová, která ve svých teoriích navazovala na názory filozofa Malthuse o údajné přelidněnosti naší planety. Počet jejich obyvatel se musí redukovat podle ní pomocí potratů, eutanázie a sterilizací, což vše je třeba uzákonit. Tato dáma byla později velkou obdivovatelkou Adolfa Hitlera, jehož ve svých spisech nepokrytě velebila zvláště za program eutanázie. Hlásila se otevřeně k nacismu, propagovala eugeniku, aby prý lidstvo bylo „vyšlechtěno“ a zbaveno „méněcenných ras“. Je zakladatelkou „Planned Parenthood“, čili Společnosti pro plánované rodičovství, jež je dnes rozšířeno po celém světě, u nás stojí, jak známo, v jeho čele dr. Radim Uzel. Ona též jako první prosazovala tzv. sexuální výchovu ve školách, taktéž byla stoupenkyní sexuální volnosti.
Z uvedených faktů je tedy jasné, že legalizace potratů nemá nic společného s demokratickou tradicí občanských svobod a lidských práv, ale naopak má svůj původ v totalitních diktaturách nacismu a komunismu, které způsobily tolik hrůz a krveprolití. Těsně také souvisí s liberalizací rodinného zákona a legalizací promiskuitních vztahů. Je snad náhodou, že ostudnému rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z r. 1973 předcházela v šedesátých letech tzv. sexuální revoluce mládeže a uvolnění pornografie za Johnsonovy vlády let 1964-8, která se stala výnosným byznysem?
Postulát legalizace potratů je pokaždé odvislý od uvolnění sexuální morálky. Boj proti nim (a proti eutanázii, která je jenom logickým pokračováním interrupcí při stejném pohrdání idským životem) nelze tedy oddělovat od zápasu za prioritu rodinného života a řádného manželství, proti pokusům postavit na stejnou úroveň řádné heterosexuální manželství a volné svazky, zvláště homosexuální, a proti pornografii.
Všechna tato zla spolu s potraty jsou násilím vnucována mezinárodní finančnickou lobby celému světu, jde tedy o nový typ totalitní diktatury, což by ale byla další kapitola. To pochopila a chápe ve stále větším počtu část americké mládeže všech konfesí, která už od osmdesátých let uzavírá slib pohlavní zdrženlivosti až do manželství.
Počet těchto mladých lidí, zapojených automaticky též do protipotratových iniciativ, neustále roste. Časopis „American Journal of Sociology“ se diví, že už jich je téměř 20 procent mezi mládeží ve věku 16-21 let. S překvapením též konstatuje, když provedl mezi nimi anonymní anketu, že téměř ve 100 procentech případů se těmto chlapcům a dívkám daří svůj slib dodržet. Půjde uvědomělejší část naší mládeže také touto cestou? Kéž by procitli! Pro mládež Kristovu a Mariinu by to mělo být samozřejmostí.
Radomír Malý
Při psaní tohoto článku jsem čerpal informace z bulletinu spřátelené německé organizace
„Freundeskreis Maria Gorretti“ (Information FMG 8/2000).
Immaculata 6/2002
