Nezaměstnaní a státní důchodci: Umělé výtvory etatismu
Život každého jednotlivého člověka na této zemi je výrazným způsobem ovlivněn určitými nevyhnutelnými přírodními zákonitostmi, které člověka neustále doprovází a tím i nevyhnutelně spoluvytváří celé jeho životní působení na tomto světě.
Zejména se jedná o to, že člověk svojí produktivní činností v interakci s přírodními zdroji a ostatními lidmi vytváří a spotřebovává nejrůznější zdroje a produkty pro plnohodnotné zajištění žití jak z biologického, tak především z humánního hlediska. Dále pak neúprosně tikající biologické hodiny dané jeho přírodní podstatou. Nedílnou součástí života člověka se tak i stává individuální plánování o průběhu jeho vlastní pracovní činnosti a v otázkách zajištění se na stáří.
Tyto zcela základní teze, které jsou plně v souladu se zásadami individuální odpovědnosti každého člověka za svůj život a činy jako jediného možného humanistického konceptu, jsou ale bohužel systematicky popírány dnešním všudypřítomným etatismem – a to mimo jiné třeba v oblastech výše uvedených.
Etatismus můžeme charakterizovat jako násilnou zvůli státu, režimu či třeba parlamentní většiny vůči jednotlivci a jeho přirozeným lidským právům. Tedy metody ostudného uvalování perverzních povinností prostřednictvím mocenského státního aparátu na jednotlivce, kteří se k nim nikdy dobrovolně nezavázali. To vše pak ve prospěch nejrůznějších vyděračských zájmových hlasů.
Ty mají sice ve své rozmanitosti různé a často i protichůdné zájmy, nicméně něco mají vždy společného – vědí, že aby mohli vůbec stát žádat o svá obskurní „práva“ na všechno možné i nemožné, musí z logiky věci vždy existovat ve prospěch státu patřičně obskurní „povinnosti“ neorganizovaných jednotlivců, myslitelné i zdánlivě nemyslitelné.
Jednou ze základních podmínek rozšíření etatismu tedy je, aby byla jednotlivá „práva a povinnosti“ na lidi snesena tím způsobem, aby se zamlžila nezbytná přímá vazba mezi nimi a tím umožněn prostřednictvím státní moci zisk většího podíl na „právech“ na úkor někoho při minimalizaci vlastních „povinností“ vůči někomu.
Nejtypičtější a zároveň možná nejzrůdnější projevy dnešního etatismu můžeme právě proto vidět ve výše naznačených dimenzích života lidí. Ty jsou pro člověka natolik životně důležité, že pokud se dostane pod bedra etatismu, nutně se dostává do role celoživotního rukojmího etatistického moru, který se pak díky tomu mnohem snadněji šíří. Reálnými nosiči této etatistické epidemie jsou v českých podmínkách mimo mnoha jiných především úřady práce (dále jen tzv. „pracáky“) a všechny možné i nemožné správy sociálního zabezpečení (dále jen tzv. „socky“).
Pro tyhle obskurní instituce je společné především to, že pracují tzv. nedobrovolně klientským způsobem. Pro upřesnění a pro další pochopení je snad ale dobré připomenout, že klientem pracáku se nikdo nutně stát nemusí, zatímco klientem socky člověk být prostě musí – a to už od narození. Podstatnější je ale především to, že jejich existence je ztělesněním a přímým organizátorem brutální socializace a nechutné fetišizace pracovních vztahů, institutu zaměstnání jako takového, seniorů a v konečném důsledku tak i celého života všech zúčastněných „klientů“.
Na lidi je pohlíženo jako na polouvědomělé vazaly státu, kterým je plánovitě etapově rozkouskován a obhospodařován život ve vazbě na různé typy i výše nejmenovaných etatistických institucí, pro které je však vždy charakteristická jakkoliv velká či variantně perverznější míra sockovatosti. Smutným, ale zároveň etatismem chtěným výsledkem není pak nic jiného než ta skutečnost, že se derivátní sockou stává nedobrovolně každý obětní klient etatistické socky – tedy my všichni.
Jak jinak si lze totiž vyložit situaci, kdy je člověk nedobrovolně nucen k tomu, aby se podřídil umělé, státem vynucené a nechutně zrůdné věkové a vůbec lidské etapizaci a etatizaci vlastního života – bez ohledu na naši individuální přirozenost. Život člověka přece nelze kolektivisticky normovat na jakési pseudoetapy z nepověřené vůle státu. Co je komu do toho, kdy, kde a jak se vzdělává; kde, jak, jak dlouho pracuje či nepracuje, nebo za jakých okolností a kdy má člověk v „seniorském“ věku začínat opouštět „produktivnější“ způsob života… Člověk není žádný předem naprogramovatelný mechanismus, kterému je nutno vnucovat, kdy asi má „zapnout“ a kdy asi „vypnout“…
O to smutnější je, jak jsou dnes lidé vůči tomu povolní a svůj život si skutečně nechávají programovat a etapizovat. Poslušně (když minimálně zhruba 9 let musí) a často útrpně chodí do státních škol, kde se k nim nikdo nechová jako k zákazníkům školy, ale přinejlepším jako ke „šťastlivcům“, kteří mají být vůbec rádi, že se jim tohoto privilegia vůbec dostalo…
Dále pak lidé například podléhají vymývání mozků v tom smyslu, že pokud budou celý život povinně přispívat na socku, budou po dovršení určitého roku „osvobozeni“ od práce a moci tak šťastně dožít díky následnému, sockou garantovanému a tím i jedinečně sockovskému státnímu důchodu.
Tomáš Munzi
Portál 4/2003