Takovou úvahu jsem ještě nezaznamenal, tak pojďme toto téma otevřít. Jsem navíc otevřeným zastáncem vystoupení České republiky z EU, takže vyvstává logická otázka „co dál“. Nedělejme si iluze, že nejsme v jistém druhu politické války. Byli jsme, jsme a budeme. Vždy. Není to tradiční válka plná zbraní v akci a milionů vojáků v uniformách. Válčíme v rovině ideologií a stále více, přes veškerou podle mě marnou snahu multikulturalismu, také v rovině náboženské. Obě roviny se pak zcela logicky, se zvyšujícím se počtem lidí na Zemi, radikalizují. Jednou se cítíme být členy těch na východě, podruhé těch na západě. Přiklánění se neustále pod nějaké pomyslné deštníky bylo pro naši historii typické. Rád bych tedy v této souvislosti zmínil, že jsme v podstatě v samém středu Evropy, že hlavní obchodní cesty vedly z východu na západ přes naše území od nepaměti, že o nás díky této strategické poloze měly vždy zájem obě strany, a že jsme světu dali řadu opravdu velkých osobností. Zároveň bych se rád zamyslel nad tím, zda díky tomu všemu není čas začít přemýšlet nad novou pozicí naší vlasti – politickou neutralitou. Ona má totiž řadu výhod pro stát, jeho občany, ale také podle mě pro definitivní umírnění v domácí politice, které je nezbytné k tomu, abychom žili lépe.

Politická neutralita je požadována v principu v podstatě téměř ve všem, čím zprostředkovaně žijeme každý den. Je (nebo by měla být) základem pro práci jak u zaměstnanců, tak u podnikatelů. Je (nebo by měla být) základem pro investice, seriozní a dlouhodobý růst hospodářství, pro rozhodování soudů, práci policie, ale i rozhodování úřadů. Ve finále při hlubším zkoumání zjistíme, že politická neutralita se v podstatě požaduje naprosto všude. Jenže všichni víme, jaká je praxe v tomto státě. Jelikož nad požadavkem politické neutrality stojí politický boj o koryta, jsou ve finále všechny výše zmíněné „obory“ prosáknuty politickým rozhodnutím, které předcházelo, jak červenou nití.

José Ortega y Gasset, španělský filosof, sociolog a esejista, kdysi řekl: „Skupiny, které vytvářejí, stát to dělají z určitého účelu, určité potřeby, k určitému užitku. Dávají se dohromady ne proto, aby byly pohromadě, ale aby něco společného dělaly.“

Pod taktovkou neustálé politické závislosti na těch či oněch jsme u nás oproti tomu sklouzli od „aby něco společného dělaly“ k „hlavně aby to nemohly udělat skupiny ostatní“. K volbám už nechodíme proto, aby vyhráli jedni, ale aby se k moci nedostali druzí. Ztrácí tím stát, národ i každý z nás. Místo soustředění se na skutečnou svobodu jedince v jeho rozhodování, nesení důsledků a vytváření podmínek pro jeho přirozený úspěch v konkurenci ostatních, místo toho, aby stát výhradně poskytoval svým občanům služby, za které si draze platí, stáváme se novodobými otroky politických stran.

Stát má mít důvěru občana v jeho ochrannou funkci před zločinností. Jak chce náš současný stát zajistit pod taktovkou neustálé politické války tuto důvěru, když jeho představitelé sami zákony nedodržují a v mnoha případech se nejenže na zločinnosti podílí, ale nenechají ji ani vyšetřit? Stát má být garantem práv a svobod občanů, řádu a spravedlnosti. Jenže jak chce náš současný stát být v tomto garantem, když jeho představitelé, pod taktovkou neustálé politické války, řád a spravedlnost povýšili do Orwellovské úrovně „Všichni jsou si rovni - a někteří jsou si rovnější"? Proč tento stát, díky svým představitelům, se jako korouhev systematicky uchyluje neustále pod jedno nebo druhé křídlo?

Oponenti budou tvrdit, že jsme stát malý, rozlohou i počtem obyvatel nevýznamný, a že někam patřit prostě musíme. Co nám však taková ponížená úvaha v historii přinesla? Co nám přinesl východní blok? A co nám přináší nyní „nový blok“ v podobě Evropské unie? V obou případech je to stejné. V obou případech jsme měli a máme pocit, že někam patříme, a že se na něčem podílíme. Ve skutečnosti ale jen slepě posloucháme to, co nám řeknou, že je pro nás nejlepší.

Domnívám se proto, že je na čase se zabývat také úvahami o politické neutralitě České republiky jako jedné z relevantních možných cest k budoucímu úspěchu. Neodsoudit tuto cestu předem a velmi korektně se jí zabývat. Česká republika má strategickou geografickou polohu. Česká republika má surovinové zdroje. V případě uranu dokonce jedny z největších (a já jsem přesvědčen, že jádro a energie z něj je jedinou cestou). V řadě oborů jsme naprosto soběstační. Naši lidé určují ve světě směr vývoje v řadě oblastí, v mnoha patříme ke světové špičce. Jmenujme například oblast atomové energie, vývoj léčiv, léčebných postupů a transplantací, nanotechnologie, vývoje softwaru, vesmírného výzkumu, objevů, kultury, ale i sportu. Výčet slavných konkrétních jmen by byl dlouhý.

Už mě unavuje ta poníženost našeho národa, kterou nám současní politici vnucují. Už mě nebaví a stydím se za to neustálé přitakávání někomu okolo a lezení do prodloužených zad. Češi, Moravané a Slezané mají na víc. Právě proto bych toto téma dnes tímto článkem otevřel a čas od času se k němu vracel. A Vy?