Katolicismus a české vlastenectví
Dobrý katolík rovná se špatný Čech?
Antikatolicismus a české vlastenectví jsou v povědomí našich lidí spojitými nádobami. Již od dob první republiky, částečně již starého c.k. Rakousko-Uherska, se miliony českých žáků ve školách učily, jak Katolická církev „nám“, tj. Čechům, upálila Mistra Jana Husa a poté krvavě potlačila husitské hnutí, které dostalo v našem výkladu dějin punc českého národního povstání proti celému tehdejšímu zlému a nepřátelskému světu. Tatáž „nelidská“ a „krutá“ Katolická církev nám údajně spolu s nepřátelskými Habsburky připravila porážku na Bílé hoře a násilnou rekatolizaci, při níž jezuité pálili české knihy. Kdyby ne osvícenství, romantismu a znovuoživení husitské tradice v 18. a 19. stol., český národ by prý zmizel z mapy Evropy, neboť by se utopil v germánském moři. To chystala pro Čechy mj. i Katolická církev.
Na rozdíl od Poláků se tak postupně vytvářel v mysli průměrného Čecha stereotyp, že „být dobrým katolíkem znamená být špatným Čechem“ a naopak. K tomu přispěla už liberální výchova v rakousko-uherských školách po školské reformě r. 1868, která odstranila ze školství církevní dozor a umožnila průnik liberálních názorů do výuky. Žáci a studenti se v dějepise učili, že osvícenství představuje novou, svobodnou éru lidstva, která nahradila dřívější církevní despocii a Velká francouzská revoluce prý znamená spravedlivý boj za uplatnění myšlenek svobody, rovnosti a bratrství, jen ten jakobínský teror údajně neměl být. I když většina českých učebnic dějepisu se snažila zachovat jistou solidnost a objektivitu (podíleli se na nich žáci Gollovy školy), převážná část učitelstva využívala ustanovení o „svobodě výuky a myšlení“ k ničení katolické víry žactva. Učili podle svých liberálních nebo socialistických názorů, nikoli podle učebnic. V hodinách biologie se už počátkem 20. stol. vyučoval darwinistický evolucionismus jako údajně „prokázaná“ vědecká pravda. Zároveň se pedagogové předháněli v glorifikaci husitství.
To bylo podporováno školskými správami na okresech. Učitelé katolíci, kteří odmítali akceptovat dobový trend výuky, měli potíže s úřady a většinou jim bývaly vyňaty z výuky „choulostivé“ předměty jako dějepis, český jazyk a literatura, etika, biologie apod. Pouze ve výuce náboženství, které bylo osnovami zredukováno na pouhé dvě hodiny týdně, se nabízel prostor učit podle pravdy, čehož katecheté hojně využívali a vyvraceli studentům lži a výmysly jednotlivých pedagogů. Někteří učitelé náboženství si také na zvlášť agresivní kantory stěžovali, nikdy však ničeho nedosáhli, maximálně přeložení dotyčného na jinou školu. Masaryk tenkrát v souvislosti s tzv. Judovou aférou (o ní jsme psali v TD č. 4/06) rozvinul kampaň o „katechetech-denunciantech“, takže kněz, který si stěžoval, že učitel nebo profesor šíří ve výuce církevních dějin nepravdy, byl okamžitě pranýřován liberálním nebo socialistickým tiskem jako „udavač“ a „nepřítel svobody“.
Krátce před první světovou válkou vydal Alois Jirásek, sám svým povoláním gymnazijní profesor, román „Temno“, jenž se stal okamžitě bestsellerem stejně jako jeho beletrie z husitského období. Na gymnáziu v Žitné ulici v Praze, kde učil, působil také jako profesor náboženství emauzský benediktin dr. Marian Schaller, tvůrce známého misálku pro lid. Ten se Jiráska ihned poté, co Temno vyšlo, otázal, proč falšuje české dějiny. Jirásek mu odpověděl: „Ale pane kolego, já jsem přece nepsal učebnici, psal jsem jenom román.“ Nedodal ovšem, že naprostá většina českého učitelstva přijala jeho román jako neoficiální učebnici dějepisu pro období po Bílé hoře. To je ovšem přímo groteskní, neboť Temno svým obsahem patří mezi běžný milostný žánr své doby, je typickou „červenou knihovnou“ se zvláštní pikanterií, kdy se katolický bohoslovec zamiluje do dívky z tajné protestantské rodiny. Obliba Jiráskova Temna byla způsobena právě mistrným zpracováním příběhu této nešťastné lásky, nikoli popisem nábožensko-politických událostí první poloviny 18. stol. O jejich pravdivost autorovi evidentně vůbec nešlo, upravoval si je tak, aby se mu hodily jako kulisa milostného příběhu. To, že se tento tuctový milostný román, poplatný čtenářské poptávce éry před první světovou válkou, stal napřed neoficiální a potom za komunistů oficiální příručkou české školní výuky dějepisu, je naší národní ostudou.
V prvních letech samostatné Československé republiky bylo ještě hůř než za starého c.k. Rakousko-Uherska. Stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3.11.1918 dalo signál k agresivnímu vandalismu „ve jménu českého vlastenectví“ proti mariánským a svatojanským sochám, údajným symbolům nenáviděného habsburského a jezuitského „temna“. Zničeny jich byly tisíce. V katolických chrámech uvědomělí „vlastenci“ vyloupili a zneuctili na 500 svatostánků. Stovky křížů, které předtím visely ve školách, byly na základě nařízení ministerstva školství, vedeného sociálním demokratem Gustavem Habrmanem, odstraněny a spáleny. Někdy tekla i krev, když katolíci bránili své kostely před vandaly nebo před odpadlíky k nově vzniklé československé církvi, kteří se jich chtěli zmocnit. To vše probíhalo „ve jménu pravého češství“.
Jenže navzdory této protikatolické agresivitě, motivované „vlasteneckým duchem“, většina českého obyvatelstva od katolické víry neodpadla. 70 procent zůstalo věrno víře otců, aniž se cítilo být menšími českými vlastenci než útoční protikatoličtí agitátoři a apostaté. Tento počet se později zvýšil, neboť mnoho lidí, kteří původně odpadli k československé církvi, se ve 30. letech vracelo zpět k pravé Církvi Kristově. Katolicismus nadále zůstal masovou a většinovou religiozitou českého obyvatelstva. To ovšem vyvrací námitku, že se jednalo o cizí, národu zvenčí importovaný element. Kdyby tomu tak bylo, odpadla by od Katolické církve po r. 1918 velká většina obyvatelstva. Místo toho však ke zlosti všech pánů typu Herbena, Machara, Habrmana, Kunteho, Farského aj. byla Československá republika nucena uzavřít r. 1928 s Vatikánem Modus vivendi, který posílil pozici Katolické církve jako většinového náboženství Čechů, Slováků, sudetských Němců, Poláků a Rusínů (ti byli řeckokatolického ritu). Československá strana lidová, vedená katolickým knězem mons. Janem Šrámkem, byla od r. 1922 nepřetržitě členem všech vládních koalic. Katolické spolky, tisk a školy prožívaly svůj boom.
To je jasným dokladem, že katolická víra byla pevně zakořeněna v české národní tradici a stala se součástí toho, co se nazývá „národní identita“. Samozřejmě, že proti Polákům nebo Irům je zde rozdíl. Zatímco u nich se národní identita zcela kryje s katolicismem, u Čechů vstupuje do hry více náboženských a ideologických faktorů: husitismus a protestantismus, osvícenství a liberalismus, socialismus a komunismus. Všechny tyto –ismy operují českým patriotismem, někdy dokonce přímo nacionalismem. K českému vlastenectví se ovšem stejně vehementně hlásili a hlásí i Čechové katolického vyznání. Tato mozaikovitá a nikoliv jednolitá národní identita není ničím mimořádným a vyskytuje se v hojné míře i u jiných evropských národů. Francouzský patriotismus se odvolává na osvícenství a Velkou francouzskou revoluci, francouzští katolíci však zdůrazňují jako součást národní identity katolickou monarchii a Církev, stačí jen nahlédnout do děl Léona Bloye nebo Louise Veuillota. Německý patriotismus se opírá o protestantskou tradici Luthera a později osvícenských a romantických filozofů Kanta, Lessinga a Hegela, současně ale se i katoličtí apologeté Görres a Ketteler projevují jako nadšení němečtí vlastenci. K ideálu „vlasti“ se často hlásili a hlásí vyznavači ostře antagonistických náboženských či politických –ismů a vzájemně se potírají. To je normální a přirozené, není tedy důvodu, proč by český prostor měl být v tomto výjimkou. Kromě husitsko-protestantského, liberálního a komunistického vlastenectví existuje také vlastenectví katolické. Čeští katolíci vždycky byli součástí národa a nesmějí si nechat vsugerovat lež, že do něj tak zcela nepatří.
Husité vlastenci – jezuité cizáčtí utlačovatelé?
České katolické vlastenectví se odvolávalo a odvolává na kult národních patronů sv. Cyrila a Metoděje, sv. Václava a Ludmily, sv. Vojtěcha a Prokopa, sv. Anežky a Zdislavy, sv. Jana Nepomuckého a Jana Sarkandera, sv. Klementa Marie Hofbauera a Jana Nepomuka Neumanna. Slavným obdobím českého státu a národa byla vláda Karla IV. ve 14. stol., panovníka zcela oddaného Katolické církvi, za což se mu od Karla Marxe dostalo hanlivého přívlastku „popský král“. K jistému antagonismu mezi češstvím a katolicismem došlo v souvislosti s upálením Mistra Jana Husa v Kostnici r. 1415. Ani toto nebylo nic výjimečného v tehdejší Evropě. Francouzská protikatolická propaganda také neustále využívala a využívá křížovou výpravu, vyhlášenou na počátku 13. stol. papežem Innocencem III. proti albigenským heretikům ve Francii, k tvrzení, že prý papežství se postavilo proti francouzskému národu a jeho bytostným zájmům.
Husova kauza nemá ve skutečnosti se vztahem národ a Katolická církev co dělat. Hus nebyl odsouzen kvůli své národní příslušnosti, ale kvůli bludům, které hlásal. Krom toho Jana Husa je nutno z hlediska historického pokládat částečně za osobnost katolickou, neboť se až do posledního vydechnutí cítil být katolickým knězem. Ne tak ovšem husité, kteří si stanovili za cíl likvidaci katolické víry v Čechách. Jestliže je husitské hnutí vynášeno jako „vlastenecký obranný boj Čechů proti křižácké agresi celé Evropy“, jak psaly ještě komunistické učebnice dějepisu, tak je to lež. Husitské války byly ve skutečnosti vyhlazovací válkou českých husitských heretiků proti českým katolíkům. Sám husitský kronikář Vavřinec z Březové uvádí tato fakta:
a) Na Velehradě bylo r. 1421 nelidsky upáleno 7 mnichů;
b) V Chomutově (tenkrát městě s nemalým zastoupením českého
obyvatelstva) byl ženám a dětem slíben volný odchod. Sotva
vyšly z města, vrhly se na ně táboritky, obraly je o šperky a
peníze, nahnaly do stodol a upálily, neslitovaly se ani nad
těhotnými;
c) V Bechyni r. 1422 a 1428 byli řeholníci pobiti nebo upáleni, v Klatovech r. 1419 spálena jedna čtvrť a všechno její obyvatelstvo pobito;
d) Ve Zlaté Koruně bylo r. 1420 a 1425 mnoho mnichů umučeno;
e) V Sedlci pod Kaňkem r. 1421 pobili táborité do jednoho všechny zajaté kartusiány a cisterciáky;
f) V Jaroměři r. 1421 dostali kněží na vybranou: buď odpad k husitismu nebo hranici. 17 zvolilo mučednickou smrt pro Krista, 3 odpadli;
g) V Mohelnici r. 1424 si občané slíbili před oltářem, že raději podstoupí smrt, než by se zpronevěřili sv. víře. Muži byli pobiti, ženy a děti upáleny v chrámě v celkovém počtu 700;
h) V Prachaticích r. 1420 bylo 85 měšťanů upáleno v sakristii kostela, v Říčanech a Rokycanech téhož roku husité slíbili ženám a dětem volný odchod, pak je ale pochytali a upálili;
i) V Německém (dnes Havlíčkově) Brodě r. 1422 pobili husité 1500 lidí včetně žen a dětí tím, že je shazovali z oken radnice dolů na oštěpy, podobně v Turnově r. 1424;
To jsou jen některé nejdrastičtější údaje z Husitské kroniky Vavřince z Březové. Tento umírněný husita píše: „V jižních Čechách řádili husité jako Nero....nejkrutějšími mukami zvířecky zprovozovali ze světa katolíky....“ A Hilarius Litoměřický píše o husitském obléhání Plzně r. 1433-4: „Kohokoli z města chytili – i ženy a dívky – uřezali mu ruce, nos i uši...ženy uzavřeli do sudů a shazovali, jiné mučili v temném vězení hladem, aby k nim přestoupily, ale ony raději volily smrt než potupně vést nečistý život s kacíři...“
Tyto údaje nepotřebují komentáře. Protestant František Palacký odhaduje počet obětí husitského řádění na 200 tisíc. Je sice pravdou, že křižácká vojska, povolaná do Čech na obranu katolického náboženství, se dopouštěla podobných bestialit (i vůči katolíkům), ale husité s tím začali jako první vůči vlastním českým krajanům, kteří se nechtěli vzdát své katolické víry a byli stejnými příslušníky českého národa jako oni. Katoličtí mučedníci husitského běsnění byli také součástí českého národa, mluvili česky a měli tuto zemi rádi.
U nás i v husitském a později protestantském období 15. a 16. stol. existovala početně silná a dobře organizovaná česká katolická menšina, jež byla nedílnou součástí českého národa a nikdy jí být nepřestala. Podle odhadů historiků v době těsně před bělohorskou bitvou r. 1620 představovali katolíci v Čechách 10-15 procent obyvatelstva, na Moravě přes 30 procent. Zcela rozdílně vypadala situace u Dánů, Švédů a Norů, kde byl katolicismus protestantskými vládci v průběhu 16. a 17. stol. zcela vyhlazen. Tomu napomohl fakt, že tyto národy přijaly křest poměrně pozdě, tudíž se katolická víra ještě nevžila natolik, aby se stala v plném rozsahu součástí národní identity.
Pobělohorská rekatolizace přivedla aspoň formálně veškeré české obyvatelstvo zpět do lůna Katolické církve. Nelze omluvit, že přitom bylo často použito násilí, jak dokumentují úřední akta vydaná ve 20. stol. katolickým historikem a pražským světícím biskupem Antonínem Podlahou. Nicméně habsburská státní moc postupovala přesně podle protestantské zásady „cuius regio, eius religio“ (čí země, toho náboženství), dohodnuté podpisem augsburského míru r. 1555. Násilné rekatolizaci, kvůli níž je Církev stále napadána, odpovídala v jiných evropských zemích násilná protestantizace, která v Anglii a ve skandinávských zemích byla vůči katolíkům daleko brutálnější než rekatolizace protestantů v českých zemích. Krom toho se nikdy při pobělohorské rekatolizaci neděl ani stín těch zvěrstev, jichž se dopouštěli husité vůči svým katolickým krajanům.
Katolická víra nebyla po třicetileté válce přijímaná českým obyvatelstvem pokaždé s neochotou. Historik olomoucké arcidiecéze Rudolf Zubr ve své publikaci na toto téma píše, že převážná část původně protestantských farností během třicetileté války osiřela, nota bene se také minimálně o třetinu snížil počet obyvatel. Prostí venkované těžce nesli, že není nikoho, kdo by je křtil, sezdával a pohřbíval, proto jim bylo spíše lhostejné, jestli kněz, který obsadil faru, je protestantský nebo katolický. Existovaly dvě koncepce rekatolizace: státní císařská, která počítala s represemi za odmítnutí přestupu na katolickou víru a arcibiskupská, zastávaná hlavně pražským kardinálem Arnoštem Harrachem, jež s tím nesouhlasila. V literatuře existuje mylné klišé, že jezuité jako celek zastávali císařskou, tj. násilnou formu rekatolizace. To není tak docela pravda, stoupenci obou koncepcí se vyskytovali napříč řeholními řády. Stanislav Sousedík ve svém životopise významného španělského jezuitského filozofa Roderiga Arriagy, působícího na pražské univerzitě, uvádí, že právě on byl horlivým zastáncem mírnější formy rekatolizace.
Skutečnost, že rekatolizace českého obyvatelstva byla provedena velmi rychle, prakticky během jedné generace, dokazuje, že katolicismus přetrvával v povědomí lidu jakou součást české národní identity. I bývalí předbělohorští protestanté měli jasno v tom, že katolicismus není cizí, zvenčí importovaný element, nýbrž víra s tradicí hluboce zakořeněnou v českém povědomí. To dokazuje též fakt, že ihned po třicetileté válce zde máme rozmach české vlastenecké a přitom katolické literatury, jak dokazují jména Balbín, Bridel, Šteyer, Pešina aj.
Katolická nebo osvícensko-protestantská tradice?
České katolické vlastenectví bylo živé již před Bílou horou. Dokazuje to zejména kult sv. Jana Nepomuckého. I když je pravdou, že k jeho největšímu rozmachu dochází až po třicetileté válce, přesto již před ní představoval významnou komponentu českého patriotismu. R. 1575 píše protestant Kryštof Manlius, že hrob mučedníka Johánka z Pomuku je vevelké úctě. R. 1608 Jiří Bartold z Brajtenberku sděluje, že Jan z Pomuku, ač ještě nekanonizovaný, patří mezi přední zemské patrony a uvádí tehdy rozšířený hymnus k jeho poctě.
Svatojanská úcta se stala v 17. a 18. stol. nejradikálnějším vyjádřením českého vlastenectví. Opírali se o ni především čeští patrioticky smýšlející jezuité Albrecht Chanovský, Adam Kravařský, Jan Tanner a Bohuslav Balbín, kteří již v 17. stol. se odvolávali na tohoto zemského patrona jako hlavního ochránce národních zájmů – a to jak jazykových, tak i těch, které se týkaly zemské samostatnosti, ohrožované habsburskou centralizací. Jezuité podobně jako piaristé hrávali ve svých školách divadelní představení o sv. Janovi. Poutě z venkova ke světcovu hrobu sílily, staly se nejen náboženskou, nýbrž i vlasteneckou záležitostí. R. 1719 byla ve světcově lebce nalezena neporušená mozková tkáň, tehdy mylně považovaná za jazyk. Tento zázrak urychlil beatifikaci (r. 1721) a kanonizaci (r. 1729) sv. Jana.
V dobách tereziánské a josefinské germanizace v 18. stol. u českých jezuitů a také piaristů i jiných řeholníků splynul zápas za jazykovou rovnoprávnost se zápasem za svobodu Církve a její pravověrnost, což bylo ohroženo politikou osvícenského panovnického dvora. Zde je třeba jmenovat ušlechtilé postavy Jana Tesánka, Gelasia Dobnera, Mikuláše Adaukta Voigta, zvláště však Stanislava Vydru, nazývaného „cordatus Bohemus“ (srdnatý Čech), kterému postavil ve svém románu F.L.Věk krásný pomník samotný Alois Jirásek. K nim je třeba připojit stovky nám neznámých městských i vesnických farářů a kaplanů, kteří vedli lid k opravdové katolické zbožnosti a zároveň k hrdosti na svůj český jazyk a národní dědictví. To vše v opozici vůči germanizující a osvícenské Vídni, která usilovala jak o poněmčení českého národa, tak i o likvidaci katolické pravověrnosti. Ti všichni zdůrazňovali svatojanský kult jako výraz autentického katolicismu i autentického češství. Podobné názory zastávali i prostí vesničtí písmáci a kronikáři, mezi nimiž vyniká především rychtář z Milčic u Poděbrad František Jan Vavák.
Historik Josef Pekař v polemice s prvorepublikovými „protinepomuckými borci“, zejména s Herbenem, píše v knížce „Tři kapitoly o sv. Janu Nepomuckém“: „....kult svatojanský byl více než půl druhého století pravou missa sollemnis náboženského a přitom jaksi česky náboženského cítění té doby. A co v něm bylo estetického půvabu! Co byla Praha 16. května! O to vše jste nás svou nenávistnou a omezenou agitací ochudili....A viděl jsem sochy svatých rozbité pod dojmem vašich slov, viděl ohrožené umělecké památky nejvyšší ceny...mezi důvody, pro něž si česká katolická Praha svatořečení Jana z Pomuka přála, spolupůsobily důvody dané situací, chvályhodné a česky vlastenecké...“
Nicméně je pravdou, že na konci 18. a v první pol. 19. stol. se formuje na obranu češství i jiná skupina, v níž hrají nejdůležitější úlohu nejprve osvícensky smýšlející duchovní, mezi nimiž vynikají Josef Dobrovský, Ignác Cornova, Rafael Ungar, Václav Stach aj., nebo laici nadšení Francouzskou revolucí jako František Martin Pelcl, později Josef Jungmann, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský aj. Dobrovský popíral i tak základní katolická dogmata jako dědičný hřích a nezbytnost milosti ke spáse a nevyjádřil se jednoznačně ani k otázce božství Ježíše Krista, jak dokazuje jeho korespondence s Helfertem. Jungmann ve svých „Zápiscích“ se odhaluje jako nadšený voltairián, nenávidící Katolickou církev. Velmi negativní roli při formování další obrozenecké generace sehrál osvícenský kněz a profesor náboženství na filozofické fakultě Bernard Bolzano, jenž takřka ve všem zpochybnil katolickou nauku a ve spise „O nejlepším státě“ načrtl utopickou koncepci osvícenské diktatury bez existence Katolické církve.
V Čechách se tento směr českého národního obrození, odvolávající se na husitsko-protestantskou tradici českého národa a nalézající v osvícenství a romantismu své potvrzení, stal dominantním. Ne tak na Moravě, kde vynikající a dosud nedoceněný profesor brněnského semináře František Sušil vychoval velké množství kněží v ortodoxně a bojovně katolickém duchu a zároveň v opravdové lásce k vlasti. Svorníkem češství a katolicismu byl pro Sušila kult sv. Cyrila a Metoděje, který spolu se svými žáky přivedl k nebývalému rozkvětu.
Sušilův katolicismus je stejně bojovný jako jeho české vlastenectví, jak dokazuje jeho korespondence (zveřejnil R.Malý: František Sušil, Brno 2004). Napadá mnohé české obrozence pro jejich antikatolicismus v duchu útočného německého apologety Johanna Josepha Görrese. Havlíčkovi nemůže odpustit jeho epigramy proti Církvi a píše o něm, že „vymítá ďábly, škoda jen, že posvěcení sám nemá“. R. 1848 útočí i proti Národnímu výboru v Praze, ovládanému liberály, že „chce kněze ze škol vyštvat“. Obviňuje dokonce i rakouský episkopát z náboženské vlažnosti, úředníky rakouské vlády ze zednářství a nevěrectví. Předmětem jeho ostré kritiky je také J. K. Tyl, známý liberál a odpůrce katolicismu. Na adresu jím vydávaného časopisu „Vlastimil“ Sušil píše: „Denně se mi více zošklivuje naše lidomilství a čistolidská literatura. Všude lze stopovat nenávist proti katolickému náboženství....“ V době, kdy se na českém jevišti hojně hrál Tylův „Jan Hus“, který neměl nic společného s autentickým středověkým reformátorem, nýbrž byl hlasatelem ideálů Francouzské revoluce, napsal Sušil tuto veršovánku: „Jsi ty věru pěkným historikem. Což vy chcete Mistra Jana Husi vlasti naší navrátit? Chcete šmahem všechno podvrátit?“
Sušilova zásadová nekompromisnost se projevila mj. i v tom, že odmítl spolupracovat na Riegrově naučném slovníku, jakmile se v něm objevila protikatolická hesla. Když r. 1850 založil spolu s věrnými kněžskými žáky vydavatelský podnik „Dědictví sv. Cyrila a Metoděje“, napsal do programového prohlášení: „Denně rostoucí nevěra, liché náhledy o svobodě....byly v tom příčinou, že nejeden z nás ztratil živé povědomí, jaké to štěstí, pravým katolíkem býti...Vizte, kterak neúnavně sestavuje nepřítel pravdy věčné vojska svá v šiky proti Církvi Páně! – Časopisy, obrazy, divadla, vůbec nesvědomité zneužívání slova živého i tisku zná on upotřebovati ke svedení neostražitých, neopatrných oveček Kristových....Buďmež jako bratří Makabeové, hájíce vlast milou a Církev mnohem dražší – a dá Pán, že musí padnouti Antiochus věku našeho, kterýž nám chce odejmouti dědictví cyrilometodějské.“
Sušilův program, vyjádřený veršovánkou „Církev a vlast v mých sestersky milují se ňadrech, každá půl, každá má moje srdce celé“, prohlubovali na Moravě v cyrilometodějském duchu jeho žáci a věrní následovníci, především pozdější olomoucký arcibiskup-lidumil Antonín Cyril Stojan. Rozmach Sušilova ortodoxně katolického a zároveň vlasteneckého hnutí posílil také pravověrné katolické vlastence v Čechách. Cenné impulsy tady přinesli do Čech Sušilovi žáci Beneš Metoděj Kulda, jenž se stal vyšehradským kanovníkem a Václav Pešina, jmenovaný kanovníkem u sv. Víta v Praze. Vlastenecký českobudějovický biskup Jan Valerián Jirsík, horlivý zakladatel českých škol, jako jediný spolu s lineckým biskupem Rudigierem odmítl r. 1868 podepsat rakouské liberální školské a manželské zákony, čímž zároveň prokázal i svoji katolickou pravověrnost. V tomto duchu si později počínal i královéhradecký biskup Eduard Brynych, terč mnoha útoků proticírkevních liberálů. Katolická periodika „Čech“ a charizmatickým knězem Tomášem Škrdlem redigovaná „Vlast“ zdůrazňovala myšlenku českého vlastenectví v úzkém sepětí s katolickou ortodoxií, s odmítáním liberalismu a dalších nevěreckých –ismů a s poslušností papeži. Totéž činila na Moravě periodika „Hlas“ (založený ještě Sušilem) a „Den“.
Za první republiky se navzdory snahám liberálů a socialistů stal katolicismus důležitou součástí národního kulturního dědictví. Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Jan Čep, Karel Schulz, Václav Renč aj. patří mezi české literáty právě tak jako Karel Čapek nebo Jaroslav Seifert. Mohutné oslavy svatováclavského milénia r. 1929 a Katolický sjezd r. 1935 byly manifestací toho, že katolická víra je zde a neoddělitelně patří k českému národu.
To se potvrdilo později za nacistické a bolševické tyranie. Téměř 500 katolických kněží české národnosti prošlo nacistickými koncentráky a vězeními, přes 60 jich obětovalo svůj život, mezi nimi i lidický farář Josef Štemberka. Obec Ležáky, vyvražděná hitlerovci, byla katolickou vesnicí s téměř stoprocentní účastí na nedělní mši sv. Své oběti přinesli pro Církev a vlast i katoličtí laikové, především z tělovýchovné organizace Orel. V koncentračním táboře Dachau byl esesmany ubit český katolický žurnalista Alfréd Fuchs, konvertita ze židovství.
Komunismus znamenal vězení a koncentrační tábory pro tisíce kněží a řeholníků, většina biskupů v čele s pražským arcibiskupem Josefem Beranem byla internována mimo své diecéze. V noci ze 13. na 14. dubna r. 1950 přepadla StB všechny kláštery a zlikvidovala tak v republice řehole. Estébák Ladislav Mácha při výslechu sadisticky umlátil číhošťského faráře Josefa Toufara, aby z něj dostal „doznání“, že prý manipuloval s křížem, jenž se pohnul při jeho kázání. Tento zločin dosud nebyl potrestán, Mácha si spokojeně užívá vysokého důchodu. Pro domnělou „spoluúčast“ na vraždě tří obecních komunistických funkcionářů v Babicích na Českosmoravské vysočině byli v letech 1951-2 spolu s 8 laiky popraveni katoličtí kněží Jan Bula, Václav Drbola a František Pařil. Všechno bylo vylhané. Více než 100 lidí, převážně praktikujících katolíků, se octlo v souvislosti s touto tzv. „babickou aférou“ na dlouhá léta ve vězení, mezi nimi tři kněží, všichni zcela nevinní. Komunistickými „nápravnými“ zařízeními prošli i katoličtí intelektuálové: básníci Jan Zahradníček, Václav Renč, Zdeněk Rotrekl, historik Zdeněk Kalista, profesorka Růžena Vacková aj. Podíl českého katolicismu, zejména laika Augustina Navrátila a pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška na rozpadu komunismu r. 1989 je dostatečně znám.
Uvedená fakta ukazují dostatečně jasně, že být dobrým Čechem a dobrým katolíkem se nejen nevylučuje, ale naopak doplňuje. Jedno předpokládá druhé. Při srovnání kulturního, civilizačního a mravního přínosu Katolické církve pro český národ s přínosem jiných myšlenkových proudů, zejména protikřesťanských –ismů, vychází jednoznačně, že katolíci mají mnohem lepší a hlubší důvody pokládat se za české vlastence než liberálové, volnomyšlenkáři, socialisté a komunisté. Katolická víra je a zůstane nadále nedílnou součástí autentického českého vlastenectví a katolíci se nenechají z národa vylučovat jen proto, že tento národ propadl v posledních letech modloslužbě zlatého telete a blahobytu. Ostatně právě toto vedlo i k úpadku lásky k vlasti, která je skandalizována jako „nacionalismus“. Dnes už opravdu jenom pravověrný katolicismus má předpoklady k tomu, aby národní prapor opět pozvedl. Nuže, jděme ve jménu Páně!
