Antidiskriminační zákon aneb ODS ve službách socialismu
Před časem byl konečně završen několikaletý zápas o přijetí antidiskriminačního zákona. Splnilo se přání těch, kteří se domnívají, že člověk nemá právo svobodně si vybírat, s kým vstoupit do smluvního vztahu. Skončily také naděje těch, kteří doufali, že nakonec zvítězí odvaha pravicových poslanců, kteří by snad v sobě našli poslední zbytky povědomí o svobodě jednotlivce. Bohužel, přehlasování prezidentského veta se stalo dalším z hromady hřebíčků do rakve ODS coby autentické pravicové strany.
Antidiskriminační zákon má podle předkladatelů zamezit diskriminaci z důvodů rasového původu, sexuální orientace, pohlaví, politického přesvědčení, zdravotního stavu atd. Převážná část lidí pokládá diskriminaci za něco zlého a na otázku, zda je antidiskriminační zákon potřebný, odpoví kladně. Jen málokdo si uvědomuje, jak pojem diskriminace chápat a jaké důsledky plynou ze snahy ji zákonem omezovat a regulovat. Jen málokdo vidí rozdíl mezi svobodou jednotlivce a egalitářstvím, politikou rovnosti.
Ideologickým základem antidiskriminačních snah zákonodárců je samozřejmě kolektivismus. Každé lidské jednání má být podle kolektivistů podřízeno "zájmům a blahu" společnosti. Produkce hodnot, výroba, podnikání, zaměstnávání lidí - to všechno má být jen prostředkem k všeobecnému blahu a "veřejnému zájmu", nikoliv prostředkem k uspokojení sobeckých zájmů zúčastněných jednotlivců.
Kolektivisté jsou ochotni tolerovat soukromý majetek, podnikání, držení majetku a dosahování zisků na trhu - nikoliv však proto, že je sobeckým zájmem lidí vstupovat spolu navzájem do smluvních obchodních svazků, směňovat hodnoty, a zvyšovat tak svůj užitek. Účelem podnikání, tvorby pracovních míst, poskytování služeb a statků na trhu je dle kolektivistické ideologie růst "veřejného blaha." Pracovní místa nebo byty k pronájmu nemají přinášet zisk vlastníkům firmy nebo majitelům domů, ale mají především sloužit všem. Každý má podle kolektivistů stejný nárok na pracovní místo, na pronájem bytu, na poskytnutí statku nebo služby, a nikdo tedy nesmí být z tohoto nároku vyloučen. Antidiskriminační politika v podstatě jednotlivci zakazuje hodnotit a posuzovat podle vlastních hodnotových měřítek. Zabraňuje mu směřovat svou činnost určitým směrem, k cíli, který si stanovil. Naprosto omezuje svobodné rozhodování.
Pokud majitel firmy hledá zaměstnance a ví, že z nějakého racionálního důvodu potřebuje ve svém týmu muže, antidiskriminační zákon mu zabraňuje poptávat se na trhu práce podle zvolených požadavků – nesmí dát najevo, že hledá konkrétně muže. Stejně tak nesmí tuto skutečnost zdůraznit u přijímacího pohovoru. A běda mu, když si ze zástupu uchazečů a uchazeček vybere určitého muže a některá z neúspěšných uchazeček se bude pokládat tímto výsledkem výběru za poškozenou. Stejná situace může nastat i v opačném případě, kdy podnikatelka, přesvědčená feministka, bude chtít zaměstnat pouze ženu – zákon jí výběr podle tohoto kritéria zakazuje.
Přitom například výběr uchazeče o pracovní místo podle toho, zda jde o mladého muže nebo svobodnou matku s malým dítětem, může být výsledkem velmi racionální úvahy nebo předchozích zkušeností. Ne každý zaměstnavatel je ochotný poskytovat své zaměstnankyni víc volna nebo riskovat, že bude matka několikrát za rok s nemocným dítětem doma. Podle antidiskriminačního zákona nemá uchazečka šanci se dozvědět, že je pro zaměstnavatele riziková, a nemůže se pokusit o této věci diskutovat a dohodnout se. Zaměstnavatel, kterému je vlastně zakázáno se na konkrétní rodinnou situaci uchazečky vůbec dotazovat, tedy raději přijme jiného, méně rizikového zájemce, zatímco matka je odmítnuta s neurčitým vyjádřením, které nemůže nést žádnou informaci, k níž by bylo možné zaujmout nějaké stanovisko.
Zaměstnavatel nemá žádnou morální povinnost brát jakýkoliv zřetel na specifické soukromé problémy potencionálních zaměstnanců, a nikdo na něj nesmí takovou povinnost klást. Jde mu o fungování jeho firmy a musí být jeho právem zvolit si podle vlastních preferencí. Kriminalizovat podnikatele, který odmítne zaměstnat mladou matku kvůli obavám o fungování své firmy, je ničemné. A nutit jej, aby si při uchazečském pohovoru vymýšlel, vykrucoval se a zakrýval své záměry, je ponižující pro obě strany.
Avšak ani diskriminace z důvodů nikoliv racionálních a morálních ale takových, které bychom mohli nazvat přinejmenším opovrženíhodnými, nemůže být důvodem, proč takové jednání trestat. Jestliže majitel bytu odmítne zaměstnat Roma nebo Ukrajince prostě proto, že je rasistou, může veřejnost vyjádřit své znechucení, ale opět platí, že je jeho právem vstupovat do smluvního vztahu pouze s tím, koho si vybere. Pouhá skutečnost, že někdo volí své jednání na základě nízkých pohnutek, není důvodem pro zásah státu - podobně jako nikdo nepožaduje, aby stát trestal manželskou nevěru, podvádění při partii karet nebo roznášení drbů. Úlohou státu by měla být ochrana občanů před násilím, před zloději, lupiči nebo podvodníky. Bohužel, v dnešní době je právě stát, prostřednictvím svých zásahů do svobodného lidského jednání, tím největším iniciátorem násilí vůči jednotlivci.
Poslanci ODS, kteří pro antidiskriminační zákon zvedli ruku, se hájí tím, že jeho přijetí České republice přikazuje Evropská unie. Je to obhajoba naprosto falešná a ostudně pokrytecká. Poslanci zvolení do národního parlamentu mají za úkol hájit zájmy svých voličů, nikoliv poslušně plnit přání evropských sociálních plánovačů. Je potřeba se ptát, zda je ODS stranou, která je schopna zastávat pravicovou politiku - tedy směr obhajující svobodu jednotlivce a trh s co možná nejmenšími zásahy státu. Místo toho, aby se ODS jako vládní pravicová strana pokusila z Bruselu řízenému plíživému oklešťování svobody jednotlivce vzdorovat, ukázala, že (až na několik výjimek) jsou její poslanci jen poslušnými vykonavateli vůle eurosocialistů. Pak musí každému pravicovému voliči vytanout na mysli otázka, zda má smysl volit partu kejválků, která sice před volbami hlasitě varuje před levicí, ale poté schvaluje socialistické zákony.
Jestliže si pravicoví poslanci neuvědomují, že jakákoliv antidiskriminační legislativa jen omezuje a postihuje svobodu volby, je to jen další z mnoha důkazů o ideové prázdnotě, v níž se ODS nachází. Pro pravicové voliče, kteří si uvědomují hodnotu svobody, by to měl být důvod k vážnému zamyšlení, komu dát ve volbách svůj hlas.