Že by nová normalizace? Kdo kritizuje Lisabon a Unii, je vyhozen z práce
Tak nám pomalu zase začíná doba normalizace. Kdo není s námi, je proti nám. Kdo nepíše s námi, píše proti nám. A kdo nepíše pro Unii, ten musí z kola ven. Jako já. Redaktor domácího zpravodajství iDNES.cz, který se nikdy netajil tím, že si váží prezidenta Klause. Který se nikdy nepřipojil k mediální štvanici na něj. A za to se platí.
Bezprostředně poté, co jsem byl odejit z iDNES.cz, jsem si uložil jakéhosi bobříka mlčení. Důvody svého odchodu jsem řekl pouze několika svým známým a i když mne ruka svrběla, rozhodl jsem se ještě nějaký čas vyčkat a nic nepublikovat. Myslím, že onen čas už ale uběhl…
Nikdy bych si nemyslel, že dvacet let po revoluci, kterou jsem zažil ve svých devíti, budu muset nést následky kvůli svým politickým názorům. Názorům, které nejsou nijak extrémní, názorům, které zastává většina občanů, ale které se zkrátka nenosí – v médiích.
129 x o Lisabonu
O Lisabonské smlouvě jsem začal psát jako jeden z prvních novinářů. Už v dubnu 2008. V té době smlouva nikoho nevzrušovala a málokdo z mých šéfů si dokázal představit, kam celá věc dospěje. Mysleli si, že je to pro čtenáře nezajímavé téma a mne měli za podivína, když se mu s takovým zaujetím věnuji. Zajímat je začalo až ve chvíli, kdy smlouvu odmítli Irové v prvním referendu. Pak teprve zpozorněli a začali se ptát, co to je vlastně Lisabonská smlouva zač. Trochu nepřipravenost a neprofesionalita. Ale budiž…
Pro mne se Lisabonská smlouva naopak stala jedním z hlavních témat. Uvědomoval jsem si, že jde o závažnou celoevropskou otázku, ale mnohem více i o otázku domácí politiky. To, že nesrozumitelné smlouvě málokdo rozumí, není navíc důvodem, aby o ní média mlčela. Ba naopak. A tak jsem až do dnešních dnů napsal na iDNES.cz na téma Lisabonské smlouvy …. 129 článků. A několik textů, které se jí věnovaly nepřímo.
Z Lisabonské smlouvy, tématu novináři zpočátku opomíjeného, se stalo postupem doby téma par excellence. Žádné médium si nemohlo dovolit nepsat o tom, co hýbalo českým politickým děním i celou Evropou. Bohužel ale drtivá většina médií o smlouvě referovala zaujatým způsobem. Zcela pomíjela to, jak je smlouva pro republiku nevýhodná a opěvovala ji jako pouhý dokument, který má reformovat Unii a zpřehlednit její fungování, aby mohly být přijímány nové členské země. Média tak naskočila na špek nesmyslnému tvrzení bruselských elit a do omrzení papouškovala tyto fráze, jakoby snad ani lidé, kteří zprávy tvoří, sami nepřemýšleli.
A oni vskutku sami nepřemýšlí. Přemýšlí pouze, jak zprávu posunout tak, aby ani nezavdali pocit, že by na Lisabonské smlouvě bylo cokoli špatného. Jedinou mozkovou aktivitou novinářů a mediálních elit ve věci Lisabonské smlouvy bylo horečné přemýšlení, jak z odpůrců Lisabonu udělat neškodné fanatiky, jak zfalšovat průzkum, který doloží, že si všichni smlouvu přejí, jak co nejvíce ztrapnit a pošpinit prezidenta, který smlouvu odmítá, a jak vytvořit dojem, že je to právě on, který škodí celé zemi a brání příchodu takřka tisiciletého království, které má s platností Lisabonu nastat. Ačkoli jediné, co nastane, je nejspíše už několikátý pokus o Tisíciletou Říši.
Prolisabonská propaganda
Média cíleně a systematicky ignorovala aktivity odpůrců Lisabonské smlouvy, marginalizovala kritické názory k ní a naopak zveličovala v událostech okrajovou, ale o to slyšitelnější, skupinu občanů, kteří při představě, že by prezident smlouvu nepodepsal, dostávali záchvaty zuřivosti. Takovým lidem poskytovala média téměř neomezený prostor. V médiích na téma Lisabonu vládla zaslepenost a strach na jedné a absolutní neznalost na straně druhé.
Na této vlně jsem se já nechtěl žádným způsobem podílet. Jsem euroskeptik, hrdý občan našeho státu, který hlasoval v referendu proti vstupu České republiky do EU, protože jsem si už tehdy uvědomoval její nedemokratický charakter. Proto jsem nepsal na dokument oslavné ódy, jako někteří mí kolegové, ale upozorňoval na věci, které nejsou v pořádku. Na věci, o kterých ostatní média mlčela.
Redakce mi to nějaký čas tolerovala, o mých názorech věděla. Ale i mně bylo jasné, že spolu s tím, jak se bude zvětšovat tlak na českého prezidenta, který bude stát jak poslední hráz proti vstupu smlouvy v platnost, bude se zhoršovat i má pozice. To se nakonec také stalo.
Kobereček
Byl jsem předvolán na kobereček a bylo mi vytčeno, že z mých článků je příliš patrné, co si myslím (rozuměj, že smýšlím pravicově – opačné smýšlení totiž nevadí, to je naopak v novinařině předností), a že se buď polepším, nebo se naše cesty rozejdou. Na další schůzce mi bylo řečeno, že výběr témat, o kterých píši, je jednostranný (rozuměj zabývám se děním na euroskeptické scéně), že mám dobré kontakty s Hradem a že jsou mé články nevyvážené a budou proto nyní podléhat cenzuře. “Přemýšlej o tom,” řekl mi šéf, “až zítra poletíš s Klausem do Moskvy. V letadle budeš mít jistě dost času na přemýšlení,” dodal.
Druhý den jsem letěl s prezidentem do Moskvy coby součást novinářského doprovodu a přemýšlel, co se to vlastně děje. Lidé, se kterými jsem do té doby vycházel více než dobře, se ke mně najednou otáčejí zády. Bylo jasné, že z jejich hlavy to není. Další, v pořadí už třetí schůzka dopadla stejně. Jsi příliš pravicový, nedáváš prostor Klausovým oponentům… Pravicový jsem, ale jinak to byly nesmysly. Prostor jsem dával vždy oběma stranám.
Nejsem tak hloupý, abych uvěřil tomu, že šlo jen o náhodu. Argumenty mých šéfů byly pitoreskní. Mé provinění například spočívalo v tom, že jsem napsal, že Velká Británie doufá, že prezident Klaus vydrží až do britského referenda, přičemž slovo ´doufá´ je podle nich názorově zabarvené a já jsem se jím prohřešil, protože tím čtenářům servíruji svůj názor. To mohou říkat jen proto, že nevědí, že Velká Británie jako celek je nejeuroskeptičtější zemí z celé Sedmadvacítky. Ale já jim to nevyčítám. Nikdo nemůžeme vědět všechno.
Aby bylo jasné, že nejde jen o plané varování, byl jsem upozorněn na dopis, který mi bude poslán. A kde mají být vyjmenovány mé “nevyvážené” texty (které přitom vždy prošly kontrolou editorů).
Dopis mi nakonec na stole přistál, ale bez oněch příkladů. Když jsem se pak pídil po tom, proč tam slibované ukázky “nevyváženosti” nejsou, sami šéfové mi přiznali, že to nakonec vzdali a vše vypustili, protože otázka vyváženosti či nevyváženosti textu je značně subjektivní. Dobře věděli, že by se tak dostali na tenký led. Vypomohli si proto bezvýznamným proviněním, které jim posloužilo jako záminka.
Jakmile jsem se pak začal písemně hájit, vedení už mělo připravenou dohodu – vidí prý, že by si náš spor vyžadoval právníky, a je přece lepší se rozejít v míru, ne? Dostal jsem odstupné a bylo mi řečeno, že druhý den už nemusím chodit do práce. Dohodu o rozvázání pracovního poměru jsem podepsal půl hodiny předtím, než prezident podepsal Lisabonskou smlouvu. Den zániku suverenity českého státu byl i mým posledním dnem v redakci.
Držet v iDNES.cz novináře, který ratifikaci nepodporuje, to si šéfové MAFRY totiž už nemohli déle dovolit. Všichni přece víme, že společnost je v německých rukou, ostatně jako většina českých médií. A Německo je hlavní zemí (vedle Francie), která měla na vstoupení Lisabonu v platnost eminentní zájem. Byla to ostatně kancléřka Merkelová, která celý Lisabon vyjednala a vzkřísila tak odmítnutou euroústavu.
Prezidenta si vážím. No a co?
Napjatá situace kolem Lisabonu nejen odhalila pravé motivy unijních politiků a jejich českých přisluhovačů, ale také bezprecedentní míru podpory, kterou si svým postojem kolem otázky Benešových dekretů dokázal vybudovat prezident Václav Klaus. Většina lidí tehdy za svým prezidentem stála. Já jsem jeden z nich. Obyčejný novinář, ne někdo, kdo si myslí, že ví lépe než všichni ostatní, co je pro Českou republiku dobré.
Noviny už dávno neplní roli, kterou plnily dříve. Nejsou vlastenecké, nepodporují patriotismus, konzervativní hodnoty. Nebrání národní zájmy, ale kopou za zájmy nadnárodních celků. Nejen politické elity, ale i mediální elity jsou odtržené od obyčejných lidí. Elity politické od svých voličů, elity mediální od svých čtenářů.
Já za svým prezidentem stojím. Nejsem jediný novinář a vím o mnoha dalších, kteří – tu více, tu méně skrytě – naši hlavu státu respektují a nikdy se nepřipojí k mediálnímu honu na ni. Za svůj názor se nestydím a nemyslím si, že bych jako novinář měl být bez názoru nebo svůj názor musel uměle potlačovat. Je to chiméra, kterou šéfredaktorové opakují jako mantru, ale nikdy to tak neplatilo, neplatí a platit nebude. Novinář je jen člověk a vždy bude psát tak, jak mu je blízké. Chceme-li neutrální zpravodajství, ať ho píší roboti. Ať ho generuje počítač. Ale novinář-člověk vždy bude mít svůj názor, kterým bude někomu sympatický a druhému protivný.
Ostatně, kolegové z jiných médií, kteří – stojíc na opačných názorových pozicích – používali stokrát agresivnější rétoriku ve svých textech, kde na prezidenta útočili, jsou toho jen důkazem. Těm ale vyhazov nehrozí, protože psát oslavné texty o EU je “in”. Ona je to vlastně nutnost, má-li člověk v médiích vydržet. Kdo o EU nepíše hezky, ten nemá šanci.
Lisabon nakonec prošel. Naše země po dvaceti letech opět přišla o svou svrchovanost. Opět zvítězilo kolaboranství. Mé svědomí ale je a bude čisté. Nebyl jsem ten, kdo tomu napomáhal, byl jsem ten, kdo před tím varoval. Nebudu se, jako lidé výše zmínění, muset za sebe stydět. Pokud ovšem oni něco jako stud vůbec kdy pocítí. Jsem na práci, kterou jsem odvedl, hrdý…
PS Můj příběh není jediný svého druhu. Vím o dalších novinářích, kterým bylo řečeno, že pokud nepřestanou psát o EU a Lisabonu, mohou skončit. A to i v relativně pravicových médiích. Zvláštní znamení doby, ve které žijeme.
Adam B. Bartoš, nezávislý novinář, abbartos@yahoo.com