LIDSKÁ DŮSTOJNOST NEBO PÁD DO ŽUMPY?
Mezi českými nekatolíky (ale i vlažnými nebo modernisticky orientovanými katolíky) je rozšířen názor, že tradiční a konzervativní katolíci jsou zamračenými škarohlídy, kteří nerozumějí vtipům a zábavě, jenom prý pořád vyhrožují Božími tresty. Hlásají to především lidé, kteří se s pravověrnými katolíky setkávají jen velice málo. Kdyby byli s nimi v častějším kontaktu, rychle by zjistili, že veselé kopy, které umí pobavit, u nich rozhodně nechybí.
Kdo zná moji maličkost, tak ví, že i já nějak patřím k tomuto typu. Jako pravý Moravák a Brňák, „křtěný“ Svratkou a Sušilovým Rousínovem, rád posedím u sklenky dobrého vína nebo šálku kávy, k čemuž neodmyslitelně patří jadrné anekdoty a smích tak bujarý, až mne nebožka žena častokrát musela brzdit (upozorňuji, že se řehtám jako kobyla). Za mlada jsem na plesech řádíval jako „lev salónů“ a i dnes, v „ranně důchodcovském“ věku pokaždé se zaujetím poslouchám dobrou, břesknou a ryčnou lidovou muziku.
Posledního Silvestra a Nový rok jsem trávil u příbuzných na Vysočině. Po tradičním novoročním přípitku šampáněm a po modlitbě k zahájení roku 2010 jsme se rozhodli pustit si v televizi pořad lidových písní, prokládaný anekdotami v podání známých herců a zpěváků. Jenže příští rok, pokud dožiji, si tento repertoár už v televizi vůbec nezapnu a nádherné melodie, jež tolik miluji, raději oželím. Vtipy, které hvězdy našeho divadla, filmu a muziky vykládaly, nebyly pouze hrubé a dvojsmyslné, ale přímo odporně kanálové. Vypadá to, jako by se náš národ dokázal pořádně zasmát jenom oplzlostem na téma mužských či ženských genitálií, nic jiného už mu asi nepřipadá vtipné.
V jistých dobách takové a podobné „anekdoty“ byly charakteristické pouze pro kriminální spodinu společnosti. Jak je možné, že dnes se s nimi zahazuje i kulturní elita národa? Kam se poděla její noblesa, na niž si starší herci typu Jaroslava Marvana, Jindřicha Plachty, Karla Högera nebo nedávno zemřelého Radovana Lukavského (mimochodem: praktikujícího katolíka) přece jen ještě potrpěli?
Vysvětlení není tak obtížné. Již Vladimír Dvořák, známý kabaretní konferenciér, zemřelý před cca 10 lety, si pár let před smrtí stěžoval, že zábavní pořady jsou stále vulgárnější a proto on se raději stahuje do ústraní. Přitom je třeba objektivně říct, že Dvořák sám nebyl v tomto ohledu žádný puritán a „světec“ – jeho vystoupení byla často protkána nechutnými dvojsmyslnými anekdotami. Jestliže i pro jeho vkus byla úroveň 90. let neúnosně vulgární, tak to jenom dokazuje postupné hrubnutí české společnosti a její primitivizaci, která ovšem od té doby opět postoupila o krůček dál.
Logická otázka: Proč se kulturní elita národa k tomuto propůjčuje, když přece oplývá, jak známo, nadbytkem peněz? Odmítnutí snížit se k takové degradaci svého poslání by jí rozhodně nezpůsobilo žádnou finanční újmu! Jenže logická odpověď: Jakou kulturní a mravní úroveň můžeme čekat od lidí, kteří ztratili elementární stud a vystupují ve filmech zcela nazí v postelových scénách? U takových nelze předpokládat, že budou mít morální zábrany vykládat na veřejnosti nejhorší kanálové oplzlosti. Jejich profesionální úspěch je právě na tomto založen. Kdyby se nesvlékali a nesmilnili před publikem, nestali by se nikdy hvězdami.
Jejich obrana v tomto směru zní: Taková je obecná poptávka ve sféře umění. Poptávka koho? Lidu? Sociologicky je prokázáno, že tuto poptávku nikdy nevytváří samotní prostí občané, je uměle vytvářena médii. A ta mají moc otupit, ne-li přímo zničit, v duši člověka i ten nejelementárnější smysl pro přirozený mravní zákon. A my víme, že toto se děje systematicky už od osvícenských dob. Legalizace pornografie v USA 60. let a její masové rozšíření Rothsteinovými a Zaccarovými koncerny dovršily onen zhoubný vývoj.
Paradoxně právě tento proces byl poznamenán frázemi o „lidské důstojnosti“. Tu kladli a kladou všichni propagandisté liberalismu, komunismu, globalismu a já nevím jakého ještě dalšího ismu proti údajné „degradaci lidské důstojnosti“ v důsledku závislosti člověka na Bohu. Pravá důstojnost člověka podle nich spočívá v „osvobození“ od jakékoliv vazby k Všemohoucímu. Sledování různých kabaretních pořadů v televizi však náležitě ukazuje, jak tato jejich „důstojnost člověka“ vypadá.
Ke skutečné důstojnosti člověka patří mj. i ochrana jeho nejintimnějších sfér, spjatých s předáváním lidského života. Proto Stvořitel vložil do jeho výbavy stud, který působí, že prožívá každé narušení tohoto práva jako něco ohavného, co se mu hnusí. Jestliže se však tento posvátný dar a vše, co s ním souvisí, zesměšňuje na veřejnosti před obrovskými masami televizních diváků, pak jde o jednu z nejhorších degradací člověka, o opravdové ponížení lidské důstojnosti. Skutečnou důstojností člověka se tak drze pohrdá, pseudodůstojnost člověka bez Boha se stává nejhorším zneuctěním autentického lidství.
Takže jsi opět skončil u moralizování, řekne snad někdo. Odpovídám: Nikoli, neskončil. Pokračuji otázkou, co lze proti tomu dělat. Vrátím-li se k onomu silvestrovsko-novoročnímu pořadu, tak je zřejmé, že zábava, vtip a smích patří k lidské přirozenosti. Velcí světci dokázali být pořádně veselí, stačí vzpomenout Františka Saleského, Filipa Neriho, Dona Bosca, papeže sv. Pia X. apod. Nemáme v rukou média velkého rozsahu, a proto nemůžeme teď hned zvrátit současný trend, jehož součástí jsou mj. slovní výblitky, při nichž mám pocit, jako bych pil fekálie přímo ze žumpy. Každý katolík však může tomuto čelit pokusem ukázat při různých příležitostech, že bavit se lze také jinak. Bohužel pozoruji se znepokojením, že jsou věřící, kteří se přizpůsobují tomuto fekálnímu typu zábavy, chechtají se nechutným oplzlostem a dokonce je sami vykládají. To není jenom hřích, ale i zrada vlastního misijního poslání, které spočívá na každém z nás. Kdo má schopnost pobavit a rozesmát druhé, pak je to hřivna, kterou nutno využít a z níž dotyčný bude skládat před Věčným Soudcem účty.
Katolický křesťan je tak vyzván, aby spojil v boji proti tomuto zlu dva prvky. Na jedné straně kategorické odmítnutí těžce hříšného žumpovního typu zábavy a jejího charakteru, jasné odsouzení, nespolupráce a neúčast, na druhé straně však pěstování schopnosti pobavit člověka jinou formou, ukázat mu přirozenou veselost křesťanů, která vyplývá z jejich jistoty, že uvěřili Bohočlověku Ježíši Kristu. Ta obsahuje potom hodně forem, jak druhé rozesmát a jak vytvořit náležitou radostnou atmosféru - bez zhovadilých vtipů a dvojsmyslných narážek. V tom tkví jedna z podob „evangelizační strategie“, kterou by rozhodně neměl katolík opomíjet.