Já z opice nepocházím! aneb darwinismus, kreacionismus a inteligentní plán
„Nevím, jak vy, ale já z opice nepocházím. Vím to tak jistě, jakože je živý Bůh nade mnou.“ Tento výrok vzešel z úst publicisty a vicekancléře prezidenta Klause Petra Hájka, který ohlásil svoji konverzi ke Katolické církvi. Je to trefná poznámka k současné celosvětové diskusi o vývojové teorii, rozpoutané u příležitosti „Darwinova výročí“ bojovnými ateisty á la Angličan Richard Dawkins aj. Britský přírodovědec Charles Darwin v 19. stol. byl původcem tzv. vývojové teorie neboli evolucionismu.
Ten předpokládá ve světě postupný vývoj od neživé hmoty k živé, od nižších živočichů k vyšším, od zvířete k člověku. Ve školních učebnicích biologie se lze dočíst, že toto je „věda“. Přesně jako za komunismu, kdy údajný vznik člověka z opice byl součástí „vědeckého světového názoru“. Dodejme, že darwinismus přijali za svůj i němečtí nacisté, jimž se zamlouvala především jeho teze o vzniku nových živočichů „přirozeným výběrem“, o čemž se lze dočíst v samotné Hitlerově knize „Mein Kampf“. To znamená, že v přírodě vládne tvrdý boj o přežití, v němž vyhrávají ti silnější. Jen takovým způsobem prý vznikly vyšší typy živočichů, např. z ryb obojživelníci a posléze savci, z plazů ptáci, z opic (gorila, šimpanz, orangutan) lidé.
Nejsem biolog, ale historik, apologeta církevních dějin a žurnalista. Přírodověda není můj obor a proto mi nepřísluší kvalifikovaně se k tomu vyjadřovat. Ruský fyzik Chwolson v 19. stol. vtipně poznamenal, že „jedenácté přikázání zní: nepiš o tom, čemu nerozumíš“. Proto zde nebudu rozebírat vývojovou teorii. Jako katolík mám ale povinnost seznámit se se stanoviskem Církve k tomuto názoru, který podle darwinistů prý evidentně vyvrací biblickou nauku o stvoření.
Církev se skutečně k tomu vyjádřila. Už Katechismus dr. Josefa Kašpara z doby kolem první světové války provádí zdrcující kritiku darwinismu, který není vědou, nýbrž ideologií se záměrem zpochybnit křesťanskou víru – a sice pod pláštíkem „vědy“. Toto možná nebylo přímo úmyslem samotného Darwina (syna anglikánského kněze), jako spíše jeho německých následovníků Haeckela, Vogta, Büchnera aj. Ernstu Haeckelovi dokázal významný německý přírodovědec Virchow podvody, jichž se dopustil falšováním údajných „důkazů“ vzniku vyšších typů živočichů z nižších. Podobně si počínali v Sovětském svazu „akademici“ Oparin a Lepešinská. Vítězoslavně ohlásili vznik živé hmoty z neživé, ve skutečnosti pouze rozkouskovali nezmara na drobné části, které vydávali za neživou hmotu. Je totiž známo, že z každé části nezmara pokaždé vyroste nový tvor.
Církevní učitelský úřad (magisterium) kategoricky odmítl vývojovou teorii v řadě dokumentů, nejmarkantněji v encyklice „Humani Generis“ papeže Pia XII. z r. 1950 a ve vyjádření Sv. Oficia (předchůdce dnešní Kongregace pro nauku víry) z r. 1962, schváleném papežem bl. Janem XXIII., které odsuzuje pokus francouzského jezuity Teilharda de Chardina smířit evolucionismus s katolickou naukou. To je pro katolíka závazné. Věřit pravdám víry a současně také „pravdám“ vývojové teorie, zvláště pak vzniku člověka z opice, nelze. Obojí se navzájem vylučuje. Katolík, hlásající radikální darwinistický evolucionismus, proto jednoznačně hřeší proti nauce Církve.
Ve skutečnosti samotná vývojová teorie, i kdyby byla pravdivá, nijak nezpochybňuje důkaz Boží existence. Naopak ho paradoxně ještě potvrzuje, protože i kdyby existoval vývoj, ten nemohl probíhat samovolně, ale řízením vyšší, rozumné bytosti, čili Boha, což tvrdil sám Darwin. Evolucionismus není tedy argumentem proti samotné víře v Boha, ale proti biblické zprávě o stvoření, jak ji zaznamenala hned od své první kapitoly kniha Genesis. Bible učí, že všechno bylo Bohem stvořeno bezprostředně v šesti dnech, jako poslední potom člověk. Darwinisté naopak učí, že neživá i živá příroda se teprve postupnou evolucí v řádu milionů či dokonce miliard let vyvíjela od nižších forem k vyšším, až dospěla k nejvyšší formě – k člověku.
Církevní autorita samozřejmě potvrzuje autoritu Písma sv. Ono má pravdu, nikoli evolucionisté. Záleží však na tom, aby zde byly důsledně od sebe odděleny sféry víry a sféry vědy. Proto závazné vyjádření Papežské biblické komise ze 30.6.1909, potvrzené papežem sv. Piem X., stanoví, že není posláním magisteria Církve rozhodnout, jestli 6 dní, v nichž Bůh podle Genese stvořil svět, znamená 6 astronomických dní o 24 hodinách nebo 6 jiných časových jednotek včetně milionů let (vždyť u Pána je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den, píše sv. Petr v 2 P 3,8). To je otázka vědy, nikoli víry, jak hlásal už ve 4. stol. sv. Augustin.
Katolická nauka závazně říká jen tolik, že Bůh tento svět a vesmír opravdu stvořil – a to samostatným stvořitelským aktem pro neživou přírodu, samostatným pro rostliny, ryby, ptáky, savce a nakonec pro člověka. To sděluje i uvedené vyjádření Papežské biblické komise, jež potvrzuje historicitu prvních tří kapitol Genese. Nicméně tomuto pro katolíka závaznému vyjádření magisteria nijak neodporuje názor, hlásaný mnoha vědci, že Bůh nestvořil všechno živé i neživé přesně tak, jak vidíme dnes, ale že např. stvořil určitý pravzor ryb, z něhož potom plozením vznikaly další ryby, které se potom rozčlenily na jednotlivé druhy atd. Totéž platí i o ptácích, o jednotlivých typech savců apod. To, jak se zdá, potvrzují i poznatky o genetických kódech. Vývoj tedy, pokud existuje, tak jen v určitém omezeném rámci, který Bůh stanovil. Ryby se plozením vyvíjejí zase v ryby, žáby v žáby, ptáci v ptáky apod. Jak to probíhalo a v jakém rozsahu - to je opět problémem vědy, nikoli víry. Církevní autorita se k tomuto nemíní vyjadřovat, to není v její kompetenci.
Právě genetika vylučuje, že by se např. z ryb vyvinuli plazi nebo z plazů ptáci, jak tvrdí darwinisté. I nálezy fosilií (zkamenělin) živočichů před –x- miliony lety potvrzují, že neexistují žádné mezičlánky, které by např. dokazovaly vývoj ptáků z plazů apod. Tím spíše je potom absurdní teze o původu člověka ze zvířete, čemuž odporuje i nepřekonatelná vzdálenost lidské inteligence od tzv. inteligence zvířecí. Tak učí i encyklika Pia XII. „Humani Generis“.
Je zde ale další problém. Někteří protestanté v USA reagovali na počátku 20. stol. na vývojovou teorii tzv. kreacionismem, tj. naukou, že všechno, co stojí v prvních třech kapitolách Genese, je třeba brát doslovně včetně 6 astronomických dní stvoření. Nelze prý tady od sebe oddělovat kompetenci víry od kompetence vědy, protože Písmo sv. má absolutní pravdu ve všem, což se netýká jen náboženských otázek, nýbrž i přírodopisných, historických a dalších čistě vědeckých informací.
Umírněný kreacionismus není žádnou fantasmagorií. Je třeba ho brát vážně jako oprávněnou hypotézu. Kreacionisty byli i někteří renomovaní učenci, na počátku 19. stol. např. Švéd Karl Linné, dnes existují takoví především v USA. Kreacionismus v současnosti zastávají i někteří tradiční katolíci – a to nejen v Americe, nýbrž i u nás.
Kreacionismus přísně vzato není v rozporu s katolickou vírou. Katolík, je-li o tom na základě četby literatury příslušného oboru přesvědčen, má plné právo věřit, že 6 dní stvoření znamená 6 reálných dní a ne jiných časových jednotek. Stejně tak mu Církev nijak nebrání říkat, že biblická potopa se týkala celého světa a nikoli jen oblasti Mezopotámie. Neexistuje žádný výrok církevního učitelského úřadu, který by mu takové přesvědčení zakazoval. Jenže problém tkví v něčem úplně jiném. Katolík, jenž takto věří, má povinnost předkládat to pouze jako vědeckou hypotézu, o níž on je subjektivně přesvědčen a nikoli jako objektivně závaznou pravdu, která vylučuje jiné stanovisko. Musí být z jeho postoje zřejmé, že nejde o otázku náboženské víry, nýbrž vědy a že se jedná o jeho ryze soukromý názor.
Právě v tomto někteří tradiční katolíci chybují a ocitají se tak v rozporu s církevní autoritou nikoli proto, že hlásají tyto kreacionistické teorie (které nota bene nejsou předmětem víry, nýbrž vědy), ale že je vydávají za neomylnou pravdu nebo dokonce za nedílnou součást víry, což magisterium nikde neříká. Církev ponechává v této věci katolíkovi svobodu přesvědčení, neboť se jedná o problém vědy, nikoli o problém věroučné definice. To musí i katoličtí stoupenci kreacionismu respektovat a proto nedávat svůj soukromý názor do souvislosti s katolickou pravověrností, neboť magisterium připouští i opačné stanovisko, jež hájí myšlenku omezené, Bohem řízené evoluce v rámci určitého typu rostlin nebo zvířat. To je teorie tzv. „inteligentního designu“. Katolické víře odporuje pouze darwinistický evolucionismus, jenž hlásá samovolný totální vývoj živých bytostí z neživé přírody a složitějších organismů z méně složitých, vývojový „přechod“ od jednoho zvířecího druhu ke druhému atd. Zvláště pak je v absolutním rozporu s katolickou naukou teze o vzniku člověka z opice, která je materialistická a ve svých důsledcích degradující lidskou bytost na pouhé „dokonalejší zvíře“.
Kreacionismus je tedy jednou z oprávněných hypotéz, ale jen hypotéz, nikoli prokázaných nebo dokonce závazných pravd. Tak by k němu měli jeho katoličtí stoupenci přistupovat. Já jsem se ale bohužel setkal i s tím, že kreacionismus u některých ve víře a ve všeobecném rozhledu méně vzdělaných věřících je spojen i s evidentními hloupostmi. Vážně jsem např. četl v jedné publikaci, tvářící se „pravověrně katolicky“, že prý zemská gravitace „neexistuje“ a Newtonova fyzika se údajně ocitá „v rozporu s katolickou vírou a popírá (!) existenci Boha“. Pravda je přitom zcela opačná, právě Newtonova fyzika velmi pomohla katolické argumentaci o Boží stvořitelské existenci. A propos: Isaac Newton byl hluboce věřícím a zbožným protestantem. A o realitě zemské gravitace se může každý člověk sám přesvědčit.
Jinde zase jsem se setkal s obhajobou Ptolemaiova geocentrického systému, tzn., že Slunce prý rotuje kolem Země a nikoli naopak. Galileo Galilei prý chtěl likvidovat víru v Boha, proto zkonstruoval heliocentrický systém. Skutečnost je ovšem taková, že heliocentrismus je dnes fyzikálně dokazatelný, Galileo to ale ve své době dokázat nemohl. Galileo přitom při všech svých osobních chybách a nedostatcích (a nebylo jich málo), byl a zůstal věřícím katolíkem, který umíral s modlitbou k Ježíši na rtech. Katolíci, kteří tedy šíří výše uvedené nesmysly, by si měli uvědomit, že tím v očích nepřátel zesměšňují naši svatou víru, což je v každém případě hříchem.
Pokud někdo touží seznámit se s opravdovým katolickým postojem k otázce stvoření a evoluční teorie, tak před léty, ještě za bolševického režimu, Otec Josef Koláček SJ na vatikánském rozhlase měl seriál pod názvem „Experimentální a teoretické námitky přírodovědců proti vývojové teorii“. Vydal to i knižně, vyšlo to v Křesťanské akademii v Římě. To je autenticky katolický postoj, zbavený jak modernistického poklonkování darwinismu, tak i výstřelků kreacionismu.
Člověk z opice opravdu nepochází, byl stvořen Pánem Bohem v samostatném tvůrčím aktu, jak říká Písmo sv. Stejně tak i neživá a živá příroda. Taková je nauka Církve. Jednotlivé detaily stvoření však nejsou předmětem víry, nýbrž vědy. A vědci se, jak známo, málokdy zcela ve všem shodnou, jedna hypotéza odporuje druhé. Církevní magisterium se proto nemůže vyjadřovat k pravdivosti či nepravdivosti ryze odborných tezí. V tom nespočívá jeho kompetence. Tam, kde věda se drží čistě svého předmětu bádání a nepřechází v ideologii, nevzniká žádný problém. Katolíci jsou zavázáni toto respektovat včetně toho, že existuje více vědeckých teorií, často si protiřečících. Která z nich dokáže nakonec – jestli vůbec dokáže – svoji pravdivost, to magisterium vůbec netrápí a nemělo by to proto trápit v souvislosti s vírou ani katolického křesťana.
PhDr. Radomír Malý
Řád 1/2010