Pronásledování křesťanů včera a dnes
„Mne pronásledovali – i vás budou pronásledovat!“ Tato slova Krista Pána se v dějinách splnila do důsledků. Ihned po odchodu Ježíše Krista k Otci nastalo pronásledování křesťanů v celé Římské říši, které s krátkými přestávkami trvalo až do r. 313, kdy císař Konstantin vydal svůj milánský edikt, jímž udělil křesťanům svobodu. Všichni apoštolé s výjimkou Jana, Štěpán, Polykarp, Ignác, Justin, Irenej, Kornelius, Cyprián, Kosma, Damián, Vít, Anežka, Cecílie....to jsou alespoň některá jména obrovského zástupu mučedníků pro Krista té doby, martyrů, čili svědků. Jejich počet je odhadován na stovky tisíc. Položit život pro Krista bylo pro ně radostí, měli jistotu, že tím se dostanou rovnou do nebe. Od tohoto cíle je neodstrašilo ani mučení nejrůznějšího druhu. Jáhen sv. Štěpán vidí při kamenování „nebesa otevřená“ a „Syna člověka po pravici Všemohoucího“, sv. Ignác z Antiochie přímo touží, aby ho zuby šelem v amfiteátru „rozemlely jako pšenici pro Boží království“.
Ani po r. 313 nepřestala téct mučednická krev, i když ne v takové míře. Různí bludaři připravili katolíkům krvavou lázeň, především stoupenci bludu Ariova (popíral božství Ježíše Krista) a Donatova (popíral hierarchickou strukturu Církve) ve 4. a 5. stol. v severní Africe. Byzantští monoteletisté, popírající lidskou vůli u osoby Ježíše Krista a chráněni v 7. stol. císařem Konstantem II., vyřízli svatému opatu Maximovi jazyk a usekli ruku, cca o sto let později zase císař Konstantin V., zastánce hereze ikonoklasmu (odmítající úctu svatých obrazů), nechal popravit řadu obhájců katolické pravověrnosti, jež s úctou soch a obrazů počítá. Nejznámější je opat sv. Štěpán. Mnoho křesťanů položilo svůj život pro Krista po nájezdu mohamedánů v 7. stol. do severní Afriky a Španělska. Četní misionáři byli zavražděni, když hlásali evangelium pohanům, např. patron Německa sv. Bonifác, český sv. Vojtěch...
Kdo se domnívá, že v tzv. křesťanském středověku netekla mučednická krev pro Krista, je na velkém omylu. I když stát byl navenek křesťanský (Christianitas), panovníci velmi neochotně akceptovali požadavek svobody Církve pro její duchovní poslání. Někteří svatí biskupové a kněží byli od těchto „křesťanských“ panovníků zavražděni, namátkou uvádíme polského sv. Stanislava, anglického sv. Tomáše Becketta a českého sv. Jana Nepomuckého. V Palestině krutě mučili a popravovali katolíky muslimští Seldžučtí Turci, jak o tom vydal svědectví poustevník Petr z Amiensu na synodě v Clermontu r. 1095. Mnoho katolických křesťanů padlo za oběť řádění extrémních heretických sekt, především albigenských ve 12. a 13. stol., mj. i papežský legát sv. Petr z Castelnovy nebo dominikán sv. Petr Veronský. Také čeští husité bestiálním způsobem povraždili desítky tisíc katolíků jen proto, že se nechtěli vzdát své víry. I v této době mnozí katolíci toužili po mučednické koruně pro Krista, sv. František z Assisi a sv. Antonín Paduánský si přáli vydat tímto způsobem svědectí mohamedánům.
Je pravdou, že ve středověku i katolíci uplatňovali vůči bludařům krvavou formu pronásledování, klasickou ukázkou je případ českého kněze Jana Husa. To samozřejmě odmítáme, jak jsme analyzovali v Řádu v řadě předchozích článků. Přesto však nemůžeme Husa považovat za autentického mučedníka pro Krista, neboť položil život za své bludy, nikoli za pravou katolickou víru nebo za vyznání jména Ježíšova. Ani v 16. a 17. stol. po vzniku protestantské reformace nelze pokládat např. bludaře Latimera, popraveného v Anglii katolickou královnou Marií, za křesťanského mučedníka, neboť zemřel pro hájení svých herezí. Naproti tomu jezuité sv. Edmond Campion nebo sv. John Ogilvie, popravení za královny Alžběty, protože se odmítli stát protestanty, jsou autentickými mučedníky pro Ježíše Krista. Nekatolické křesťany lze pokládat za skutečné mučedníky pro Krista pouze tehdy, jestliže položí svůj život kvůli vyznání Ježíšova jména v ateistickém, v pohanském nebo vůbec v nekřesťanském politickém systému, který je nutí, aby Krista zapřeli. Pokud tomu bylo za katolické vlády nebo za vlády jiného křesťanského, ale heterodoxního režimu, který je nutil zřeknout se bludů a oni tak neučinili, nelze je z katolického hlediska pokládat za mučedníky, i když násilí, jehož bylo proti nim použito, kategoricky odsuzujeme. Protestanté v 16. a 17. stol. taktéž popravili tisíce katolíků, kteří zachovali věrnost zjevené pravdě.
Nástup protikřesťanských ideologií v 18. století kvantitativně i kvalitativně zintenzivnil pronásledování katolíků, ale i jiných křesťanů. Ve Francouzské revoluci osvícenští zednáři z náboženských důvodů bestiálně připravili o život statisíce lidí. Ještě hůře si počínali ve 20. stol. nacisté a komunisté. Bolševici v průběhu 20. stol. povraždili na celém světě cca 100 milionů nevinných, z toho zhruba třetinu z náboženských důvodů.
Po říjnové revoluci v Rusku r. 1917 dopadla tíha krvavého pronásledování na pravoslavnou církev. Asi 300 uvězněných a zabitých biskupů a podstatně větší počet kněží, řeholníků a řeholnic mluví za všechno. Petrohradský metropolita Benjamin, odsouzený k smrti, pronesl před soudem odvážnou řeč, v níž označil komunismus za satanismus a nejhorší zlo lidských dějin. Zemřel na popravišti s modlitbou a vyznáním víry v Boží Trojici. V sibiřském koncentráku položil život pro Krista též kněz Pavel Florenskij, jedna z nejvýraznějších osob ruského pravoslaví. To jsou alespoň některá jména. Nejznámějším katolickým mučedníkem té doby je generální vikář mohylevské diecéze Konstanty Budkiewicz, odsouzený r. 1923 v monstrprocesu v Moskvě k trestu smrti. Jeho kati byli tak nedočkaví, že ihned po vynesení rozsudku jej vyvedli na chodbu a zastřelili, nepočkali ani na stanovení data popravy.
Krev katolických mučedníků tekla též v Mexiku 20. a 30. let za komunisticko-zednářské diktatury Callese a Obregona, vyžádala si cca 500 tisíc nevinných životů. Podobně ve Španělsku v letech 1931-9 za republikánských vlád zednářů a komunistů. Němečtí nacisté mají na svém kontě smrt cca několika desítek tisíc lidí z důvodů jejich věrnosti Kristu a Církvi.
Po válce pokračoval komunistický režim v krutém pronásledování křesťanů v Sovětském svazu a Východní Evropě (v různé intenzitě podle jednotlivch zemí), zvláště ale v Azii. Čína, Severní Korea, Vietnam, Kambodža – to jsou země, kde mučednická krev katolíků i jiných křesťanů tekla mohutnými proudy. Vietnamští komunisté např. v 50. letech nahnali cca 200 tisíc katolíků do moře a utopili jen proto, poněvadž se chtěli dostat z bolševického severovietnamského „ráje“ do Jižního Vietnamu, který ještě nebyl ovládán rudými.
Komunismus zdaleka ještě není minulostí. Nadále existuje v Číně, kde stále trvá pronásledování křesťanů, zvláště nekonformních katolíků, kteří odmítají přijmout státní tzv. Vlasteneckou církev, jež není v jednotě s Římem. Jsou zprávy o záhadném mizení statečných biskupů, kněží i laiků, většina z nich pravděpodobně již nežije. Státem s nejhorším terorem vůči křesťanům je však bezesporu komunistická Severní Korea, v níž na počátku 50. let žilo ještě půl milionu katolíků, dnes podle odhadů pouze několik tisíc. Podle zpráv různých agentur byli a jsou tam katoličtí i protestantští křesťané systematicky vyvražďováni ve speciálních koncentračních táborech. Přesto však toto nechává tzv. „demokratický“ svět Západu v klidu, naopak kontakty s Čínou a potažmo i se Severní Koreou jsou stále intenzivnější, zejména obchodní.
V teroru vůči křesťanům si s komunismem příliš nezadá ani islám. Jordánsko, Sýrie a některé malé státy Arabského poloostrova jsou jedinými v moři muslimských zemí, které dopřávají křesťanům přiměřenou míru svobody. Jinak všechny mohamedánské státy křesťany pronásledují, často i krvavě. V Saudské Arábii jsou všechny křesťanské církve postaveny mimo zákon, za pouhé vlastnictví bible může být její držitel popraven. Mimochodem: Saudská Arábie patří k hlavním spojencům USA.
Cesta ke krvavému pronásledování křesťanů se pozvolna rýsuje i v demokratických zemích Západu. Kdo si všímá stále agresivnější kampaně médií proti Církvi, musí být právem znepokojen. Množí se případy zákazu křesťanských symbolů na veřejnosti, Evropský tribunál pro lidská práva vydal rozhodnutí o nepřípustnosti křížů ve školách. Stále častější jsou vyhazovy ze zaměstnání kvůli vyznání víry v Ježíše Krista, jak ukazuje i naše zpravodajství zde v Řádu. Konflikty vznikají především v otázkách potratů, eutanázie, antikoncepce, homosexuality, pornografie a vůbec manželského a rodinného života. Papež Benedikt XVI. se vyjádřil proti kondomům – a byl okamžitě ostře napaden. V této věci nemůže být mezi soudobým demokraticko-socialistickým liberalismem, jenž povýšil tato svinstva do roviny základních lidských práv, a katolickou vírou, žádná shoda. Pronásledování se tak jeví jako logické vyústění této disproporce.
Existují katolíci, kteří se tomuto trendu přizpůsobili. Chodí do kostela, ale přitom klidně horují pro antikoncepci, homosexuální svazky, eutanázii a potraty. Ti určitě pronásledováni nebudou, to jsou tzv. liberální katolíci, které naopak bezbožná média vynášejí. Perzekuce ale čeká na pravověrné a konzervativní katolíky, pejorativně označované slovem „fundamentalisté“. Těžkosti, které již dnes zakoušejí – a zakusí ještě horší – jsou pro ně velkým vyznamenáním. Dokazují, že mají pravdu, dokazují, že zůstali věrni Ježíši Kristu a Jeho Církvi.
Tertullian ve 2. stol. napsal známou větu, že „krev mučedníků je semenem křesťanů“. Přiznejme si, že asi nikdo z nás netouží po „zubech šelem“ jako sv. Ignác nebo po jiných formách mučení a nemusíme mít z toho žádné komplexy. Každý z nás má jinou náturu a pokud vydržíme pronásledování administrativně-policejního charakteru, tak je to předstupeň k tomu, abychom vydrželi i případnou horší formu. Všechno je to odvozeno pouze od základní otázky: Kým je pro mne Ježíš Kristus a Jeho svatá víra? Stojí v mé hierarchii hodnot na prvém místě? Pokud ano, tak nebude pro mne těžké pro Něho něco obětovat. A jestli Pán mne nakonec postaví před situaci, v níž bych měl vydat svědectí života pro Jeho království, tak mi určitě k tomu dá sílu, nemusím se tedy zbytečně starat. Jen stačí, aby On se svojí naukou, jak mi ji předkládá Církev, byl u mne tím prvním a posledním, alfou i omegou.
Dr. R. Malý
Řád 1/2010