Avatar – Tanec se šmouly
Sedíte-li u stolu kavárny i hospody, nevyhnete se dnes diskusi různé úrovně na téma „filmu desetiletí“ – Cameronova Avatara. Není špatné si nejdřív připomenout režisérovo předchozí dílo, které je dnes považováno za poměrně solidní scifi na plátně. Druhý Terminátor i Vetřelec jsou myslím i dnes shlédnutelné filmy. V obou hrála roli filmová technika, od kapalinně ocelového po biologicky kyselinového antagonisty (Gigerův výtvarný návrh působí na 1. signální soustavu strachu velmi dobře). Příběh ale hrál, tak jak se na dobré filmy sluší, prim. Zejména uvědomíme-li si, že se jednalo o akční filmy. Dokonce i Titanic se s výjimkou několika klišé scénáristicky zdařil.
Proč je tedy Avatar dnes hodnocený tolika novinami a diváky ještě lépe než Cameronovi předchozí filmy? Internetová databáze IMDB jej k dnešku řadí na 34 (!) místo v Top250.
Kritici filmového průmyslu zaměstnaní v novinách nešetří hodnoceními 9-10 z 10. Nabízí se tedy zamyslet se na uměleckou hodnotou a především společensky-politickou výpovědí. Zřejmě jedna z nich bude důvodem pro tak vysoká, ale i v reakci na to velmi nízká hodnocení.
Scénář, který psal sám režisér (bohužel tentokrát bez cizí pomoci), vykrádá jeho samého i ostatní od začátku. Vidíte-li mariňáky ve vesmírné lodi na fous stejné jako z druhého Vetřelce (a jste starší než 15 let), začnete mít díky zbytkům soudného rozumu pochybnosti. Do té doby, než na vás mrkne stará valkýra Weaverová, v Avataru již kvůli věku vědkyně-bioložka. Jenže to je jen začátek scénáristické zlodějiny. Zde nemá ani smysl uvádět tzv. spoilers (prozrazení příběhu). Proč? Protože ti z vás, kdo viděli více než čtyři filmy za posledních dvacet let již příběh Avatara znají. Jedná se, pro zjednodušení, o koktejl Malého velkého muže, Tance s vlky a pohádkách o šmoulích.
Hlavní hrdina se ve válce dvou táborů (samí zlí versus samí hodní, proto ta paralela s modrými skřítky) zamiluje do šmoulinky na druhé straně barikády, přidá se na stranu domorodců a pomůže jim vyhrát boj o kus země, která sice není jejich (neboť vlastnické právo jaksi neřeší), ale docela určitě nesmí být ani „cizáků“ – čti nás, lidí (těch velmi, ano velmi zlých, zlých lidí). Nechybí tu ani prvoplánově zlý Gargamel (určitě uhádnete, koho myslím). Dialogy jsou tak nudné a plné klišé, že by z nich nic zajímavého nevykřesal ani Marlon Brando nebo Lukavský. Prohlásí-li drsná mexická amazonka při útoku na šmouly - „I didn't sign up for this.“ – teleportuje vás film nikoliv na planetu Pandora, ale do Ordinace v Růžové zahradě či latinské Ameriky. Herecké výkony jsou tak i kvůli scénáři nemastné, neslané. Přidejte k tomu přirozeně zkoprnělé obličeje 3D animáků a nemáte před kýčem kam utéct.
Je tedy po umělecké stránce něco na Avatarovi hodnotného? I mnoho zavilých kritiků jaksi povolí, když se jedná o 3D počítačovou grafiku – CGI. Jenže i tady jde jen o velmi nákladné a řemeslně (nikoliv umělecky) povedené vykrádání. Přesáhnete-li z filmů do oboru, kde je 3D grafika již stálicí a nikoliv „revolucí“, tedy k historii vývoje počítačových her, naleznete takové originální tituly jako Albion. Albion je tzv. adventura, ve které se lidská vesmírná loď dostane na planetu kočko-humanoidů a hlavní hrdina se zamiluje do jedné z koček. Nepřipomíná vám to něco? Ale především je ona planeta plná fantaskních stvoření – barevné verze třetihor jak je známe od Buriana. Výtvarně (i jinak) se tak jedná o do nebe volající plagiát. 3D grafika u počítačových her je navíc natolik vpředu před filmem, že i velká většina ne-Albionových prvků je k nalezení v mnoha dalších titulech gamingového průmyslu. Kolik bodů si tedy zaslouží milióny zaplacené řemeslo animátorů bez ducha inspirace? Ne víc, než 1/10! Sečtěno a vygenerováno, nezaslouží si Avatar více než 2/10 (další bod opravdu jen za to, že se jedná o film).
Jak je tedy krucinál možné, že je Avatar „filmem desetiletí“ a kasovním trhákem? Odpověď bude mít asi více stránek. Chci tu ale upozornit minimálně na dvě. Jednak je to bohužel stále neutichající duch „viny bílého muže“. Tedy konstruktu levicové kulturní fronty, který tvrdí, že západní civilizace nese vinu za to, že je tou nejhorší, která na naší planetě vznikla. Než přišel Avatar, domníval jsem se, že je této iluzi už konec. Teď doufám, že je Avatar jejím posledním křečovitým výkřikem mezi stále více se vlastním zdravým rozumem probouzejícími lidmi na Západ od Petrohradu. Doufám, bojím se ale, že marně. Absurdita situace, kdy se v kině utápí diváci v kráse „návratu k přírodě“ vyvolaném počítačovou hi-tech grafikou, probudí v mnohém z nás až existenciální strach o svůj lidský rod. Úspěch Avatara je varování, že možná, jen možná, se na lidský rozum v absurditě post-moderní společnosti nedá spoléhat.
Druhá část odpovědi není tolik depresivní, ale stále nepotěší. Je to pragmatické zhodnocení stavu multi-kin a spotřební společnosti, která si již nakoupila kina domů, domácnosti utratily za HD televize a nyní by snad do kina z lenosti nešli. A tak se vytáhne eso, na které vaše nová HD televize nemá a vy musíte jít a platit. Je to 3D! Aniž by Cameron chtěl, možná i bez vědomé kolaborace, stojí na straně těch technofilních a mamonářských zlejšků. Díky hi-tech 3D animaci dotáhne on a jeho následovníci diváka k popcornu. Nejde tu o film, tomu snad nikdo nevěří. Nejde ani o hodnoty novopohanství. Alespoň ne v první ani druhé řadě. It's just a business.