Karel IV. – český patriot a katolický Otec vlasti
 |
|
Císař římský a král český
|
Ocitl jsem se v létě v katedrále Notre Dame v Lucemburku. A nebyl bych správným Čechem, kdyby mé kroky ihned nezamířily do krypty, kde očekává své vzkříšení tělo Jana Lucemburského, českého krále let 1310–46. Honosný pozdně barokní náhrobek připomíná slávu tohoto panovníka, z níž jeho národ neměl vůbec nic. Jan získával uznání v cizině svým bojovým uměním, zatímco doma na nejvyšších úřadech korupce rozkvetla do velikosti lotosového květu a lapkové zde měli svůj ráj. Jakoby ironií osudu latinský nápis na náhrobku zní: „Zde leží král Jan, řečený slepý....“ Slepota nebývá jen fyzická, jak bylo těžkým údělem tohoto vládce, ale i duchovní, která je často ještě horší.
Oč skromněji vypadá náhrobek jeho syna Karla, původně Václava, ve svatovítské katedrále v Praze! Jako by jeho sláva neznamenala nic ve srovnání se slávou otcovou. A je to pravda, skutečně neznamenala. Český král a římský císař Karel IV., vládnoucí v letech 1346–78, dbal o jinou než světskou slávu.
Karl Marx nazval tohoto panovníka hanlivým německým termínem „Pfaffenkönig“ podle anglického středověkého heretika Williama Occama. V češtině se vžil zcela špatný překlad tohoto slova: popský král. Ten přešel i do komunistických učebnic dějepisu. Jenže Karel IV. neměl zhola nic společného s ruskými pravoslavnými popy, i když podporoval staroslověnštinu jako liturgický jazyk. Chorvatští hlaholáši, které přivedl do Emauz, byli řádnými katolickými mnichy řehole sv. Benedikta. Německé der Pfaffe neznamená v českém překladu „pop“. Je to nadávka, přeložitelná českým výrazem „flanďák“, „kněžour“ apod. Karel IV. tak měl vstoupit do dějin jako „flanďácký“ král, stranící „fafům“ a prosazující jejich zájmy.
Ale „po ovoci poznáte je...“. Tento vládce trávil denně několik hodin na modlitbách v kapli. Zatímco jiní panovníci sbírali lovecké trofeje, on hromadil svaté ostatky, aniž blíže zkoumal jejich pravost. Zatímco králové té doby se honosili úlovky šestnácteráků nebo třícentových kňourů, Karel se chlubil sbírkami třísek z Kristovy trnové koruny a kostičkami sv. Šebestiána. Morbidní! Případ pro psychiatrickou kliniku! Tak by asi reagoval i leckterý současný církevní hodnostář. Jenže jak vysvětlí, že právě on, Karel, dokázal v den své smrti 29. listopadu r. 1378 předat synu Václavovi kvetoucí zemi s rozvíjejícími se městy, s množstvím hradů, s bezpečnými cestami, kde se nemuseli poutníci ani obchodníci bát přepadení lapků, a hlavně – s velkým počtem charitativních zařízení a s lidmi, kterým nehrozilo hladovění? Jak to, že Čechy té doby přitahovaly cizince nejen kvůli vysoké úrovni Karlem založené pražské univerzity, ale vůbec kvůli celkové kvalitě života, jak dosvědčují svorně kronikář Beneš Krabice z Weitmile a jeho vrstevníci, v novověku potom historikové počínaje F. M. Pelclem a konče Zdeňkem Kalistou?
Byla Karlova vášeň pro svaté ostatky opravdu jenom zálibou hraničící s patologií? Nebo je zde paradoxně souvislost mezi ní a Karlovým zvelebením Českého království? Dejme slovo jemu samotnému. On je mj. též autorem životopisu sv. Václava, k jehož odkazu se nadšeně hlásí. Zajímavé, že tuto biografii nejznámějšího českého světce zahajuje nikoli příběhem Bořivoje a Ludmily. Jde mnohem dál – až ke Kainu a Abelovi a Romulovi a Removi. Bere si v tomto příklad z De civitate Dei sv. Augustina, jehož filosofii dobře zná. Od Augustina se naučil myslet přísně historicky, v duchu úzké kontinuity s minulostí. Pochopil, že má-li České království vzkvétat jako pravá Christianitas, pak je nezodpovědné pouštět se do experimentů neprověřených dějinami. Jedinou cestou k duchovnímu, mravnímu a potažmo ekonomickému růstu země může být pouze tradice, návaznost na všechno pozitivní, co již zde vzniklo a osvědčilo se. Nejdůležitější jsou křesťanské hodnoty. Tuto ideu kontinuity tradice mu připomínaly právě ostatky, které ho nejen duchovně, ale též fyzicky pojily s velikány minulosti: mučedníky, vyznavači, biskupy, králi, ano, i se samotným Ježíšem Kristem.
Karel pochopil, že zvelebení státu může nastat pouze na bázi katolického křesťanství, kdy vládce je v ohledu duchovním a mravním podřízen Církvi, konkrétně papeži. Zde se projevuje vliv jiného církevního učitele – sv. Tomáše Akvinského. Karel se s jeho dílem seznámil v době pobytu v Paříži ve dvacátých letech třináctého století a plně je akceptoval. Píše o tom ve svém vlastním životopise, o jeho závislosti na sv. Tomáši se zmiňuje i kronikář Přibík Pulkava. Karel sám v listě německému panovníkovi Ludvíku Bavorovi cituje slova sv. Tomáše: „...z žádostivosti slávy vznikají nebezpečná zla, neboť mnozí, hledajíce nezřízeně slávu ve věcech válečných, uvedli sebe i svoje v záhubu...“ Též Karlem navržený zákoník Majestas Carolina odráží Tomášovu státoprávní teorii. Karel zde klade do protikladu „bonum commune“ (obecné dobro) a „bonum principis“ (dobro vládce). „Bonum commune“ je termínem sv. Tomáše z jeho spisu De regimine principum. Karel zdůrazňuje, že panovník, který sleduje jen dobro vládce, čili své dobro, vede lid do záhuby. Pouze takový, jenž má na mysli dobro obecné, dobro svých poddaných, prospívá lidu a zemi. Jak na hony je vzdáleno takové pojetí od Macchiavelliho, který naopak upřednostňuje dobro vládce před obecným dobrem!
S tím souvisí i Karlova péče o chudé. Jeho závislost na nauce sv. Tomáše se projevuje i zde. Andělský učitel píše, že „král i každý pán musí, má-li být jeho stát zachován, pečovati o to, aby ze státní pokladny se dostalo zaopatření chudým“. Dále sv. Tomáš konkretizuje, že to znamená též péči o veřejné cesty, mince a spravedlivé míry a váhy. Přesně odtud pramení smysl císaře Karla pro sociální spravedlnost, který snad nejlépe ilustruje stavba tzv. Hladové zdi v Praze na Petříně.
Těmto vysokým mravním požadavkům na panovníky překáží však moc a její pokušení. Ta proto nesmí být neomezená a každý má být podroben jinému, daleko silnějšímu: Bohu a jeho zástupci, tj. papeži. Z toho důvodu se Karel IV. staví kriticky k počínající renesanci, která tento řád popírá a nadměrně zdůrazňuje moc panovníků na úkor moci papežské. I když si vážil Danta pro jeho La Divina Commedia , neváhal veřejně spálit jiný spis tohoto otce renesance De monarchia, neboť nadřazoval moc panovníků moci papežů. Podobně naložil i s knihou Defensor pacis Marsilia z Padovy, právníka u dvora Ludvíka Bavora, protože upřela papežům jakákoliv práva. Karel IV. ve svém díle Moralitates (Mravy) a ve své korespondenci projevuje sice vstřícný zájem o nový literární a umělecký styl, proto např. udržuje přátelské styky s básníkem Petrarkou, ale jako správný katolík odmítá renesanční filosofii, jež papežský úřad znevažuje a snižuje.
Znamená to ale u Karla absenci jakékoliv kritiky papeže? Nikoliv, on sám to svým jednáním popírá. Tento zbožný a hluboce Církvi oddaný muž se vzepřel anátům, přemrštěným ročním poplatkům, které papežové, sídlící tou dobou ve francouzském Avignonu, vybírali od biskupů i vladařů. Rovněž tak Karel dal najevo nesouhlas s pobytem papežů pod mocí francouzského krále a požadoval jejich návrat do Říma, což zdůrazňoval zejména Klementu VI., svému učiteli a vychovateli v dětství. Císař Karel si byl vědom, že kritika papeže je oprávněná pouze tehdy, když se papež nechová jako papež. Má mu pomoci, aby jednal jako zástupce Kristův, aby skutečně byl papežem a ne poníženým lokajem francouzského dvora a velkým bankéřem, jak se tenkrát lidé na papeže dívali. V tom se liší katolická kritika papežů od kritiky heretiků. Ti nekritizují papeže pod zorným úhlem toho, aby se choval opravdu jako papež, nýbrž odmítají papežství jako instituci a chtějí ji takovou zničit.
Karlova vláda se kryje s úpadkem Církve, na němž se mj. podepsal i pobyt papežů v Avignonu. Císař a český král proto podporoval reformní kazatele. Můžeme směle prohlásit, že tak jako dnes jsou média (údajně) „hlídacími psy“ demokracie, ve středověku plnili tuto úlohu vůči Christianitas reformní kazatelé. Přesto ale mezi oběma tkví nebetyčný rozdíl. Zatímco současná média usilují většinou pouze o senzaci, o to, jak dotyčnou osobnost „zviditelnit“ a morálně zničit, velcí středověcí reformátoři Církve, např. sv. Bernard z Clairvaux, sv. František z Assisi, sv. Dominik, sv. Raymund z Peňaforte, sv. Vincenc z Ferrary, Jindřich z Bitterfeldu, Alvarez Pelayo aj., při vší ostrosti své kritiky nikdy nelámali nad kritizovaným hříšníkem (hříšníky) hůl, vyzývali k pokání a k nápravě, dávali šanci. Takovým byl za Karlovy vlády i proslulý Jan Milíč z Kroměříže. Tvrdost kázání často přeháněl, jednou ukázal dokonce prstem na přítomného císaře a označil ho za „Antikrista“. Logickou reakcí vládce by bylo uvrhnout odvážného kazatele do žaláře a odsoudit k smrti pro „urážku majestátu“. Karel jednal jinak. Nejenže Milíče nedal zavřít, on ho dokonce bránil až u papeže v Avignonu, když byl nespravedlivě obviněn z kacířství.
Odkud se vzala tato prostým rozumem nepochopitelná tolerance? Odpověď najdeme v Karlově vlastním životopise. Dočteme se tam mj.: „...jakožto slušie k královskému důstojenství, aby lid jemu poddaný byl poslušen jeho, taktéž slušie, aby král byl snažen o stavu jich viece nežli o svém...“ Tedy – přeloženo z dobové češtiny do dnešní – král, i když má právo vymáhat od poddaných poslušnost, je povinen dbát více o jejich blaho než o své. Urážka, kterou mu vmetl před shromážděným davem rozohněný Milíč, se týkala pouze jeho, Karlova blaha. On však jako služebník blaha lidu musel v prvé řadě dbát na ně. A toto blaho si vyžadovalo, aby Milíč mohl svobodně kázat a připomínat všem stavům bez rozdílu, panovníkovi, šlechtě, duchovenstvu, měšťanům i sedlákům, jejich hříchy. Karel ve svém životopise popisuje své neřesti v mládí a přiznává, že je velkým hříšníkem. Milíčův emfatický výkřik o Antikristovi jeho pokornou duši vedl spíše k tomu, aby si uvědomil své nedostatky, než k dilematu, zda Milíče nechat za tuto nebetyčnou a sprostou troufalost stít, oběsit nebo upálit.
Karlovo zvelebení Českého království uznávají se skřípěním zubů i čeští odpůrci Církve, i když kritizují jeho přilnutí ke katolické víře. Nechtějí porozumět, že vysoký sociální, mravní a kulturní řád, který se podařilo Karlovi v Čechách vytvořit, je důsledkem jeho katolicismu. Liberální učebnice dějepisu za první republiky psaly místo toho o Karlově vlastenectví jako o skutečné příčině pozvednutí Českého království.
Jejich autoři však zapomněli, že i patriotismus tohoto panovníka úzce souvisí s jeho katolickou vírou. Ne nadarmo se Karel hlásil k odkazu sv. Václava, patrona Země české, který mu byl osobním vzorem jednání. Karel citově přilnul k Čechám a jejich lidu. Řídil se přitom textem sv. Tomáše Amor Patriae z jeho De regimine principum, kde Andělský doktor přirovnává lásku k vlasti k lásce Ježíše Krista ke svému národu. Své vlastenectví, zejména lásku k české řeči a jí příbuzným jazykům, dává nejvýstižněji najevo ve svém listu papeži Klementu VI., kde žádá o povolení zřídit klášter se staroslovanským bohoslužebným jazykem.
Všechno krásné a ušlechtilé, co Karel IV. vykonal, je neoddělitelné od jeho hluboké víry a zakotvenosti v Církvi. Historikové, kteří nemohou negovat jeho vladařské zásluhy, by nejraději popřeli toto sepětí; to ale nelze. Proto jiní naopak dělají z bílého černé a klady vysvětlují jako zápory. Byli to zejména němečtí historikové devatenáctého století (Treitschke, Lagarde aj.) – a v jejich šlépějích ideologové. Karel IV. se jim stal solí v očích pro svůj český patriotismus.
Ne náhodou byl nenávistným odpůrcem Karla IV. jiný Karel – Karl Marx, jinak velký nepřítel Slovanů a zejména Čechů. O Karlu IV. napsal v jedné své quasistudii: „To staré hovado vstoupilo do Prahy – a zdechlo.“ Všimněme si, kdo je adresátem této „pocty“ a kdo odesílatelem. Karel IV. na rozdíl od většiny svých vladařských vrstevníků se neopíjel, žil skromně a střídmě. Životní osud mu nadělil trojí ovdovění a čtyři sňatky. V dějinách jeho dlouhé vlády chybí levobočci a konkubíny, kteří na jiných dvorech představovali neodmyslitelnou dekoraci. Odesílatel této „lichotky“ dokázal naopak prohýřit všechen majetek své ženy-šlechtičny a ještě udržoval poměr s její služkou. Zakladatel marxismu se patrně spletl (snad v deliriovém opojení?) a ze skutečného adresáta udělal odesílatele.
Marxova nadávka Karlu IV. je jen jedním ze symptomů totálního zvratu hodnot, k němuž došlo v důsledku novověké dechristianizace. Morálně dobré, ušlechtilé a správné se stává „zhovadilým“, zatímco všechno „žumpovní“ a hnusné neodmyslitelně patří k „lidské svobodě“. Karel IV. reprezentoval autentické křesťanské ideály. Smíme věřit, že je spasen, i když blahoslaveným dosud (bohužel) prohlášen nebyl. Proto máme také právo prosit ho o pomoc a přímluvu u Pána, aby český národ, který tolik miloval a pro nějž tolik vykonal, nepodlehl zkáze relativismu, materialismu, konzumismu a dalších satanských -ismů. Kéž Bůh dá!
Te Deum 5/2008
