Poškodil pád Topolánkovy vlády Českou republiku?
Když padla vláda Mirka Topolánka, mnoho lidí bylo přesvědčeno, že tato skutečnost fatálně poškodí ČR. Já jsem si říkal, že s hodnocením počkám, až opadnou prvotní emoce a až bude skutečně možné z jistého odstupu hodnotit dopady.
Netajil jsem se svým nesouhlasem s jednáním této vlády. Na druhé straně jsem si nebyl úplně jistý tím, zda v době předsednictví země EU a v době vrcholící ekonomické krize, je vhodné, aby byť „mizerná“ vláda padla. Zároveň jsem si říkal, že tento pád může přinést změnu v naší politice, otevře se cesta k obrodě pravice a k návratu reálnější politiky, potlačí se lobbismus a politický populismus. S odstupem času mohu říci, že stejně tak jako tyto moje obavy nebyly zcela opodstatněné, tak bohužel ani moje očekávání nebyla naplněna tak, jak jsem si přál a jak jsem očekával.
Vláda Mirka Topolánka byla křehká a nestabilní od svého vzniku. Možná proto rezignovala na jakékoli ideologické cíle a na ochotu cokoli důležitého měnit a soustředila se především na uspokojování zájmů svých lobbistických „pasáků“. Samotnou otázkou je, zdali ona křehkost nebyla vlastně trochu úmyslná, protože řada zasvěcených tvrdí, že jednání o vzniku tehdejší vlády skončila tak nějak najednou a vprostřed a rozhodně nebyly vyčerpány všechny možnosti.
Pokusil-li se někdo přece jen v této vládě o zavedení změny či o realizaci programu, byl tento „ po zásluze odměněn“ odvoláním. Tedy v době vyslovení nedůvěry byla tato vláda již zcela bez zbytků ambicí na byť jen pokus o nějakou tu reformu. Jejím jediným cílem bylo dotáhnout do cíle rozdělané věci pro spřízněné „piráty“. Předsednictví EU jí mělo vytvořit jakousi imunitu, což už ale nezafungovalo…
Následovalo pár dnů nejistoty, co bude dál. Poté jmenování nepoliticko-politické vlády Jana Fischera a neuskutečnění předčasných voleb. Tato poměrně dlouhá doba, která skončí až volbami řádnými v květnu letošního roku, má posloužit jako šance pro pokus o změnu či přeskupení politického vlivu. Někdo tento čas využívá a někdo ne.
Napravo ODS na straně jedné, se místo očistného procesu zabetonovává a zakopává do svých původních pozic a tak trochu čeká na pořádnou prohru, TOP09 na straně druhé plně využívá tento čas a nepružnost spojenou se slabostí ODS k vytvoření výrazné šance na úspěch.
Nalevo zase tato politicko-mocensko-volební pauza dává šanci vzniknout zemanovým obrozencům, kteří se chystají potrápit Paroubkovy populistické socialisty. Mezitím vláda Jana Fischera hledá úspěšně cestu, jak pokud možno na nic nesahat, nic podstatného nedělat a daří se, s čímž přichází nebývalá popularita.
A konečně je to možná v této době to nejprospěšnější pro zemi, co se může dít. Protože se potvrzuje, že v době ekonomické krize, obzvláště krize takovýchto rozměrů, je lepší, když politici nechají všemu volný průběh, než když se pokoušejí o nějaká spektakulární opatření, která většinou logicky situaci ještě zhoršují.
Suma sumárum mohu zkonstatovat, že se nenaplnily moje předpoklady, ale že se něco stane a není to snad až tak zlé. Jakým směrem se ČR vydá, o tom se rozhodne v blízké budoucnosti. S jistotou však lze říci, že pád vlády, s výjimkou pár dnů nejistoty, žádnou katastrofu nezpůsobil.
Země nepropadla do žádného jiného neřízeného chaosu než toho, ve kterém se již nacházela, ekonomicky se hroutí tak, jako před pádem vlády a v zahraničí si této skutečnosti, s výjimkou bulváru v prvních pár dnech po pádu, snad ani nikdo nevšiml.
Důkazem budiž relativní kurzová stabilita, nezměněná hodnocení ratingových agentur, či netečnost okolního světa k vnitřní politické situaci země. ČR nabídla pro svět zajímavější témata, jako je Protiraketový štít a Lisabonská smlouva. Na otázku z názvu článku si dnes troufnu odpovědět, že pád vlády zemi nepoškodil a země si neškodí více, než jak si škodila před pádem této vlády.