Němý výkřik nemluvněte a obrácení velkého propagátora potratů

Bernard Nathanson, profesor z Cornell University, narozen v roce 1926 byl ateistou a jedním z největších světových zastánců potratů. Neúnavně usiloval o to, aby se potraty v USA staly legální, levné a dostupné. V roce 1968 byl jedním ze zakladatelů National Abortion Rights Action League (Národní liga boje za právo na potrat). Vedl největší potratovou kliniku ve Spojených státech. Přiznává se k provedení 75 000 potratů. Nyní říká s velkou bolestí:

„V tomto počtu se nachází i mé vlastní nenarozené dítě, které jsem usmrtil vlastníma rukama.“ Avšak v životě Nathansona se uskutečnil zázrak proměny srdce a smýšlení. Z čelního světového potratáře se stal přední ochránce života nenarozených dětí. Po mnoha letech přípravy přijal křest v katolické církvi.

Rodinný dům a škola

Jeho otec, profesor medicíny, syn židovských emigrantů, se odvrátil od tradice ortodoxního judaismu ještě ve svých studentských letech.

Nevěřil v Boha, jenom v nějakou „vyšší sílu“. Byl to právě otec, jenž vepsal trvalý cejch na Bernardův život a osobnost, když mu vštěpoval nihilistické postoje a přesvědčení. V Bernardově rodinném prostředí byly zachovávány jen zvyky a obřady židovské víry, ale tato víra nebyla žita. Navíc Bernardův otec nenáviděl svou manželku. 

Rodiče poslali Bernarda do jedné z nejlepších škol v New Yorku (Columbia Grammar School), kde se učily děti z nejbohatších židovských rodin. Bernard, podle otcova příkladu, se také odvrátil od náboženství, které považoval za neužitečné a ztěžující mu život „jako kámen na krku“. Otec, i když sám nevěřil, přinutil Bernarda, aby třikrát týdně navštěvoval ortodoxní hebrejskou školu.

Musel se učit nazpaměť hebrejské modlitby, z čehož mu nakonec zůstalo jen přesvědčení, že

židovské náboženství je tvrdé a nelítostné. Bůh mého dětství, vzpomíná po létech, vypadal jako

ponurá, majestátní, bradatá postava Mojžíše z řezby Michelangela. Vidím ho, jak sedí přihrbený a přemýšlí nad mým osudem v okamžiku těsně před vynesením neodvolatelného odsuzujícího rozsudku. Takový byl Bůh mého židovského náboženství. Mocný a strašný jako lev. Jak velice jsem byl překvapen a oslněn, když jsem při službě v letectvu USA jen tak, z čisté frustrace a nudy, začal chodit na večerní biblické kurzy. Tehdy jsem objevil, že Bůh Nového zákona je milující, chápající, mírný a všechno odpouštějící lidem, kteří mají zkroušené srdce.

Studium na lékařské fakultě prestižní

Univerzity McGilla zahájil v roce 1945. Ve čtvrtém ročníku na něho udělal velký dojem profesor psychiatrie Karl Stern. Tento učitel, významný vědec, byl také Židem. Nathanson zbožňoval prof. Sterna pro jeho neobyčejně zajímavé přednášky a zvláštní duchovní pokoj.

Neuvědomoval si, že se Stern v roce 1943 obrátil po mnoha letech uvažování, analyzování a četby na katolickou víru. Proces svého obrácení popsal v knize The Pillar of Fire (Ohnivý sloup), která byla poprvé zveřejněna v roce 1951. Nathanson, když si ji v roce 1974 poprvé přečetl, prožil veliký šok.

Četba této knihy se ve velké míře přičinila k jeho obrácení. Stern v poslední kapitole své knihy vysvětluje svému bratru, ortodoxnímu Židovi, proč se stal katolíkem: „Církev ve svém učení zůstává stále stejná. Existuje pouze jedna nadpřirozená pravda, podobně jako existuje jen jedna vědecká pravda. To, co pro zdokonalování hmoty představuje zákon rozvoje, to pro věci duchovní představuje zákon zachování. Vzpomínám si na to, jak jsem ti kdysi ukázal papežskou encykliku o nacistech. Udělala na tebe značný dojem a ty jsi řekl: „Dočista jako by byla napsaná v prvním století.“ A právě o to jde.

Ďábelský svět potratů

Na podzim roku 1945 se Bernard na univerzitním plese seznámil s okouzlující, nevinnou, sedmnáctiletou Ruth. Zamilovali se do sebe na první pohled. Trávili spolu stále více času, plánovali svatbu. Ruth otěhotněla. Tato skutečnost zbourala idylickou atmosféru zamilovaných. Nechtěli to dítě. Rozhodli se „dát je pryč“.

Po dlouhém hledání nalezli lékaře - potratáře, který tajně v soukromé ordinaci provedl tento zákrok. Tehdy ještě protiprávně. Když bylo dítě zabito, Bernard a Ruth se chovali jako spiklenci po ohavném zločinu, o kterém se nesmí mluvit.

Po letech Bernard vzpomíná: „Jsem přesvědčen, že Ruth navzdory své statečnosti, loajality a lásky ke mně, v jistých melancholických zákoutích své duše se ptala : „Proč se se mnou neoženil? Proč jsme si to dítě nemohli nechat? Proč jsem musela riskovat svůj život a život mých budoucích dětí pro jeho pohodlnost a studia? Zdalipak mě Bůh nepotrestá za to, co jsem udělala, a neučiní mě neplodnou?“

Pro Bernarda v té době náboženské otázky nebyly důležité. Dozrával v něm, jak sám píše, charakter židovského tvrdošíjného ateisty. Bál se jen o zdraví Ruth a o její plodnost do budoucnosti. V krátké době se však jejich cesty rozešly. Tato zkušenost se pro Nathansona stala prvním krokem do ďábelského světa potratů.

V polovině 60. let ukončil Bernard stáž porodnictví a gynekologie. Stál na prahu slibně se začínající kariéry. Avšak měl již za sebou dvě nepovedená manželství, zničená, jak sám dnes přiznává, egoismem a neschopností milovat. V té době počal dítě se ženou, která ho velmi milovala. Usilovně ho prosila, aby jí dovolil dítě donosit a porodit. Nathanson však byl neústupný. Žádal, aby to dítě dala okamžitě pryč, protože on si nemůže dovolit se o ně starat. Jestliže nepůjde na interrupci, tak se s ní neožení. Nabídnul jí, že zákrok provede osobně. Dítě zbavil života odborným způsobem. Neměl žádné výčitky svědomí a dokonce ani stín pochybnosti, že udělal něco špatně. Ve svém vědomí lékaře - potratáře měl jen pocit dobře vykonané práce.

Před provedením potratu Nathanson, stejně jako i jiní lékaři, neinformoval pacientky o nebezpečných důsledcích přerušení těhotenství. Po svém obrácení napsal: „Zjišťujeme, že potrat může být spojen s rakovinou prsu, že tisíce žen ztratilo plodnost v důsledku nezdařené interrupce. A úmrtnost žen, u kterých se provádí zákrok po třináctém týdnu těhotenství, je vyšší, než ukazatel narození. Arogance lidí zabývajících se medicínou byla vždy považována za odporný dodatek neodlučitelně spojený s jejich profesí, ale nebetyčná nadutost lékařů zabývajících se potraty dodnes nepřestává udivovat. Na každých deset tisíc děvčat, takových jako byla Ruth, připadá jeden potratář: studený, bez svědomí, využívající bez skrupulí své nadání k hanebným cílům, špinící svou etickou zodpovědnost a přímo svádějící ženy svým lékařským klidem a uklidňujícím profesionalismem, aby se rozhodly pro zabití. Není náhodnou, že další krok v tomto zbavování přirozenosti lékařského umění se uskutečňuje tam, kde jsou lékaři státem pověřeni k tomu, aby se soucitem pomáhali - při ukončení života (eutanázie). Jak by asi vypadal svět, kdyby nějaký nerozvážný „odborník“ na výpočet lidského utrpení hodinu po ukřižování přistoupil k Ježíši a podal mu dávku jedu.“

V roce 1968 byl doktor Nathanson jedním ze zakladatelů „National Abortion Rights Action League“ (NARAL - národní liga boje za právo na potrat), která měla uskutečnit legalizaci potratů v USA. Po její legalizaci, v roce 1970, ve státě New York získává nominaci na ředitele největší potratářské kliniky na světě. Přiznává se k zodpovědnosti za 75 tisíc potratů.

V jednom z článků nazvaném „Vyznání ex-potratáře“, který napsal těsně před svým obrácením Nathanson popsal taktiku, kterou použil on i jeho kolegové z NARAL, aby prolomili všechny zákony omezující potraty v USA a na celém světě. Musíme mít na mysli, že v 60. letech byla většina Američanů proti potratům. V průběhu pěti let, díky intenzivní reklamní kampani, „specialisté“ z NARAL přesvědčili Nejvyšší soud Spojených států a ten v roce 1973 vydal rozhodnutí o legalizaci potratů na požádání a bez omezení až do devátého měsíce těhotenství.

„Jak jsme to udělali? Důležité je pochopit taktiku, kterou jsme použili, protože je dále používána v západních státech k další liberalizaci interrupčního zákona.“

Prvním prvkem úspěšnosti jejich taktiky bylo přesvědčení médií, že souhlas s interrupcí je projevem osvíceného liberalizmu. Věděli, že kdyby udělali průzkum veřejného mínění, prohráli by na celé čáře. A proto si vyráběli statistické údaje podložené vymýšlenými průzkumy. Informovali média, že podle nejnovějších průzkumů 60 % Američanů s potraty souhlasí. Předkládali jako pravdivé informace, že v důsledku nelegálních interrupcí umírá každým rokem 10 tisíc žen, zatímco skutečné číslo bylo 200 až 250.

Dokazovali, že v USA v průběhu jednoho roku byl 1 mil. žen na nelegálním potratu. Zatímco skutečně jich bylo provedeno kolem 100 tisíc. Stálé opakování velikých lží ve veřejných sdělovacích prostředcích přesvědčuje posluchače. Taková propagační akce byla velmi účinná. V průběhu 5 let se podařilo přesvědčit většinu společnosti, že je potřeba interrupci co nejrychleji zlegalizovat.

Druhým prvkem jejich taktiky byla tzv. hra katolickou kartou. Stále napadali katolickou církev a její „zpátečnické“ názory a přitom představovali církevní představené jako pokrytce, kteří jsou proti potratům jen proto, aby omezili svobodu volby. Tento motiv byl stále opakován.

Sdělovací prostředky krmili různými lži, takovými jako: Všichni víme, že odpůrci potratů jsou pouze duchovní, avšak ostatní katolíci ve zdrcující většině jsou pro.

Třetím způsobem působení bylo podporování věrohodnosti propagační akce blokováním informací o vědeckých důvodech svědčících o tom, že lidský život se začíná od okamžiku početí. „Tvrdili jsme, že věda nikdy nebude schopna to objasnit, protože to neleží v její kompetenci, ale v kompetenci filozofie a teologie. Byla to veliká lež, protože fitologie (věda o počátku lidského života) představuje neoddiskutovatelné důvody, že život člověka se začíná v okamžiku početí a tedy potřebuje stejnou ochranu jako každý jiný lidský tvor.“ „ Když se dnes vracím,“ píše Nathanson, „o 25 let zpět k té odporné hře, jež se odehrávala mezi těly těhotných žen a jejich zabíjenými dětmi, překvapuje mě absolutní nedostatek kriticismu vůči cíli, jenž jsme si vytyčili, úplná morální i duchovní prázdnota a naše nezpochybnitelné přesvědčení o vysoké morální úrovni našich skutků. A přece to, co jsme dělali, bylo prostě podlé! Proč jsme si nedokázali všimnout této nesprávné a falešné etiky, spojení evidentní chtivosti s motivací zbavenou vyšších citů; beznadějné hlouposti samotného předsevzetí s otupěním zúčastněných lidí; všech etických ukazatelů s nemorálností samotného činu?!“

Obrácení

V roce 1973 se Nathanson stal primářem porodního oddělení v Nemocnici sv. Lukáše v New Yorku. Poprvé tam byl nainstalován ultrasonograf, nejmodernější zařízení tehdejší doby, s jehož pomocí bylo možné pozorovat a zkoumat plod v lůně matky. Ultrasonograf otevřel před Nathansonem nový svět. Vzpomíná: „Poprvé jsme mohli skutečně uvidět lidský plod - měřit ho, pozorovat, mít ho před očima, a tak s ním navázat citové pouto a začít ho mít rádi. Obrazy plodu snímané pomocí USG dělají na pozorovatele veliký dojem.“

Po zavedení ultrasonografu do medicíny nastal u Nathansona zlom v přístupu k lidskému plodu. „Díky USG jsme se mohli nejen přesvědčit, že plod je normálně fungujícím organismem, ale také jsme mohli provést měření jeho životních funkcí, vážit ho, určovat jeho stáří, vidět, jak polyká a odevzdává moč, vidět ho, když spí a když je vzhůru a také pozorovat ho, jak se pohybuje neméně cílevědomě než nemluvně.“

Od tohoto okamžiku již Nathanson nebyl přesvědčen o správnosti potratu na přání. Počet zákroků, jež vykonával, drasticky omezil pouze na ty, které měly zdravotní opodstatnění. Poslední potrat provedl v roce 1979.

Od roku 1984 si kladl stále více otázek na téma přerušení těhotenství. Chtěl vědět, co se ve skutečnosti děje při jeho provádění. Vždyť jich uskutečnil tak mnoho, ale dělal to bez rozmyslu, mechanicky, naslepo. Zaváděl nářadí do dělohy, zapínal motorek a stroj vysával jakési útržky tkáně. Chtěl vědět, co se tehdy skutečně děje.

Poprosil svého přítele Jaya, který prováděl do dvaceti interrupcí denně, aby prostřednictvím USG zaznamenal na filmový pásek průběh „zákroku“. Jeho kolega to udělal s velkou pečlivostí. Když si později oba prohlédli film v montážním studiu, prožili skutečný šok a Jay prohlásil, že už nikdy „zákrok“ neprovede. Nathanson později napsal:

„Byl to otřes, jež se dotýkal kořenů mé duše. Poprvé uviděl, co se skutečně děje při potratu a co to opravdu je.“

Po profesionálním zpracování záznamu z USG vznikl film „Němý výkřik“ (The Silent Scream). Byl to filmovýdokument příšerného zločinu spáchanéhona nejnevinnější a nejbezbrannějšíbytosti. Film ukazoval dvanáctitýdennídítě v lůně matky, které se pokoušelobránit před nástroji, z nichžjeden ho trhal na kousky a druhý postupně vysával. (více zde)

Film byl poprvé veřejně promítán 3. ledna 1985 na Floridě a vyvolal obrovskou senzaci.

Liberálové udělali velký povyk, jelikož tento dokument byl obrovským ohrožením jejich prointerrupčních snah.

Liberální média se snažila úplně zablokovat přístup této pravdy mezi široké vrstvy americké společnosti. Žádná z televizních stanic nikdy nechtěla promítnout tento film a ani nesouhlasila s odprodáním vysílacího času na reklamy, jejichž obsahem by byla chvála volby pro život. To bylo evidentním důkazem toho, že média jsou ve velké míře ovládaná lidmi hlásícími se ke kultuře smrti.

Vědecké důkazy otevřely srdce Nathansona. Přijal nezpochybnitelnou pravdu, že lidský život se začíná okamžikem početí a že každé přerušení těhotenství je vraždou nevinného a bezbranného lidského života. Doktor Nathanson své názory na téma interrupce změnil jen pod vlivem důvodů vědeckých a nikoli náboženských.

Cesta do katolické církve

Duchovní cesta k víře v Boha byla pro Bernarda Nathansona neobyčejně obtížná. Nejprve objevil svatost lidského života od okamžiku početí až do přirozené smrti a teprve později došel k víře.

„Nehledal jsem nic duchovního; mé touhy byly povětšinou pozemské a tělesné, mé cíle konkrétní a hmatatelné, jež se dají snadno zpeněžit. A co je horší, na věci duchovní jsem se díval s pohrdáním, jak se „slušelo“ na židovského tvrdošíjného ateistu,“  píše Nathanson.

V letech 1978-1988 prožil nezvykle těžké období. Výjimečně bolestným způsobem začal pociťovat důsledky svého hříšného života. „Noc co noc jsem se probouzel ve čtyři nebo v pět hodin ráno, hleděl jsem do tmy a čekal jsem, zda se někde uprostřed temnoty nerozzáří zpráva od nějakého neviditelného soudu oznamující, že jsem byl zproštěn viny. Po bezvýsledném očekávání jsem rozsvěcoval lampičku na nočním stolku, bral jsem některou z knížek pojednávající o hříchu a opakovaně jsem si pročítal pasáže z „Vyznání“ od sv. Augustina, Dostojevského, Paula Tyllicha, Kierkegaarda, Nyebuhra, a dokonce Lewisa Mumforda a Valda Franka.“

Stále častěji pomýšlel na sebevraždu. Tíha spáchaných vin byla nesnesitelná. Zvláště vědomí tisíců potratů nevinných dětí. Pokoušel se léčit svou duchovní bolest a zoufalství uklidňujícími prostředky, alkoholem, návštěvami psychiatrů - nic nepomáhalo. Ve stejné době se doktor Nathanson stále více zapojoval do činnosti hnutí pro život.

Jezdil po celých Spojených státech a přednášel o ochraně lidského života od početí, psal knížky, zapojoval se do politické činnosti. Na shromážděních ochránců života dával všem na vědomí, že se s nimi spojuje jen kvůli odporu vůči potratům, avšak k víře v Boha se stavěl s rezervou.

Při průběhu těchto shromáždění a protestních akcí před potratovými klinikami zakoušel mezi účastníky atmosféru nezištnosti. Z tváří shromážděných a modlících se tam lidí, obklíčených kordony policie, zářila opravdová láska. Tito lidé se stále modlili a připomínali úplný zákaz používání násilí.

Nathanson píše: „Prostě mě překvapila síla jejich lásky a modlitby: modlili se za nenarozené děti, za zmatené a vystrašené matky, za lékaře a zdravotní sestry pracující na klinice. Modlili se dokonce za polici a média, která vysílala zprávy z demonstrace. Modlili se za sebe navzájem, ale nikdy za sebe samotné. Začal jsem uvažovat: Jak to, že tito lidé jsou schopni při obraně menšiny, která je němá, neviditelná a neschopná projevit jim svou vděčnost, tolik ze sebe dávat?“

Příklad těchto lidí způsobil, že Nathanson poprvé v životě začal k sobě vážně připouštět myšlenku o existenci Boha. Píše, že se začal zamýšlet nad existencí „Boha, který mě provedl všemi oblastmi pekla jenom proto, aby mi ve své milosti ukázal cestu ke spáse a projevil své milosrdenství. Tato myšlenka - protivící se všem mým devatenáctiletým jistotám, jimž jsem byl věrný - v jednom okamžiku mi ukázala mou minulost jako hnusné bahno hříchu a zla, obžalovala mě a shledala vinným z těžkých zločinů (...), a současně - zázračným způsobem - mi ukázala (...), že Někdo před 2000 lety umřel za mé hříchy.“

Než se však rozhodl zahájit duchovní pouť k hledání Boha, s velkým zápalem začal číst autobiografie velkých katolických konvertitů, takových jako Malcolm Muggeridge, kardinál Newman, Graham Greene, C.S. Lewis, Walker Percy aj. Avšak nejvíce se ztotožňoval s historií svého profesora Karla Sterna, který v autobiografii The Pillar of Fire(Sloup ohně) popsal fascinující duchovní pouť ke katolické víře.

Nathanson vyznává, že pokaždé, když čte tuto autobiografii, s těžkostí zadržuje slzy: „Bylo mi předurčeno putovat světem a hledat Toho, bez kterého bych byl zatracený, avšak nyní jsem uchopil lem Jeho šatů v zoufalství, ve zděšení, v nebeském návalu nejčistší potřeby. Mé myšlenky se znovu vracejí k hrdinovi mých studentských let Karlu Sternovi - který prodělával duchovní proměnu přesně v té době, kdy mě vzdělával v umění poznávání lidského rozumu, jeho řádu a jeho pramenů - a ke slovům, která napsal svému bratrovi: Nemám žádné pochybnosti: běželi jsme k Němu nebo jsme před Ním utíkali, a On byl celou dobu uprostřed všeho.“

Nathanson si uvědomoval, že velmi mnoho lidí z hnutí pro život se za něho modlí. Duchovní proměna se v něm uskutečňovala přirozeným a mírným způsobem, a tak mu přinášela vnitřní úlevu a pokoj. Začal se pravidelně, každý týden, setkávat s knězem Johnem McCloskey, který se stal jeho duchovním průvodcem po těžkých cestách víry.

O svém rozhodnutí přestoupit na katolickou víru začal veřejně mluvit již v roce 1994. Byl pokřtěn 9. prosince 1996 v katedrále sv. Patrika v New Yorku kardinálem J. O’Connorem.

Jeho židovští přátelé přijali jeho rozhodnutí s vlídností. Sám Nathanson říká: „Přijetím Krista ještě více doceňuji skutečnost, že přináležím ke kultuře, k národu a k židovské tradici.“

Od té doby pravidelně zúčastňuje mše sv., přistupuje ke svátosti smíření, vede život hluboké modlitby, a jako vědec vydává ve svých knihách, filmech a četných přednáškách svědectví, že lidský život je tak svatý, jako je svatý Bůh -dárce tohoto života, takže nikdo jiný nemá právo brát život jinému člověku.

Obrácení prof. Bernarda Nathansona, který z čelního světového potratáře a tvrdošíjného ateisty se stal horlivým katolíkem a předním obráncem života nenarozených dětí, je bezpochyby jedním z největších obrácení 20. století.

Na tiskové konferenci při návštěvě Polska dne 19.10.1996 vyzval polský parlament: „Snažně vás prosím, nedělejte žádné kroky k liberalizaci potratů! Dějiny vám to nikdy neodpustí. Chci vás varovat, abyste nedělali tytéž chyby, jež jsme udělali v Americe. Hlas pro potraty bude zároveň hlasem pro eutanázii, pro zabíjení lidí starých, mrzáků a nevyléčitelně nemocných, pro genetické experimenty - bude to první krok na nakloněné rovině, u jejíž paty se nachází úplná dehumanizace života, údolí smrti.“

M. Piotrowski Tchr

(překlad z „Miłujcie się“ 5-8/2001)

Immaculata 5 a 6 /2001

Foto: © Copyright The Center for Bio-Ethical Reform

10. týden	10. týden	10. týden
11. týden	11. týden	11. týden
24. týden - legální z genetických důvodů	24. týden - legální z genetických důvodů	24. týden - legální z genetických důvodů

3875 čtenářů | 15 komentářů | 

|  

Twitter  Linkuj  Google  Facebook  Vybrali SME