Národní svébytnost v éře globalizace
Obhájci tradičního vlastenectví musí často čelit naivním výhradám vyjadřujícím pochyby o smyslu uchování národních kultur a jazyků v globalizujícím se světě.
Tyto výhrady vycházejí z krátkozrakého přesvědčení o nutnosti přizpůsobit se vládnoucímu trendu. To je však totéž, jako kdybychom tloustnoucí modelce poradili jako lék na její deprese každodenní přejídání. Opak je pravdou. Právě proto, že je cítit tlak na ekonomickou, popř. i politickou a kulturní globalizaci, je třeba o to více trvat na svébytnosti národů a jejich států. Uchování této svébytnosti je totiž lakmusovým papírkem uchování svobody a plurality v globalizovaném světě. Nenajdou-li světové elity potřebný respekt k tradicím a zvláštnostem národů, jak by bylo možné předpokládat, že budou respektovat svobodu a odlišnost jednotlivců?
Současný svět, spjatý množstvím siločar hospodářských, politických a kulturních vazeb, má jedinečnou možnost stát se barvitým společenstvím národů, které jsou díky technologickému pokroku schopny mnohem bezprostřednější komunikace a mohou nacházet nesčetné možnosti vzájemné spolupráce. Podmínkou takové perspektivy však je akceptace specifických rysů jednotlivých národů a uchování tradičních forem jejich pospolitého života, tj. národních států. Maluje-li umělec obraz duhy, klade barvy pěkně vedle sebe, čímž vzniká ona známá optická harmonie, naopak malíř-nešika, který nemá s barvami žádné zkušenosti, může snadno dostat nápad, jak si ulehčit práci a smíchat všechny barvy dohromady rovnou na paletě. Místo duhové barvy však získá šedohnědou břečku. Totéž hrozí globalizaci bez respektu k národním kulturám a státům.
Není pochopitelně možné, ani žádoucí, bránit se zatvrzele probíhajícím procesům nebo je slepě ignorovat. Je třeba se v nich zorientovat, důrazně odmítnout ideologický balast, který je provází a pokusit se využít jejich dynamiky k obhajobě vlastních osobních i národních zájmů. Obrazně řečeno, teče-li proud prudké řeky určitým směrem, není pro kanoistu dobré ani se mu snažit oponovat, ani se nechat proudem vláčet, nýbrž je třeba chopit se pádla, dát lodi potřebnou rychlost, hnát se po vlnách kupředu a sám řídit směr. Takové politiky je našemu národu v současném světě třeba.
Mgr. Petr Bahník