Francouzský stát pronásleduje Církev
Nejen komunisté pronásledovali na školách katolíky a kladli překážky výuce katolického náboženství. I v demokratických státech si leckdy počínají stejným způsobem. Typickým příkladem je Francie. Málokdo ví, že v této zemi je pro katolické učitele velice obtížné působit ve veřejných základních nebo středních školách. Podle ústavy platí naprostá odluka Církve od státu, z čehož vyplývá zákon o tzv. „laické“ škole.
Věřící pedagog nesmí před žáky mluvit o svém náboženském přesvědčení, když se to příslušné úřady dozví, kvalifikují to jako „narušení“ laického charakteru školy a s postiženým je zavedeno disciplinární řízení, které končí většinou důtkou, v opakovaném případě vyhazovem ze školství.
Katolický učitel dějepisu, filozofie a dalších podobných disciplín se také při výuce těchto předmětů dostává zákonitě do konfliktu svědomí, neboť osnovy důsledně požadují předkládat žákům falešné téze o údajně „negativní“ úloze Katolické církve a „pozitivní“ roli osvícenství a o „slavné“ Velké francouzské revoluci, která prý kodifikovala práva člověka navzdory církevnímu „tmářství“.
Kantor, jenž se odváží po pravdě vysvětlit, že Francouzská revoluce byla hrůzovládou morálně degenerovaných individuí, která připravila katolíkům krvavou lázeň a připravila o život statisíce lidí stejnými metodami jako později nacisté a komunisté, a stala se tak prototypem nikoli demokracie, nýbrž pozdějších bestiálních totalitních diktatur, musí ze školství okamžitě pryč.
Z laického, neboli tzv. „světonázorově neutrálního“charakteru státu vyplývá, že na základních
školách se náboženství vůbec nevyučuje. Tato výuka je organizována Církví na faře zcela
mimo školu a její dosah. Pouze na gymnáziích může, za předpokladu, že se přihlásí dostatečný počet studentů, být do rozvrhu zařazena tzv. „pastorační péče“, kterou vede učitel náboženství, laik. Smí však s gymnazisty pouze hovořit o jejich náboženských představách, naslouchat jim a „pomáhat hledat vlastní přesvědčení“, nesmí tak zvaně „vnucovat“ svoji víru, což znamená, že nesmí ani evangelizovat ani vyučovat katechismus.
Proto náboženské vědomosti absolventů středních škol jsou ve Francii velice mělké. Výjimku tvoří pouze církevní školy, základní i střední, kterých je asi 10 procent z celkového počtu.Tam se náboženství samozřejmě vyučuje. Ani zde však není situace pro katolického pedagoga jednoduchá, neboť i na církevních školách platí státní učební osnovy pro humanitní předměty, takže palčivá problematika osvícenství a Velké francouzské revoluce musí být vykládána stejně jako na státních školách. Existují konkrétní případy, že učitelé, kteří odmítali učit liberálně-socialistické lži o této éře, byli nuceni odejít i z církevního školství.
Tento stav je ve Francii smutným pozůstatkem tzv. „kulturního boje“ proti Katolické církvi vyhlášeného v 70. letech 19. století premiérem Gambettou, kdy tehdejší demokratický stát se netajil záměrem katolické křesťanství úplně vymýtit. Nemylme se tedy, i demokratické zřízení může být v pronásledování Církve stejně tvrdé jako totalitarismus. Nelze zapomenout, že jeho kořeny tkví v křesťanství nepřátelské filozofii, v náboženské lhostejnosti a odmítání jakékoliv závazné pravdy, a to jak věroučné, tak morální.
Radomír Malý
Immaculata 4/2001