Kalhoty, banky a řešení krize aneb Stát není řešením problému, stát je jeho součástí
V jedné historce si Rubinstein u přítele Kohna kupuje kalhoty. „Tomu nerozumím,“ říká. „Dělníci v Indii sklidí bavlnu a dostanou zaplaceno. Dělníci v Anglii z ní vyrobí kalhoty a dostanou zaplaceno. Velkoobchodník je prodá tobě a dostane zaplaceno. A ty je prodáš mě a já ti zůstanu dlužen. Ale z čeho potom všichni ti lidé vlastně žijí?“
V tomto případě se problém brzy vyřeší. Rubinstein buď nakonec zaplatí, a pak bude moci u Kohna tu a tam opět dostat něco na dluh, anebo nezaplatí a Kohn už s ním příště obchod neudělá.
To samé platí pokud oním produktem nebudou kalhoty, ale peníze (půjčky) a oněmi výrobci a obchodníky v uvedeném řetězci soukromé banky. Budou-li vědět, že jejich ztráty za ně nikdo nezaplatí, pořádek a dobré vztahy se nakonec obnoví. Rubinstein si peníze nevratně půjčí jen jednou. Banky v řetězci budou příště opatrnější a nejspíš také zvýší cenu peněz, to znamená úrok, za který tyto finance „Kohnům a Rubinsteinům“ půjčují.
Představme si však, že první bankou v řetězci je banka centrální (v USA tzv. Federální rezervní systém neboli Fed). Bankou druhou v pořadí potom ne klasická banka komerční, která půjčuje za jistý úrok peníze jiným, ale zároveň banka investiční, která má navíc oprávnění peníze také (rizikově) investovat. Přesně to je (v USA) možné po zrušení tzv. Glass-Staegallova zákona, který „hlídal“ striktní oddělení bank investičních od bank komerčních.
Stát navíc přijme i zvláštní legislativu zamezující „diskriminaci“ konečných klientů, tj. vlastně nařídí bankám, které jsou poslední v řadě a půjčují fyzickým osobám, že mezi nimi nesmí nijak rozlišovat. Přesně to udělal zákon Community Reinvestment Act z roku 1977.
Protože velké komerční banky jsou zároveň bankami investičními, „větví“ se tento řetězec i na burzy a trhy s cennými papíry. Na těchto trzích se rozvinou komplikované obchody s tzv. sekuritizovanými (zabezpečenými) a strukturovanými cennými papíry, navázanými na půjčky fyzickým osobám na nemovitosti. „Zabezpečení“ spočívá právě ve strukturaci, tj. rozložení rizika na různé druhy různě bonitních cenných papírů, na něž jsou navázány. Investoři, kteří ony cenné papíry kupují, získají díky těmto zárukám falešný pocit jistoty. A do hry vstupují i ratingové agentury, které jsou u těchto složitějších depozit součástí upisovacího týmu. Mají tedy přímý finanční zájem na tom, aby balíky akcií byly hodnoceny co nejpříznivěji. A protože mezinárodní investiční pravidla (tzv. Basel II) stanoví, že balíky, které firmy Moody’s, Fitch či jiná respektovaná ratingová agentura „oštempluje“ značkou nejvyšší kvality „AAA“, vyžadují u bank nižší kapitálové zajištění, bude se tak dít ještě ve větší míře. Což falešný pocit jistoty prohloubí.
Jistou vedlejší (i když ne nepodstatnou) okolností je fakt, že toto vše se odehrává na pozadí zvyšujícího se státního dluhu. Státní dluh sám (a jeho nesplácení) je sice problémem, ovšem ne tak kritickým, neboť se prakticky projeví pouze nutností zahrnutí položky dluhové služby (tj. splácení úroku z něj) do výdajů státního rozpočtu. Problémem není dluh sám, ale jeho případné (rychlé) zvyšování.
Jedním ze spouštěčů krize bylo to, co jsem poznal na vlastní kůži i v realitě české politiky: totiž stádovost a davovost. Mnoho lidí změnilo spíše svoje přesvědčení než zaměstnavatele. Proč riskovat vyhazov, když být zticha je méně nákladné než být ostrakizován nebo dokonce „odejit“? A předpovědi nepočetných „doktorů Zkáza“ byly nepopulární – do doby, než se začaly naplňovat. Je lepší mlčet a tancovat. Tím spíše, že muziku k tanci pouští centrální banka1.
Příběh finanční krize totiž začíná (kromě výše uvedených již dříve nastavených legislativních okolností) tehdy, když se Fed rozhodne dramaticky snížit úroky, a to nad rámec tzv. Taylorova pravidla (váže žádoucí úroky centrální banky na rozdíl mezi aktuální a cílovou inflací a rozdíl mezi aktuálním a potenciálním růstem HDP). Centrální banka toto pravidlo nerespektovala a v červnu 2003 snížila úrokovou míru daleko pod doporučenou hodnotu, konkrétně na (pouhý) jeden procentní bod, kde setrvala déle než rok. Zástupci banky tvrdí, že k tomu byli donuceni fondy přicházejícími ze zemí s velkým přebytkem obchodní bilance a velkými úsporami (zejména z Číny a Japonska). Za další důvod bývá označována snaha Fedu rozhýbat ekonomiku po splasknutí internetové bubliny a útocích z 11. září 2001. Podstatné však je, že k tomu došlo.
Je logické, co potom následovalo. Velké komerční banky si začaly od Fedu více půjčovat a zároveň více investovat, stejně jako tak činili díky falešnému pocitu jistoty další investoři. Komerční banky začaly fyzickým osobám více půjčovat na nemovitosti. Pomocí tzv. predátorského úvěrování (klamavé reklamy) lákaly i ty, kteří si úvěry nemohli dovolit. Fyzické osoby začaly více kupovat nemovitosti (v roce 1996 bylo do „subprime“ - rizikových hypoték rozpůjčováno 69, v roce 2006 již 600 miliard dolarů), což se projevilo růstem jejich cen (za celé období v průměru o 124 procent).
To vše fungovalo až do chvíle, kdy se zákonitě začal množit počet nebonitních klientů. Když Fed mezi červnem 2004 a červnem 2006 sazby postupně zvýšil až na pět procent, nastal efekt do jisté míry podobný našemu finančnímu otřesu z roku 1997: mnoho lidí najednou přestalo být schopno hypotéky splácet i proto, že přes osmdesát procent těchto hypoték je s pohyblivou úrokovou mírou. Z řady „dobrých“ úvěrů se rázem staly úvěry špatné. Vzhledem k „větvení“ na burzy se to projevilo na náladě investorů a také na finanční bilanci velkých bank. Nastala panika.
Vzhledem k uvedenému se mi zdá zřejmé, že recept, který byl nakonec pro řešení této situace zvolen, je zásadně chybný. „Na západě prostě vlády naslibovaly příliš mnoho. V Česku dobře víte, že socialismus totálně selhal, jenže západní svět nyní kráčí vstříc právě – socialismu,“ říká k tomu světové investorské eso Marc Faber1.
Kvantitativní uvolňování, zahájené v rámci tzv. Troubled Asset Relief Programme (TARP) z října 2008, tj. pumpování (nekrytých) peněz do ekonomiky (celkem již více než 7 bilionů dolarů), je vlastně skrytou formou zdanění a obdobou středověkého „kažení mincí“ (snižování obsahu vzácných kovů). Občané mu budou tleskat jen tak dlouho, než si uvědomí, že nutně dojde k inflaci a poklesu jejich kupní síly. Snížení úroků Fedu je opět v rozporu s Taylorovým pravidlem a navíc neodstraňuje příčinu problému, ale prakticky ho jen odsouvá do budoucnosti.
Rozhazování peněz daňových poplatníků, včetně z federálních prostředků kupovaných „amerických IPB“ (např. prodej Bear Staerns „za hubičku“ bance JP Morgan), nutně povede ke zvýšení státního dluhu a ke zvýšení daní. Rychlé zvyšování dluhu pak k poklesu služeb občanům. Jeho charakter navíc nejspíše začne dosahovat nebezpečné dynamiky. Dluhy soukromé jsou tak pouze nahrazovány dluhy státu.
A zákaz spekulací na „short“, tj. na pokles, tuto neveselou situaci jenom poněkud groteskně dokládá. Zaměňuje příčinu s následkem a vlastně rozbíjí zrcadlo proto, že ukazuje naši ošklivost. Ani mezinárodní regulace finančních trhů, pokud jsou neuvážené (Basel II), problém neřeší, ale naopak prohlubují.
Všechna tato opatření jsou škodlivá, neřeší příčiny a problém pouze odsouvají do budoucnosti. Vytvářejí předpoklady pro novou bublinu a její následné splasknutí. Dle jednoho přirovnání Miltona Friedmana2 se takový postup rovná situaci alkoholika, který svůj problém „řeší“ konzumací stále většího množství alkoholu. Můžeme očekávat druhé dno (tzv. „W křivka“) a následnou finanční a ekonomickou krizi trvající (podle „doktorů Zkázů“) pět až sedm let. Nebo i déle, jako tomu bylo například v devadesátých letech v Japonsku.
Jsem přesvědčen, že platí to, co kdysi řekl Ronald Reagan: „Stát není řešením problému, stát je jeho součástí.“ Domnívám se, že žádoucí by byl pravý opak, řešení podobné krokům, které by podnikly (nesanované) soukromé banky. Bylo by třeba zrušit „antidiskriminační“ Community Reinvestment Act. Ale hlavně je třeba se vrátit k restriktivní monetární politice, k efektivním bankrotům (ne sanacím ze státních peněz) nehospodárných aktérů, úrokům dle Taylorova pravidla, hospodárnému nakládání s penězi daňových poplatníků a ke snižování (ne zvyšování) daní. Rubinstein zkrátka musí zaplatit.
Je pravda, že takový postup (jak ukazují zkušenosti z tzv. reaganomiky, kdy se postupovalo zhruba takto) je bolestný a může přinést krátkodobě i jisté problémy (například zvyšování nezaměstnanosti). Dle výše zmíněného přirovnání Miltona Friedmana jde o „abstinenční krizi“ alkoholika, která je pro něj samozřejmě složitá. Jsem ovšem přesvědčen, že to je jediný postup, který dlouhodobě může vést k ozdravení a nakonec i k růstu a prosperitě. Stát musí být efektivnější a menší, méně náchylný podléhat populistické objednávce. Ne stát, jehož zásahy vyvolávají nové a nové bubliny a krize.
Prameny:
1. Lukáš Kovanda, „Příběh dokonalé bouře“, knižnice Týdne 2009.
2. Lukáš Petřík – Konzervativní revoluce Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, CDK, 2008.
Ing. Jan Schwippel, CSc., poslanec Parlamentu ČR