Nový prezident EU – Herman Van Rompuy
Od prvního ledna 2010 má Česká republika nového prezidenta. Jistě, Václav Klaus je stále „prezidentem České republiky“, ale jak on sám správně prohlásil, Česká republika přestala být nezávislým státem, protože musel podepsat Lisabonskou smlouvu. Většině lidí se pod názvem Evropská unie stále vybaví „mezinárodní organizace“, kterou také byla, avšak jen málo lidí si uvědomuje, že od okamžiku, kdy Lisabonská smlouva vstoupila v účinnost, lze s přehledem tvrdit, že se stala „suverénním státem“, neboť Lisabonská smlouva jí udělila „právní subjektivitu“ a tudíž plnou schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy a podepisovat mezinárodní smlouvy, kterou předtím neměla.
Kromě stálého obyvatelstva, definovaného území a vlády je toto čtvrtým prvkem, kterého je zapotřebí pro splnění definice státu podle Montevidejské úmluvy, která v mezinárodním právu představuje kodifikaci deklarativní teorie státnosti. EU by měla být považována za stát nejen právně, ale také fakticky vzhledem k jejím rozsáhlým pravomocím, které se týkají téměř všeho. Prezident Klaus je prezidentem pouze jedné ze složek tohoto nově vytvořeného federálního státu.
„Sovětský“ výběr
prezidenta Do funkce „předsedy Evropské rady“ byl vybrán Herman Van Rompuy, bývalý belgický předseda vlády. Tato „Evropská rada“ působí vedle dalších složek státní moci Evropské unie, kterými jsou Rada ministrů, Evropská komise, Evropský parlament a soudní složka EU. Evropská rada, v jejímž čele je Van Rompuy, je nejdůležitější složkou, neboť - jak uvádí Smlouva o EU - „zajišťuje politické vedení Evropské unie“ (článek 15 Smlouvy o Evropské unii). Proto spíše než předseda Komise Barroso by měl být za evropského prezidenta, který je prezidentem všech evropských občanů, včetně těch v České republice, považován Van Rompuy. Nebylo by tedy vhodné, aby čeští občané věděli, jaké plány s nimi Van Rompuy má?
Výběr nového prezidenta neprobíhal zrovna transparentním způsobem - lotyšská kandidátka Vaira Vike-Freibergová uvedla, že proces výběru je „sovětský“ a jeden východoevropský diplomat jej srovnal s „luštěním toho, kdo je v milosti či nemilosti Kremlu, jaké probíhalo v 70. letech 20. století“. Proto Van Rompuy ve skutečnosti nenapsal žádný řádný volební program, a tak lze vycházet pouze z toho, co v minulosti o EU pronesl.
Za prvé se zdá, že rád sděluje své plány, které má s občany, na tajných setkáních. Těsně předtím, než byl zvolen, vysvětlil svůj nápad na financování rozpočtu EU prostřednictvím přímých daní EU na setkání bilderbergské skupiny, což je neoficiální, velmi utajovaná konference elity, určená pouze pro zvané. Ne že by bylo něco špatného na účasti na takovémto setkání, ale vnucuje se zde úvaha, že Van Rompuy možná tuší, že by s ním veřejnost nemusela souhlasit.
Při jednom případu vzácné otevřenosti byla zachycena jeho reakce na neschválení evropské ústavy v Nizozemsku a Francii v roce 2005, kdy údajně pronesl, že cítí velkou úlevu, že se v Belgii žádné referendum nekonalo. Řekl, že nesnáší debaty ve Francii a Nizozemsku, ve kterých objevil určitou demagogii, která „oslovuje i myslícího občana“. Ve stejné době Van Rompuy také přednesl projev v belgickém parlamentu, ve kterém řekl: „Pokračujeme s ratifikací evropské ústavy ve všech našich parlamentech, avšak musíme připustit, že v současné chvíli tento projekt skončil. Avšak to neznamená, že nemůžeme nadále tvůrčím způsobem pracovat v tom směru, který tato ústava ukazuje. Nevadilo by mi, kdybychom ústavu rozlámali na menší části, jen když budeme postupovat ve stejném směru: ve směru, který znamená více Evropy.“ A tak se také stalo. Tolik ohledně jeho demokratického smýšlení.
Model pro celou unii Dalším příkladem toho, jak rád provádí věci „zadními vrátky“, je výrok, který vyslovil kdysi v roce 1989 jako předseda Vlámské křesťansko-demokratické strany: „Jakmile bude uskutečněna ekonomická a měnová unie, realizace politické unie bude ještě více posílena jako logický a nezbytný doplněk Evropské měnové unie“ (De Tijd, 5. prosince 1989). Takže přeloženo do současné diskuse o tom, zda dostat z finanční tísně například Řecko, vyplývá z toho nepochybně, že Van Rompuy učiní vše, co je v jeho moci, aby zneužil situace, kdy je nějaká země EU ve finančních potížích, k tomu, aby prosazoval, že tyto ztráty se uhradí z federálního rozpočtu EU. Skutečnost, že daňoví poplatníci jiných evropských zemí by v takovém případě museli zaplatit za chyby vlády, kterou nevolili, nebude mít pražádný význam.
Van Rompuy navíc nechce nechat země rozhodovat o jejich vlastním ekonomickém modelu. Anglosaský, švédský nebo východoevropský model - to vše by mělo zmizet. V roce 1998 napsal v jedné knize: „Model Porýní je omezen na země Beneluxu a Německo. Musí se stát modelem pro celou unii.“ („Obnova v hlavě a srdci: protichůdná vize“, Herman Van Rompuy, 1998, s. 59).
To je přesně v souladu s prohlášením jeho křesťansko-demokratické strany, v níž patřil vždy mezi vrcholné představitele. Toto prohlášení vyzývá k obrovským přesunům moci na EU s tím, že „přijímání rozhodnutí většinou se musí stát pravidlem, a to i v oblastech, které jsou tradičně velmi úzce spojeny s národní suverenitou, jako je například soudnictví, vnitřní záležitosti, fiskální záležitosti, sociální politika a zahraniční politika“. Tento dokument navrhuje, že „kromě eura musí být evropskými symboly nahrazeny také další národní symboly (státní poznávací značky, průkazy totožnosti, přítomnost více vlajek EU, jednorázové sportovní akce EU)“. Kritizovat určité formy nacionalismu je pravděpodobně prospěšné, ale to by nemělo znamenat, že se z člověka stane fanatický evropský nacionalista.
Pokud by někdo ještě měl pochybnosti, zda jsou plány Van Rompuyho ohledně evropského superstátu jen prázdným řečněním, možná by bylo dobré dát na slova francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, který na jedné tiskové konferenci po jeho jmenování řekl toto: „Skutečně zjišťuji, že Hermanovy názory se shodují s mými: je to muž, který velmi přesně ví, kam míří. A pokud jej lidé kritizují za to, že není rozhodný a že je příliš pružný, riskují, že se dočkají velkého překvapení, velkého překvapení. Nepleťte si pojmy, nemyslete si, že tolerantní člověk, který je trochu zdrženlivý, možná trochu skromný, nemůže mít pevné přesvědčení.“ Toto asi hovoří za vše…
Pieter Cleppe, šéf bruselské pobočky britského think tanku Open Europe
Z angličtiny přeložil Jan Křišťan.
Newsletter CEP leden 2010