Příliš jednostranné. Tato krutost byla také něčím vyvolána. A revoluce jsou kruté - ale také posunují dějiny.Také by zde mohlo být třeba uvedeno rčení císařovny Marie Antoinety zástupcům lidu - milosti, lid hladoví nemá chleba - a císařovna odpověděla - tak ať jí koláče.

o TOMTO AUTORU jsem sem přidal jeden článeček.

To je ten člověk, co obhajoval genocidu Srbů za Druhé světové války.

Podle sebe soudím Tebe.

Celé dějiny lidstva provází války,zabíjení i mučení,vždy zdůvodněné něčím vznešeným ,pokrokovým,nebo ve jménu šíření osvěty,kultury,křesťanství.Proto nesouhlasím s autorem,že by francouzká revoluce byla pod vlivem církve kultivovanější.Kolik válek,zabíjení a mučení ve jménu církve a kříže bylo v minulosti? A bez rouhání,proč to Bůh dopustil,aby byly vražděny i nevinné děti a proč se dívá jak ještě i dnes kněží przní děti,má to logiku?

Ano, pankrácká sekyrárna za II.světové války byla prostě jen pokračováním téhož za Velké frazncouszké revoluce. To, že Francie uctívá její (oficiální) zahájení jako státní svátek, je s ohledem na zvěrstva, ke kterým v jejich průběhu docházelo, asi na stejné morální úrovni, jako kdyby stáním svátkem České republiky byl i v dnešní době například den výročí akce vedené proti klášterům či kulakům v 50.letech, nebo den 24. říjen 1942, kdy byli hromadně popraveni - včetně zcela nevinných rodinných příslušníků - ti, kteří byli německým gestapem "dopadeni" při vyšetřování atentátu na R. Heydricha.

Je zajímavé, že historik Václav Černý označil exprezidenta Tomáše G. Masaryka jako "vnuka Velké francouzské revoluce...".

Ještě pár slov - co byla tzv. Velká francouzská revoluce ve skutečnosti:

"Když už ve vězeních nezbývalo místo a na masové popravy se nadále nemělo „plýtvat“ prachem a olovem, přešlo se k praxi, při níž se rozsudky smrti vykonávaly utopením. Le bapteme patriotique, „vlastenecký křest“, se prováděl především v Nantes a Angers, kde se oblečení a spoutaní zajatci vyváželi na Loiru a tam se topili. Kdo se pokusil uplavat, toho ubili. Obzvlášť zvrácené podoby nabývaly tyto noyades v „republikánských svatbách“: vleže k sobě byl svázán mladý muž s mladou ženou a společně pak svrženi do vody. Všechny tyto hromadné popravy se pořádaly jako lidová podívaná a není zpráv o tom, že by si zábavychtivý dav toto barbarství ošklivil. Proto lze jen stěží pochopit, jak došel jeden z klasiků revolučního dějepisectví, historik Jules Michelet, k závěru, že „revoluční násilí“ zabíjelo jen „s cílem zbavit se nepřítele“ a nikoli ho mučit.

Pět tisíc utonulých obětí nezabila jen revoluční justice se svou vůlí ničit, nýbrž i sadismus a patologická sexualita jejích katanů. Přesto se jejich osud nemůže srovnávat s osudem těch, kteří padli za oběť opatřením pařížského „Výboru pro obecné blaho“. Poté, co počátkem roku 1794 vyšlehlo povstání posledním plamenem, obnovily se plány na totální likvidaci západního departementu, připravené už v dubnu předchozího roku: Vendée se měla stát „pustinou“, „hřbitovem Francie“; zmizet mělo dokonce i její jméno, v budoucnu měla oblast dostat název Vengé – „pomsta“. Když se záměr vyhubit obyvatelstvo otrávenou pitnou vodou ukázal jako technicky neproveditelný, byl genocidou pověřen generál Turreau. Jeho oddílům se říkalo „pekelné kolony“, colonnes infernales.

V šesti skupinách pronikly z východu na západ do srdce bývalé Vendée militaire. Jejich úkol vyjádřil samotný Turreau těmito slovy: „Každého banditu, na kterého natrefíte se zbraní v ruce, anebo který patrně zbraň vlastní, zabijte bajonetem. Stejným způsobem zacházejte s ženami, dívkami a dětmi. ... Nešetřete ani ty, kdo jsou jen podezřelí. Všechny vesnice, tržiště, všechno, co hoří, vydejte ohni.“ Ušetřen neměl být nikdo. Generál Grignon, velitel první kolony, prohlásil: „Vím, že snad v této zemi přebývá několik dobrých vlastenců; to je jedno, všichni musí být obětováni.“

Mezi lednem a dubnem 1794 se ve Vendée odehrávaly nepopsatelně děsivé scény. Dokonce pokládáme-li za nevěrohodné zprávy kněží a roajalistů, našlo se i dostatečné množství republikánů, kteří neskrývali své zděšení. Jistý president distriktu psal v lednu jednomu z velitelů jednotek: „Tito vojáci, kteří si říkají republikáni, se oddali prostopášnosti, marnotratnosti a krutosti, jichž nejsou schopni ani kanibalové.“ A podle zprávy jistého důstojníka četnictva dal jeden z důstojníků colones infernales „...do žhava rozpálit pekařské pece a pak do nich házel ženy a děti. Důrazně jsme mu to rozmlouvali; odpověděl nám, že tak peče republika chléb. Zpočátku tímto způsobem usmrcoval ženy banditů, a k tomu jsme nic moc neříkali; ovšem pak křik těch nešťastnic Turreauovy vojáky tak pobavil, že ve své zábavě chtěli pokračovat. Protože už nebyly ženy roajalistů, sáhli po ženách vlastenců. Pokud je nám známo, zahynulo touto strašlivou smrtí třiadvacet osob, které se neprovinily ničím jiným než láskou k národu. ... Když jsme se snažili uplatnit vlastní autoritu, vyhrožovali nám vojáci stejným koncem.“

Vyhlazovacím akcím republikánských jednotek padlo za oběť patnáct procent veškerého vendéjského obyvatelstva, to jest 117 257 lidí".

/citováno ze studie K. Weissmanna: Genocida ve Vendéé v době Velké francouzské revoluce".