Proč nesmíme zapomenout na holocaust?
U příležitosti 65. výročí osvobození přeživších vězňů jsem byl v Osvětimi v Polsku. Byl jsem tam poprvé a doporučuji každému, aby toto místo navštívil. O vyhlazování Židů za druhé světové války jsem přečetl několik knih a viděl jsem o tom i několik filmů. Nic ale nemůže nahradit přímý pobyt na místě, kde se tato hromadná vražda prováděla. Ti, kteří tam byli přede mnou, říkali: "Ty lidi, kteří tam zahynuli, budeš vnímat." Mohu to potvrdit.
Kolem Osvětimi toho už bylo řečeno a napsáno hodně. Rozsah hrůz, které se tam v letech 1942-1944 odehrály, je ale takový, že mluvit a psát a točit se o tom musí i nadále. Především z toho důvodu, že se na těch 1,5 milionu lidí, kteří zde přišli o život, nesmí nikdy zapomenout. A musíme si také stále připomínat, kdo a proč toto brutální barbarství s tak neslýchanou "dokonalostí" spáchal.
Rád bych zde napsal pár postřehů z dnešní návštěvy:
1. Nápis "Arbeit macht frei" nad vchodem do původního tábora v Osvětimi byl nedávno ukraden na zakázku švédského neonacisty. Na původním místě je nyní jeho replika. Originál byl již nalezen a bude na původní místo opět usazen. Zaujalo mne, že brána je poměrně malá. Ve filmech na mne působila monumentálně. Ve skutečnosti má na šířku tak čtyři a na výšku asi tři metry.
2. Polský prezident a další polští politici se nedávno ohradili proti tomu, aby byla Osvětim v médiích označována za "polský koncentrační tábor". Tomuto ohrazení velmi rozumím, protože to ve skutečnosti byl německý nacistický koncentrační tábor s názvem KL Auschwitz. Nacházel se sice na polském území, ale jen z toho důvodu, že nacistické Německo toto území po porážce Polska zabralo. Velká část z 1,5 milionu lidí, kteří zde byli zabiti, byli polští občané, a to jak Židé, tak Poláci. Je tedy určitým paradoxem, že se v médiích mluví o Osvětimi, když výstižnější by bylo mluvit o Auschwitzu.
3. Otřesným zážitkem je návštěva uvnitř tzv. baráků, kde přebývali vězni. V hlavním a největším táboře Auschwitz-Birkenau se jedná o neomítnuté nízké přízemní domy připomínající dřívější kravíny. Zdi jsou na jednu cihlu a střecha nemá půdu. Na zemi jsou cihly a všude po celé ploše jsou umístěné dřevěné pryčny, kde po těžké fyzické práci přespávaly tisíce zbídačených lidí. Topení tam není žádné. Dnes tam bylo venku minus 15 stupňů Celsia a vevnitř nevím, ale odhaduji to kolem nuly.
4. Hlavní železniční brána, kterou přijížděly transporty z celé Evropy, je monumentem zla, který hned poznáte, pokud jste viděli kterýkoliv film o holocaustu. Za bránou následuje rampa, kde byli přišedší nemilosrdně rozděleni na ty, kteří pokračovali pouhých několik desítek metrů hned do plynu, a na ty, kteří mohli ještě několik měsíců otročit, aby je nakonec čekal opět plyn.
5. Plynové komory s krematorii se nacisté pokusili zlikvidovat před příchodem Rudé armády, aby zahladili stopy. 20. ledna 1944 byly zničeny dynamitem. Jejich trosky zde ale zůstaly a jsou k vidění dodnes. Vedle stojící plán ukazuje, jak zde byly během velmi krátké doby vražděny desítky a stovky tisíc lidí z celé Evropy, včetně mnoha našich bývalých spoluobčanů.
Nechci zde líčit podrobně všechno. Důležité je to, abychom si uvědomili, že lidí, kteří tuto hrůzu přežili, je čím dál méně. Postupně a poměrně brzy nás přímí svědkové opustí. O to více budeme muset dbát na to, aby se tato hrůza nevytratila z lidské paměti.
Musíme proto něco konkrétního udělat. Den holocaustu je již významným dnem ČR. Zvláště mezi mladou generací jsou ale znalosti této záležitosti mizivé. Naše školy se nad tím budou muset zamyslet. Inspiraci si můžeme vzít ve Francii. Na každé základní škole je tam pamětní deska se jmény židovských dětí, které byly nacisty zavražděny