Upalovala Katolická církev čarodejnice?
Mnozí z vás viděli fi lm „Kladivo na čarodějnice“ režiséra Otakara Vávry. Podívejme se na problematiku čarodějnických procesů podrobněji. Jak se stavěla k čarodějnickým procesům katolická církev v dějinách?
Již od raných křesťanských dob odmítala církevní autorita pohanský názor, že ďábel může někomu udělit čarodějnou moc ke škodě druhých. Jsou známy ostré výroky sv. Jana Zlatoústého a dalších církevních otců proti tomu. Císař Karel Veliký v 8. století trestal dokonce smrtí ty, kteří tento nesmysl šířili. Biskupský zákoník v 10. století v Německu hrozí za jeho hlásání přísnými církevními tresty. Papež sv. Řehoř VII. zaslal v sedmdesátých letech 11. století dánskému králi Haraldovi dopis, kde mu zakazuje konat čarodějnické procesy. Dánsko bylo tenkrát postiženo suchem a neúrodou. Svedlo se to na domnělé „čarodějnice“. Papež králi napsal: „Spíše hleďte odstranit metly Božího hněvu pokáním a ne je ještě rozmnožovat běsněním proti nevinným.“
Podivná bula
Ve 12. a 13. století se však rozšířil albigenský blud, jenž připisoval ďáblu stejnou moc jako Bohu. To se projevilo nárůstem satanistických sekt a oživením staré pověry o možnosti intimního kontaktu se zlými duchy. Ti prý mohou udělit člověku schopnost škodit druhým. Též doba renesance se svým velebením pohanství a jeho mýtů napomohla rozšíření čarodějnické pověry.
Církevní autorita před ní kapituluje roku 1484, kdy papež Innocenc VIII. Vydává bulu, v níž dobové pověry o čarodějnicích schvaluje. Dva němečtí dominikáni Jakob Spengler a Heinrich Institoris napsali knihu „Kladivo na čarodějnice“. Ta vyvolala protičarodějnické běsnění. Oba autoři byli inkvizitory. Vyslýchaní se jim často hrdě a bez mučení přiznávali, že „létají na čarodějnické sabaty na koštěti“ apod. Tito soudci nic nevěděli o účinku halucinogenních odvarů z rostlin, které účastníci satanských shromáždění požívali.
Zákaz upalování
Čarodějnické procesy probíhaly v 16. a 17. století především v Německu a ve Švýcarsku. Zasáhly jak katolické, tak protestantské oblasti. V katolické jižní Evropě byly velice řídké, v papežském církevním státě došlo k upálení několika čarodějnic kolem roku 1500 za pontifi kátu Alexandra VI. a Julia II.
O 70 let později však jiný papež, sv. Pius V., tyto procesy zcela zakázal. Čarodějnické procesy byly většinou dílem světských soudců, církevní inkvizice se na nich podílela velmi zřídka. Nejhorší situace nastala, když se čarodějnické procesy dostaly do rukou zločineckých individuí, která se chtěla obohatit na majetku svých obětí. Přesně toto byl případ soudce Bobliga v Šumperku z filmu Kladivo na čarodejnice.
Boj za nevinné oběti
V Německu vystupovali proti čarodějnickým procesům zejména jezuité Adam Tanner, Johann Becan a především Friedrich von Spee, jenž napsal spis, v němž teo logicky dokazuje nesmyslnost čarodějnické pověry a procesů. U protestantů vynikli jako odvážní bojovníci proti tomuto zlu lékař Johann Weyer a právník Christian Thomasius.
Archivní materiály také dokazují aktivitu papežů na obranu nevinných. Klement VIII., Pavel V. a Innocenc X. zabránili pod hrozbou exkomunikace čarodějnickým procesům v severní Itálii, méně úspěšní však byli ve Švýcarsku aj., kde ani klatba nepomohla. Mnozí soudci, kteří vedli čarodějnické procesy v severní Itálii, byli po intervenci papežů zatčeni kvůli zneužití svých pravomocí.
Velkoinkvizitor římské inkvizice kardinál Desiderio Scaglia napsal na počátku 17. století doslova: „Zkušenost ukazuje, že při vedení procesů proti čarodějnicím a kouzelníkům rozliční soudci, inkvizitoři, ale i biskupové a jejich vikáři se dopouštějí těžkých a závažných chyb, které jsou proti spravedlnosti a působí újmu nevinným ženám. Mnoho světských soudců je třeba obvinit, že při těchto procesech užívají kruté a protiprávní metody, zejména bezdůvodné mučení a žalářování. Většina rozsudků smrti je vynášena vůči jasně nevinným lidem, jediným důkazem je tu jejich údajné doznání, vynucené krutým mučením.“
Sčítání obětí
V první polovině 18. století postupně evropské státy tresty smrti za domnělé čarodějství ruší. Poslední čarodějnice byla upálena r. 1787 v protestantském kantonu Glarus ve Švýcarsku. Celkový počet obětí protičarodějnického šílenství v Evropě za období od 14. do 18. století čítá asi 55 tisíc, a to jak u katolíků, tak u protestantů. Čarodějnická pověra není křesťanského, nýbrž pohanského původu. Církev ji na počátku středověku vymýtila. Když ale později opět ožila, někteří představitelé církve ji bohužel přijali. Nutno ale vidět i druhou stránku věci, že zhruba stejný počet reprezentantů církve v té době zastával odmítavé stanovisko a bránil nevinné oběti. O tom současní odpůrci křesťanství mlčí. Proto je třeba z naší strany tím více o tom psát a hovořit.
Tragické pokračování
Čarodějnické procesy se staly jakousi předehrou pro pozdější komunistické procesy v Sovětském svazu třicátých let a u nás v padesátých letech 20. století. Tehdy také mnoho lidí bylo odsouzeno na základě zcela vylhaného obvinění k trestu smrti pouze na základě „doznání“ vynuceného krutým mučením. To už je ale kapitola z dějin novověkého bezbožectví, nikoli z dějin katolické církve.