Roman Joch: Nejhnušnějším omezením svobody v poslední době je antidiskriminace. Zrušme kampaně proti rasismu
Rozhovor Romana Jocha v bulletinu Mladých konzervativců „Pravý úhel“ 1 / 2010.
Politické strany se u nás i ve světě pokoušejí nacházet nová témata. V Británii tak toryové pod vedením Davida Camerona začali dosti akcentovat problematiku ochrany životního prostředí. Vidíte nějaké téma, kterého by se v současné době měla chopit česká pravice?
RJ: Ano, boj proti klientelismu. Mnohým lidem v ČR vadí na pravici to, že rétoricky proklamuje svobodný trh, ale ve skutečnosti pod byznysem rozumí státní zakázky. Mnozí podnikatelé, kteří se hlásí k pravici a volí např. ODS, nechtějí zbohatnout na trhu, neboť to je obtížné, ale prostřednictvím státních zakázek na úrovni centrální, krajské, nebo komunální, neboť je to mnohem snazší. Zvolí své kamarády do zastupitelských funkcí a pak na oplátku dostanou od nich zakázky. Je to pokrytecké, neboť lidé, kteří rétoricky velebí kapitalismus, prakticky těží ze státu, z propojení politiky a ekonomiky a z daní občanů. Je to „socialismus pro bohaté“. A dokud toto bude standardem na pravici v ČR, pravice (např. ODS) bude pro mnohé nevěrohodná – a po právu. Kudy z toho ven? Přijít s programem dramatického až drastického zredukování počtu státních zakázek a objemu peněz, které přes ně protékají.
Jaké by měly být hlavní priority pravicové strany pro nadcházející volby?
RJ: Kromě tématu předchozího taky snížení daní (především tzv. zdravotního a sociálního pojištění, jež jsou ve skutečnosti daněmi), snížení státních výdajů, snížení deficitu; odmítnutí - a na úrovni EU vetování - jakékoli nové antidiskriminační legislativy; odmítání jakékoli pozitivní diskriminace, kolektivních práv či kvót a naopak trvání na rovnosti před zákonem, individuálních právech a stejných svobodách pro všechny; tvrdší postup proti ilegálním imigrantům a naopak selektivní imigrace, která bude preferovat legální imigranty z kulturních a civilizačních okruhů nejvíce kompatibilních s českou společností.
V projektu ODS Vize 2020 je jednou z diskutovaných oblastí i ochrana soukromí. Jaký je Váš pohled na tuto oblast? Přikláníte se spíše k názoru „jestliže nic špatného nedělám, nemůže mi vadit, že o mě stát shromažďuje informace“ (např. sledování vozidel pro potřeby lepšího řízení dopravy), či naopak k přesvědčení, že by stát pokud možno neměl o svých občanech shromažďovat žádné informace?
RJ: Klíčem je rozlišení na prostor soukromý a prostor veřejný. Na soukromém prostoru – ve svém domě, na své zahradě, v mých dopisech, telefonátech, emailech, atd. – mě stát a ani nikdo jiný nesmí sledovat či monitorovat, pokud ovšem nejsem podezřelý ze zločinu a nemá-li policie speciální povolení mě sledovat. Když ale vstupuji na prostor veřejný – silnice, náměstí, ulice měst, státní úřady, atd. – již nejsem na svém vlastnictví, jsem na veřejném vlastnictví a zde tudíž mohu být monitorován veřejností. Jinými slovy, monitorující kamery na tomto prostoru nejsou vůbec problémem, naopak jsou užitečné pro prevenci či potrestání zločinu; nepřípustné by však byly kamery, jež by nám hleděly do našich zahrad či nedejbůh do místností v našich domech a bytech. „Můj dům, můj hrad“.
A vůbec jsou mé „osobní údaje“ opravdu mé, nebo sdílím jejich vlastnictví s lidmi, či institucemi, kterým je dobrovolně sdělím/předám?
RJ: Pokud je někomu dobrovolně sdělím, nemohu se divit, že je má. Např. rodné číslo, či číslo občanského průkazu není jen mým „osobním údajem“ – já jsem si je nevymyslel ani nepřidělil, učinil tak stát. Ten má ale povinnost pak zajistit, aby se tato čísla nedostala do rukou nikomu nepovolanému. Stejně tak banka: přidělí mi číslo účtu či platební karty, ale má povinnost – výměnou za to, že do ni vložím své peníze – dohlédnout na to, aby se tato čísla nedostala do rukou těm, komu nepatří. Když však já dobrovolně někomu tato čísla sdělím, nemohu se divit, či si ztěžovat, že je zná.
Má vůbec ochrana osobních údajů budoucnost a smysl, když lidé každý den naprosto dobrovolně předávají různým sociálním sítím (např. facebook) spoustu soukromých informací a materiálů?
RJ: Holt, když je někdo exhibicionista, nemohu mu pomoci...
Jaký je Váš pohled na regulaci hazardu, o které v poslední době velice často hovoří KDU-ČSL? Může lidovcům toto téma a jimi nabízená řešení získat nějaké voliče?
RJ: Žádné nové voliče jim to nezíská, pouze to může utvrdit některé jejich staré voliče v tom, že stále ještě má pro ně smysl volit KDU-ČSL – což, vzhledem k tristním volebním preferencím KDU-ČSL, není pro tuto stranu vůbec k zahození.
Nejedná se ale z ideového hlediska o ohrožení svobody? Je přece věcí svobodné vůle jednoho každého svéprávného jednotlivce, jak naloží se svým majetkem, potažmo penězi?
RJ: Samozřejmě se jedná o omezení svobody, ale nikoli nutně o fatální ohrožení svobody. Stát běžně naši svobodu rutinně omezuje – a málokomu to připadne jako divné. Stát nám např. zakazuje píchat si do žíly určité chemické substance, dokonce nás ze zákona nutí k očkování, tedy k vpíchnutí do našeho těla určitých substancí, což je výrazný zásah do osobní svobody (vždy je méně závažným omezením svobody člověku zakázat něco, co chce, než ho nutit k něčemu, co nechce). Nutí nás taky platit daně pro účely, s nimiž mnozí z nás zásadně nesouhlasíme a považujeme je za špatné a nemravné. Takže v rámci těch všech omezení svobody, která trpíme, je toto relativně malé a mírné. Na druhou stranu je nutno říci, že pro to není žádný naléhavý důvod. Jedná se o lidoveckou paternalistickou snahu ochránit lidi státem před jejich hloupostí. Tuto funkci by si stát primárně nárokovat neměl – stát nemá chránit dospělé lidi před jejich pošetilostí, nýbrž před zločinci. Naléhavý důvod pro zákaz či omezení hazardu by byl tehdy, kdyby se hazard šířil ve společnosti lavinovitě, jako epidemie, a hrozil by kolaps společenského řádu a výrazný nárůst kriminality. K tomu ale, pokud vím, u nás nyní nedochází. Jedná se tudíž o klasickou „lidovštinu“.
Mimochodem, když už mluvíme o omezení či ohrožení svobody, tím nejvážnějším a nejhnusnějším z poslední doby byl antidiskriminační zákon, jenž drsně vpadl do našeho soukromí: teď už nemohu ve svém domě pronajat byt pouze tomu, komu chci a nikoli tomu, komu nechci - musím jej pronajat buď každému, anebo nikomu. Již neplatí „můj dům, můj hrad“. A pokud bychom chtěli pro svobodu udělat něco skutečně záslužného, zrušili bychom všechny ty „výchovné“ státní kampaně, plakátové či reklamní, placené z peněz daňových poplatníků, např. ty proti rasismu či týrání dětí v rodinách. Na rodiče, kteří vychovávají své děti k rasismu či je týrají, vliv nemají; slušní rodiče je však nepotřebují. Vzhledem k tomu, že ti první jsou deklasované živly, jež toho moc na daních nenaplatí, finanční břemeno těchto kampaní nesou právě ti slušní, pracující, zákony dodržující a své děti dobře vychovávající rodiče. Oni jsou excesivně zdaněni – tudíž jejich svoboda je umenšena - a proč vlastně? Aby se nějaký „lidsko-právní“ byrokrat na ministerstvu cítil dobře!
www.obcinst.cz