Připravte si prachy. Německé banky z Řecka a prezident EU jsou tady
Víte, proč Německo prosazuje, aby celá EU jako jeden muž pomohla Řecku? Protože německé banky vlastní jeho dluh a přišly by o peníze. A k tomu začal prezident EU ve velkém naše peníze utrácet. Jak si zastánci pokračující evropské integrace vysvětlují dvě nové situace, před které nás politici EU postavili?
Jednotlivé státy Evropské unie, ale také eurozona jako celek, se potácí v problémech. Snížení ratingu a výrazné prodražení financování státních dluhů reálně hrozí Řecku, Portugalsku, Španělsku, Irsku či Itálii. Není mi jedno, co a jak prezentují politici v médiích. Není mi jedno, jak nás utěšují, že to není tak zlé. Kamuflují pravý stav diplomatickou řečí a politickou korektností a snaží se (ovšem za cenu nových dluhů nás všech, což ne každý vidí, nebo je ochoten vidět) jen "dokázat", že jejich projekt je dobrý. Není. Dokazují to podle mě i dva nové ukázkové případy, nad kterými musí každému normálnímu člověku být zle.
Případ první – Pomoc EU pro Řecko je hlavně pomocí německým bankám
Německo bylo a je významným hráčem, vyjednavačem a navrhovatelem řešení při jednání sedmadvacítky o pomoci Řecku. Tomu Řecku, kde falšovali výkaznictví. Zemi, kde šedá ekonomika tvoří až polovinu řeckého HDP, 30 % DPH se vůbec nevybere, a kde lidé téměř z podstaty přesvědčení neplatí daně a komentátoři to uvádějí slovy o národním zvyku (více zde). Řecko je před bankrotem. Každý, kdo trochu sleduje dění ve finančním světě ví, co se stane s penězi investorů, vlastnící státní dluh. Německo navrhlo, aby EU jako jeden muž pomohla Řecku penězi a garancemi a to za předpokladu, že bude pokračovat v úmyslu snižovat náklady. Proti tomu tam ovšem zase protestuje 90% státních zaměstnanců tak, že zcela ochromili fungování státu a hodlají v tom pokračovat. Tento návrh předložilo Německo z důvodu potřeby uklidnit investory řeckého státního dluhu, že nepřijdou v Řecku o své peníze. Jenže hlavním věřitelem Řecka jsou vážení právě Německé banky. V každé normální společnosti, když máte osobní zájem na věci, jste vyloučen z rozhodování. V Evropské unii si ale takové základní férová pravidla nehrají. Německo chce pomoci svým bankám v Řecku, ale zaplatíme to my všichni v EU.
Případ druhý – Drahý intimní summit prezidenta EU Hermana van Rompuye
V EU je krize, náklady na cokoli je potřeba řezat, je potřeba jít příkladem. Zároveň je nutné a žádoucí, aby vedení EU jednalo transparentně a otevřeně, protože cokoli, co je za zavřenými dveřmi, zejména když jde o společné věci, společné problémy, společnou politiku, společné peníze, společnou krizi… je prostě už z principu špatně. To si mohou dovolit soukromé korporace, ale ne vedení obce, města, kraje, státu ani Evropské unie.
Herman van Rompuy si svolal summit, kterého se zúčastní oproti dosavadním zvyklostem jen hlavy států, aby jednali o krizi. Jsou to politici, nikoli odborníci na krizi. Svolal summit s tím, že popřel jedno ze základních pravidel v oblasti rovnosti států: jednání ve všech národních jazycích. Jednat se bude jen ve dvou. Svolal summit do knihovny, vzdálené od standardního místa konání asi 100m. Týmy techniků musely odmontovat a převézt vybavení. Týmy ochranek musely přijmout řadu nestandardních opatření. Mezi budovami budou těch 100m jezdit politici i tak pancéřovanými vozy, kvůli jejich bezpečnosti. Na jednání s novináři se budou muset vracet do jiné budovy, protože v knihovně pro ně není místo. Knihovnu bylo navíc potřeba najmout… (více podrobností zde)
Ještě je tu někdo, kdo oba příklady chápe, obhajuje a je spokojený s takovým vývojem? Já ne a pevně věřím, že to nepotrvá dlouho, než to ve velkém konečně vytočí občany nejen u nás, ale v celé Evropské unii, která jen utrácí peníze nás všech a je postavena na vytváření nových a nových dluhů.
Evropská unie v současné formě a podobě integrace je odsouzena k zániku. Čím dříve to bude, tím lépe pro lidi v celé Evropě.