Publikace "Homofobie v žákovských kolektivech", která vzešla z dílny - koho jiného než - Michaela Kocába, mne cele usvědčila.
Stojí to tam černé na bílém. Trpím předsudky, jsem nenávistný, bojím se, zkrátka - musím být homofob. Jinak to ani nejde.
Jsem homofob nejspíše už proto, že knížku samu o sobě shledávám jako špatnou. Ne pouze zbytečnou, ale vyloženě škodlivou. Přirozené chování a názory perzekvuje, odchylné (úchylné) chování a myšlení naopak povyšuje na něco přirozeného. Homosexualitu prezentuje jako zdravý životní styl.
Asi budu homofob, protože se směji teoriím o genderu. Věřím v přirozené rozdíly mezi muži a ženami, na rozdíl od příručky, která biologické i další odlišnosti mezi pohlavími popírá.
Z homofobie mne asi usvědčuje i to, že nepřijímám v brožuře běžně prezentovaný názor, že homosexualita je vrozená a nic se s tím nedá dělat. Není vrozená, často je naučená, a tato příručka pomáhá učit další a další mladé lidi, aby s homosexuální úchylkou experimentovali.
Mám zřejmě homofobní názory, neb jsem zásadně přesvědčen, že heterosexuální chování je nadřazené všem ostatním (příručka tomu říká heteronormativita). Jakékoli jiné než heterosexuální projevy považuji za úchylku. To je ale podle publikace právě jádro homofobie.
Podle příručky trpím homofobií, protože jsem se našel v některých příkladech, na kterých brožura homofobii popisuje. Například i já bych se začal stranit spolužáka-gaye, pokud bych poznal, že ho přitahuji. Podle příručky ale i to, že člověk ignoruje a přehlíží homosexuálně orientovaného a nechce se s ním sprchovat ve společné sprše, je homofobie.
Podle příručky nemohu nebýt homofobem, protože homosexualitu nepovažuji za normální, zatímco příručka o normálnosti homosexuality mluví téměř na každé stránce. Nemohu si pomoci, mně na tom nepřijde normálního vůbec nic.
Homofobie je u mne jasná věc, protože jsem muž. Příručka tvrdí, že homofobické předsudky jsou silnější mezi muži než mezi ženami. Že by autoři uznávali rozdíly mezi pohlavími?
Další příklad mé homofobie podle příručky je rovněž zdrcující - používám homofobní jazyk. Když jsem například s kamarády, s manželkou nebo s jinými normálně uvažujícími lidmi, homosexuálové pro mne nejsou GLBT komunita, ale říkám jim asi tak, jako Marek Benda.
Budu nejspíše označen za homofoba, protože mi připadají úchylná cvičení, která příručka na konci doporučuje. Při představě, že v roce 2085 budou kluci chodit jen s klukama, se musím oklepat.
Že mne asi postihla homofobie, poznám i z toho, že nemohu překonat vrozený odpor ke všemu, co homosexualitou zavání. Cokoli je s homosexualitou spojené, je mi nepříjemné. Například mám-li napsat nějaký článek a potřebuji-li si za účelem informací kliknout na stránky gay a lesbických skupin, ostýchám se, musím se překonávat. Nechci, aby si někdo myslel, že k nim patřím. Vadí mi obrázky líbajících se mužů. Připadá mi to odporné. Nejraději bych pro ten závadný obsah zmáčknul Kocábovo červené bezpečnostní tlačítko.
Homofobie je ve mně hluboce zažraná, jak jinak si vysvětlit, že příručkou doporučovaný postup, aby se o homosexuálech běžně mluvilo ve všech učebnicích, mi přijde zvrácený. Nechtěl bych své děti posílat do školy, kde si matematiku budou cvičit na příkladech Petra s Matějem, kteří si vybírají společnou pohovku.
A takto bych mohl pokračovat.
Pokud je toto vše homofobie, pak jsem homofob. A nestydím se za to.
Adam B. Bartoš