Západní civilizace je nadřazena civilizacím ostatním
Západní civilizace je nadřazena civilizacím ostatním. Já vím, to je skandální a šokující tvrzení v dnešní postmoderní a multikulturní době, proto si vyžaduje určité objasnění.Západní civilizace je nadřazena civilizacím ostatním. Já vím, to je skandální a šokující tvrzení v dnešní postmoderní a multikulturní době, proto si vyžaduje určité objasnění.
Je nadřazena ve smyslu politickém, nikoli nutně ve smyslech jiných. Západní civilizace totiž jako jediná dospěla k nalezení a realizaci ideálu osobní a politické svobody. Pokud je v civilizacích ostatních trochu svobody – je jí tam velice málo – pak v důsledku inspirace Západem (či dokonce vnucení ze strany Západu).
Režimy snad hodnotit ještě smíme, no ne? Hodnotit režimy podle jejich spravedlnosti či špatnosti – tudíž nadřazenosti či podřadnosti. Přece celým smyslem politické filosofie od Sokrata až po dnešek je stanovení odpovědi na otázku: „Co je spravedlivý režim?“ Např. Aristotelova odpověď byla: „Dobré formy vlády jsou monarchie, aristokracie, republika; zlé formy vlády jsou demokracie, oligarchie, tyranie.“
Mějme za to – to, doufám, stále kontroversní není – že lepší je režim ten, který lidem umožňuje osobní a politickou svobodu; zlý je ten, který jim ji upírá. Tedy republika je lepší než tyranie; režim Churchillův je lepší než režim Hitlerův; současný režim v ČR je lepší než byl režim před rokem 1989; náš režim je lepší než režim v komunistické Číně.
Je-li pravdou, že lze takto klasifikovat režimy na vyšší a nižší, lepší a horší, nadřazené a podřadné, pak lze ale rovněž klasifikovat i civilizace – podle toho, k jakým režimům tíhnou, jaké režimy považují za správné. A lze konstatovat, že (a) pouze západní civilizace dospěla k ideálu osobní, politické a náboženské svobody, (b) tento ideál, byť místy a někdy nedokonale, realizovala, (c) žádná jiná civilizace sama od sebe k nahlédnutí správnosti tohoto ideálu nedospěla a (d) pokud jej v nějak podobě realizovala, pak v důsledku vnucení ze strany Západu.
Eo ipso, západní civilizace je v politickém smyslu nadřazená všem civilizacím ostatním a jako taková je hodnotnější než ony.
Je dobré si uvědomit, co tento argument nejen říká, ale i co vlastně neříká. Neříká, že západní civilizace je hodnotnější než jiné civilizace v aspektech jiných než politických. Například pokud jde o aspekt kulinářský, čínská civilizace je prokazatelně nadřazená civilizaci západní. Neříká ani, že lidé Západu jsou lepší nebo hodnotnější než lidé ostatní; naopak, jedním z pravdivých vhledů Západu je právě to, že všichni lidé jsou si v metafyzickém řádu rovni a mají vnitřní důstojnost a objektivní hodnotu. Vůbec taky neříká, že lidé Západu jsou lepší než lidé jiní – například pokud jde o přátelskost a pohostinnost, iránská společnost je prokazatelně lepší než společnost česká. A tento argument, jak je teď již, doufám, naprosto zřejmé i tomu nejzakomplexovanějšímu ignorantovi, vůbec není argumentem rasovým či rasistickým: vůbec v něm nejde o nadřazenost či podřadnost ras, ale čistě jen režimů v aristotelském smyslu.
Tím, mám za to, jsem objasnil, co rozumím pod tvrzením, že západní civilizace je v politickém smyslu nadřazená všem ostatním.
Proč je ale Západ ve světě tak neoblíben, až nenáviděn?
V určitém aspektu neoblíben a nenáviděn není: pokud jde o imigraci, Západ je cílovou destinací lidí z celého světa, nikoli místem exodu. Lidé neemigrují z Británie do Pákistánu, ale opačně; nikoli z Francie do Alžírska, ale opačně; nikoli z Německa do Turecka, ale opačně; nikoli z Beneluxu do Maroka, ale opačně; nikoli z Česka na Ukrajinu, ale opačně. Takže na Západě je něco, co je pro nezápadní lidi ve světě stále dost atraktivní a tudíž - v jejich vlastních očích – nadřazené vůči tomu, co mají doma. Pokud se díváme na to, jak lidé celosvětově „hlasují nohama“, Západ v těchto volbách vůbec nedopadá špatně.
V jiném aspektu je však Západ skutečně neoblíben až nenáviděn lidmi ostatních civilizací, kteří jim – tj. námi – pohrdají. Proč?
V důsledku našeho komplexu viny za vlastní civilizaci, v důsledku naši neúcty vůči sobě a našim dějinám, v důsledku naši impotence, neochoty a neschopnosti vynutit si naše práva. V důsledku toho, že se světu omlouváme za sebe, za naši vlastní existenci, vykoledujeme si od světa pohrdání; a od pohrdání je jen krůček k nenávisti.
Nenávidíme-li my na Západě sami sebe, proč by nás ostatní měli milovat? Nejsme-li hrdí na sebe, proč by ostatní námi neměli pohrdat? Nejsme-li ochotni či schopni zabít ty, kdo nám nepřejí či nám ubližují, proč bychom neměli být nezápadnímu světu pro smích?
Bylo by báječné, kdyby nás naši nepřátelé milovali. Je-li však nerealistické, aby nás milovali, neboť nás nenávidí, pak je lepší, aby nás nenáviděli a zároveň měli vůči nám respekt, než aby nás nenáviděli a zároveň námi pohrdali.
A nezápadní masy vidí, že my si respekt vynutit neumíme. Raději platíme výkupné – uplácíme kohokoli, kdo na nás udělá „Bu-bu-bu!“
Irán zajme britské námořníky a co udělá Británie? Nic. Před sto lety – k čertu, ještě před padesáti lety - by tam vyslala dělové čluny, které by srovnaly všechna iránská pobřežní opevnění se zemí. Každá další nezápadní země by si pak rozmyslela, zda zajme britské občany. Somálští piráti – primitivové z jedné z nejprimitivnějších částí světa – zajímají naše lodě – a co děláme my? Platíme výkupné. Místo toho, aby naše válečná pravidla srovnala se zemí všechny vesnice, z nichž oni piráti na své „spanilé jízdy“ vyrážejí: pak by si po celém světě dobře rozmysleli, zda napadnout západní loď.
A domorodé masy nezápadních společností to všechno vidí – Západ má veškerou moc, ale neumí či nechce ji použít, dokonce ani jen na ochranu vlastních lidí! Je tudíž impotentní, je pro smích, je to úpadková, umírající civilizace. Dekadentní a odporná. Kdo by ji miloval, kdo by ji respektoval, kdo by si ji vážil?
Otce rodiny, který bije vlastní děti a ženu, si nikdo neváží. Avšak otcem rodiny, který dopustí a nečinně přihlíží tomu, jak někdo jiný bije jeho ženu a děti, každý pohrdá a nenávidí ho. Toto je dnešní Západ v očích nezápadních civilizací.
Samozřejmě, vždy tomu tak nebylo. Je to fenomén od konce 60. let 20. století, od vzestupu Nové levice na Západě. Před sto lety byl Západ respektován; ještě i před lety padesáti.
To nás přivádí k hodně diskutovanému tématu tzv. „soft-power.“ Máloco je dnes na Západě přeceňováno více než „soft-power.“ „Soft-power“ samotná totiž nedosáhne nic bez „hard-power“. A „hard-power“ samotná – a hlavně její „hard-použití“ - vždy generuje dostatek „soft-power“. V 30. letech byl nacismus široce respektován. Žádná „soft-power“ západních demokracií jejich respekt v očích druhých nezvýšila, či respekt nacismu nesnížila. Pak byla proti nacismu aplikována „hard-power“ a po roce 1945 již žádný respekt nacismus nebudil. Naopak, pro roce 1954 měli vítězové – Západ a Sovětský svaz – „soft-power“ po celém světě dostatek až nadbytek: každý ve světě je obdivoval a každý chtěl být na jejich straně.
Problém byl ten, že Stalin byl jako Hitler, oba byli klasickými tyrany v aristotelském smyslu, představiteli těch nejhorších režimů myslitelných. A přesto byli milováni a obdivováni! Co, či kdo změnil obdiv k nim? „Soft-power?“ Ale kdeže! Byla to „hard-power“! Po roce 1989 se Západ těšil takové „soft-power“ ve světě, jako nikdy předtím – každý chtěl být na jeho straně. Proč? Právě vyhrál Studenou válku. Sovětský svaz byl v ruinách. Dokonce i dlouholetí komunisté ve světě se od něj odvraceli.
Poučení? „Soft-power“ je sama o sobě nic, „hard-power“ sama o sobě generuje „soft-power“ dostatek.
Západ tuto výhodu postupně v 90. letech promrhal tím, že byl měkký. Tím, že začal třetí svět uplácet. Po 11. září 2001 se situace trochu změnila: nezápadní civilizace začaly tušit, začaly se bát, začaly nás respektovat, že „...bílá muž se zlobit, vydala se na pochod a obrání a obhájí sama sebe se zbraní v ruce...“ Tento moment trval chvíli, pak pochopitelně pominul, jak si Západ opět začal kupovat přízeň ostatních, včetně svých nepřátel, pochopitelně marně, místo aby je všude ve světě rychle zabil, čímž by si okamžitě a spolehlivě získal respekt a úctu ostatních.
Problémem Západu není nějaká civilizace jiná, problémem Západu je Západ samotný – či, přesněji řečeno, problém je uvnitř Západu (totiž Západ není v tomto jednotný, vždy se v něm najde nějaký ten Churchill, či Thatcherová, či Reagan, či Šaron a pak jeho šance a naděje stoupají, ale pak se v něm najde i nějaký ten Carter, či Ashtonová, či Pavel Němec, či „Ne základnám“ a pak pochopitelně jeho šance a naděje klesají).
Popularita Západu v nezápadním světě kolísá jako příliv a odliv. A nic v dohledné budoucnosti to změní. Jak řekl jeden z nejvychytralejších politiků 20. století – a zároveň jeden z nejprozíravějších státníků v nezápadním světě – bývalý singapurský premiér Lee Kuan Yew: již samotná ochota Američanů bojovat za nezávislost Jižního Vietnamu proti komunistické subverzi a agresi dodala odvahu, povzbuzení a inspiraci všem antikomunistům v celé jihovýchodní Asii, koupila jim čas a umožnila, že tyto země jsou dnes svobodné a více-méně demokratické republiky, nikoli komunistické tyranie. Neúspěch Američanů v Vietnamu v roce 1975 vedl naopak nejen k pádu Jižního Vietnamu a celé Indočíny do rukou komunistů, ale i k demoralizaci všech přátel Západu a k povzbuzení jeho nepřátel.
Velvyslanec Jižního Vietnamu ve Washingtonu tehdy řekl: „Bezpečnější je být spojencem komunistů a zdá se, že fatální je být spojencem Spojených států.“
Tehdejší diktátor Sýrie Hafiz Asad americkému ministrovi zahraničí Henrymu Kissingerovi sdělil: „Zradili jste /Jižní/ Vietnam, jednoho dne prodáte Tchaj-wan a my budeme zde, až vás unaví Izrael.“
Leonid Brežněv prohlásil, že „korelace sil se posunula ve prospěch socialismu“ a zahájil geopolitickou ofenzívu ve světě: v průběhu čtyř let 1975-79 se komunisté zmocnili 10 zemí: kromě Jižního Vietnamu, Laosu a Kambodže taky Afganistanu, Jižního Jemenu, Etiopie, Mozambiku, Angoly, Grenady a Nikaragui. Celé západní Evropě hrozila finlandizace.
Princ Sirik Matak z kambodžské královské rodiny byl tehdy premiérem Kambodže a antikomunistou, který věřil ve svobodu. 12. dubna 1975, když už bylo zřejmé, že Rudí Khmérové dobijí Kambodžu, Američané nabídli princi Siriku Matakovi, že jeho a jeho rodinu evakuují do USA. Sirik Matak velvyslanci USA v Kambodži, Johnu Guntheru Deanovi, odepsal:
„Vaše Excelence, drahý příteli, velice upřímně Vám děkuji za Váš dopis a Vaši nabídku odvézt mě na svobodu. Nemohu však odejít tak zbabělým způsobem. Co se týká Vás, a zvláště Vaši velké země, nikdy jsem ani na chvíli nevěřil, že se rozhodnete opustit lid, který si zvolil svobodu. Odepřeli jste nám vaši ochranu a my s tím nemůžeme nic dělat. Vy odcházíte a mým přáním je, abyste Vy a Vaše země nalezli štěstí pod sluncem. Avšak, zaznamenejte si to dobře, když já zemřu tady na místě a ve své zemi, již miluji, je to sice špatné, leč všichni, kdo se narodíme, musíme jednoho dne zemřít. Dopustil jsem se toho omylu, že jsem věřil ve vás, Američany. Přijměte prosím, Excelence, můj drahý příteli, můj srdečný a přátelský pozdrav. Princ Sirik Matak“
21. dubna 1975 byl princ Sirik Matak Rudými Khméry popraven.
Proč Západ není milován? Proč je Západ nenáviděn?
Pokud Sirikové Matakové tohoto světa – nezápadní státníci, kteří věří v nás, v Západ, kteří vsadili přežití, svobodu a budoucnost sebe i svých rodin a zemí na spojenectví s námi a přátelství k nám, všichni ti Sirikové Matakové v Iráku a Afganistanu a vlastně všude v nezápadním světě, pokud tito přežijí, pak Západ bude v nezápadním světě obdivován, respektován a i milován. Pokud však skončí s kulkou v lebce, Západem bude pohrdáno, Západ bude pro smích a Západ bude nenáviděn. Po právu a po zásluze.
Tak to je a o to jde.
Publikováno ve čtvrtletníku Přítomnost (zima 2010).
