Beatifikace prvního Cikána, oběti španělských socialistů
4. května 1997 se ve Vatikánu konala beatifikace Božího sluhy Cefferina Jiméneza Malli. Je to první Cikán pozvednutý na oltáře.
Rómové přišli do Evropy ve 13. století, ale teprve po 2. svět. válce byla zahájena systematická katechetická práce katolické Církve uprostřed tohoto národa.
Opravdový Cikán
Juan Jiménez spolu s Josefou Malla očekávali své první dítě. Když putovali po katalonských cestách ve vesnici Benavent de Sergia kolem Leridy, přišel její čas a 13. srpna 1861 se jim narodil syn. Za tři dny nato byl pokřtěn ve Fraze, kde dostal jméno Cefferin.
V dětství Cefferin zažil spoustu bídy, nejednou šel spát hladový, neboť neměli nic k jídlu. Jako několikaleté dítě musel pravděpodobně také žebrat. Vyrůstal ve cti ke zvykům svého národa. Když se stal dobrým znalcem koní a obchodníkem, žil již v dostatku. Nestal se však nikdy boháčem, protože měl dobré srdce a často prodával zvíře bez peněz, na dluh. Kromě toho se vždycky dělil o to, co měl s více potřebnými. Při konání dobra se neohlížel na původ člověka, neboť byl svobodný od rasismu, ale pomáhal těm, kteří jeho pomoc potřebovali; navíc to dělal vždy nenápadně, aby obdarovanou osobu nepokořil.
Dokázal žít v míru a v přátelství dokonce i se Španěly. Nikdy nezapíral svůj původ, byl známý mezi svými (byl jejich vůdcem) a mezi obyvateli města Barbastro, kde se usadil. Všeobecně se vědělo o jeho přátelství s univerzitním profesorem donem Nicolasem Santosem de Otto Escudero, který byl šlechticem vyznamenaným králem. Cefferin však zůstal celý život negramotný.
Když dospěl, jeho rodiče ho ve věku 18 let oženili s Terezou Jiménez Castro. Jako většina jeho soukmenovců, uzavřel sňatek pouze „cikánský“. Do kostela chodil pravděpodobně jen několikrát do roka. To všechno ale jen do určitého času.
Opravdový křesťan
Nevíme, kdo měl na Cefferina takový vliv, že 9. ledna 1912 (měl tehdy 50 let) uzavřeli Cefferin Jiménez Malla a Tereza Jiménez Castro svátost manželství v kostele sv. Vavřince v Leridě. V tomto dni pravděpodobně byl Cefferin poprvé u svaté zpovědi a při svatém přijímání. Od tohoto okamžiku se jeho život úplně změnil; ze začátku každou neděli a brzy nato každodenně se účastnil mše svaté a přijímal tělo Páně, neboť neuznával žádnou polovičatost. Šel přímou cestou a neohlížel se na protivenství a lidské ohledy.
Lidé, kteří si plně uvědomují poklad, který získali poznáním Boha, se chtějí se svým štěstím rozdělit s celým světem, využívají každou příležitost ke konání dobra, vstupují do různých sdružení. Tak to bylo i se Cefferinem. Patřil ke konferenci sv. Vincence z Pauly, kde pomáhal ubohým, k Bratrstvu eucharistických čtvrtků - každý čtvrtek hodinu adoroval Nejsvětější Svátost, nakonec patřil ke sdružení Nočních adorací, které v roce 1931 založil barbastrovský biskup, Nicanor Mutiloa Irurita.
Když 28. března roku 1926 byl založen v kapucínské farnosti III. františkánský řád, Cefferin do něho vstoupil a plnil tam funkci rádce. Sekulární františkánský řád může být hrdý na takového svého spolubratra, o kterém bylo řečeno: „Všechno co dělal Cefferin, dělal s láskou; všude rozdával lásku.“ Jeho vztah k Eucharistii byl nevšední. Jeho nevlastní vnučka vyprávěla, že když zpíval eucharistickou píseň Cantemos al Amor de los amores, při slovech Dios está aqui - „Bůh je zde“ - plakal. Když ovdověl, jeho víra se prohloubila. Modlil se růženec a také tuto modlitbu učil i jiné. Seznamoval děti s katechismem, krátce řečeno: byl opravdovým křesťanem.
Opravdový mučedník
Cefferin byl nejednou zkoušený všelijakými nedostatky. Jedinou jeho odpovědí bylo: „Bůh tak chtěl. Pán ať je pochválený.“
Když se ve Španělsku rozpoutala občanská válka a začalo krvavé pronásledování Církve, Cefferin, když viděl, že policie zatýká na ulici kněze, chtěl přesvědčit rudé o nevinnosti duchovního. Po zjištění, že Cefferin měl v kapse růženec, uznali, že i on musí jít do vězení.
Ocitl se uprostřed duchovních, které po celý svůj život ctil. Nejednou se zvedal na jejich obranu a říkával: „Přede mnou nemluv špatně ani o Bohu, ani o kněžích.“ Ve vězení strávil poslední dva týdny svého života. Modlil se a klidně očekával, jak se věci vyvinou. Nepochyboval o tom, že Bůh ho má rád, ne méně než tehdy, když vše bylo v pořádku.
Cefferinův bývalý soused, člen revolučního výboru, mu nabízel svobodu za odevzdání růžence. Cefferin poděkoval za upřímnost a modlil se ještě vroucněji. Ráno, 9. srpna roku 1936, byl Cefferin spolu s kněžími a řeholníky vyveden na barbastrovský hřbitov, kde byl nade všemi vykonán rozsudek: smrt zastřelením. Jeho posledními slovy byl výkřik:
„Viva Cristo Rey!“ - Ať žije Kristus Král! Zemřel s růžencem v rukou.
o. Edward Wesołek SJ
(přeloženo z „Niedziela 18/97)
Immaculata 4/1997
