Omluva Církve za Jana Husa – moc, nebo málo?
Svatý otec Jan Pavel II. vyslovil, jak známo, omluvu Katolické církve za upálení Mistra Jana Husa. Zároveň řekl, že Církev může zařadit betlémského kazatele mezi reformátory. Je to mnoho nebo málo?
Masmédia tuto otázku stále ventilují. Prezident Havel, přítomný tou dobou ve Vatikánu, dal najevo své uspokojení. Opačně se ovšem zachovali jiní politikové. V televizní Sedmičce na Nově pánové Žantovský a Zahradil to považovali za nedostačující, v podobném duchu se vyjadřovala i většina českého tisku, zejména čtenářské dopisy se rozhořčovaly nad tím, proč prý Katolická církev Husa nerehabilitovala, případně ho nezařadila mezi světce atd.
Základní otázka zní: Mohl jít papež dále než šel? Jan Hus byl upálen jako kacíř. Přiznejme objektivně, že tady Církev dlužila jeho obdivovatelům odsouzení tohoto aktu, neboť poprava člověka pro jeho přesvědčení, byť jakkoliv scestné, je a bude vždycky v rozporu s poselstvím Evangelia.
Nelze alibisticky tvrdit, jak to činila apologetika minulého století, že Husovo upálení bylo světským trestem, s nímž Církev neměla nic společného. To neobstojí, neboť se nedá oddiskutovat, že církevní autority té doby včetně biskupů shromážděných na koncilu v Kostnici považovaly za samozřejmé, že zatvrzelý kacíř patří na hranici a nikam jinam.
Jan Pavel II. poctil Husa titulem „reformátor“. To znamená, že Církev bere jeho snahy o zlepšení života tehdejšího kléru vážně a s úctou. Tato kladná stránka Husovy osobnosti ať je pobídkou k tomu, aby se jeho spisy studovaly a bylo k nim přistupováno se stejným respektem jako ke spisům Tertulliana, Origena, Klementa Alexandrijského aj., kteří sice v některých bodech své nauky hlásali povážlivé bludy, ale tam, kde zůstali pravověrnými, významně obohatili teologické myšlení.
Je úkolem současných teologů, aby prověřili, jestli něco podobného lze říci i o Husovi. Nechci jim „fušovat do řemesla“, ale domnívám se, že leckterý by byl velice překvapen, až by zjistil, jak hluboce a vroucně ctil Mistr Jan Pannu Marii.
Co by se ale stalo, kdyby papež zašel ještě dále a Husa rehabilitoval, případně dokonce prohlásil za blahoslaveného, jak mnozí Čechové včetně některých katolíků by si přáli? To by především znamenalo, že taková výpověď by nebyla už jenom o Husovi, ale o dalších vazbách, které se týkají pravdy a bludu a katolické identity.
Kostnický koncil vytkl v Husových spisech 30 bludných vět. Dosud nikdo neprokázal, že se tento církevní sněm mýlil. Husovy teze o tom, že kněz ve stavu smrtelného hříchu neplatně uděluje svátosti, jsou tak jasné, že nepotřebují žádné obsáhlé argumentace k důkazu, že jsou v naprostém rozporu se zjevenou pravdou.
Rehabilitace Husa v tomto případě by nebyla rehabilitací jeho osoby, ale rehabilitací bludů, které hlásal. Říci, že to, co bylo včera bludem, je dnes pravdou, znamená zřeknout se své katolické identity.
Pravda je jenom jedna a určité konstatování je buď pravdou nebo bludem. Uznání Husových bludných tezí za pravdu (dle současné terminologie pluralismu za „jednu z mnoha pravd“) by znamenalo rezignovat na výlučnost zjevené pravdy, jak ji Církev po staletí traduje a přijmout scestné teze moderních teologů á la Küng, Drewermann aj., kteří neustále hovoří o „pluralistické“ církvi, v níž mohou existovat vedle sebe i navzájem si protiřečící názory a teorie a v níž neexistuje žádné závazné dogma.
Husova teologická rehabilitace ze strany Katolické církve, jak by si ji mnozí žurnalisté, politikové i teologové přáli, má také ještě jeden aspekt. Husova památka byla už od osvícenských dob zneužita k protikatolické agitaci. Hus se stal symbolem svobody svědomí proti katolické tyranii, která prý neustále vnucuje druhým svá dogmata a trestá každého, kdo jim odporuje. Upalování heretiků je už dobrých dvě stě let pokládáno za bytostnou součást katolické identity. Katolická církev je prostě nepřítelkyní svobody svědomí, čehož dokladem je upálení Mistra Jana Husa. Proto aby mohly být svoboda svědomí a všechny ostatní svobody legalizovány, bylo nejprve potřeba zbavit Katolickou církev jejího vlivu a odsunout ji na okraj společnosti. Jen tak se mohla evropská civilizace vydat na cestu vytouženého pokroku. Takové názory jsou vlastní osvícenskému liberalismu, komunismu a dalším -ismům.
Rehabilitovat a případně blahoslavit Jana Husa by neslo s sebou ze strany Katolické církve přitakání k této filozofii dějin, která je hluboce nepravdivá. Popravy lidí pro jejich odlišné náboženské názory nejsou bytostnou součástí katolicismu. Dokladem je skutečnost, že Církev s touto praxí vyslovila souhlas až ve 13. století a do té doby ji odmítala. Spisy sv. Ambrože, sv. Martina z Toursu, sv. Jana Zlatoústého a ze středověku sv. Bernarda z Clairvaux to jednoznačně dokazují. Popravy za odlišné přesvědčení nepocházejí z katolického prostředí, byly praktikovány nejdříve v pohanské Římské říši, později donatistickými bludaři, ve středověku potom albigenskými heretiky.
Tragédií Církve bylo, že se přizpůsobila těmto nekřesťanským postupům, že ustoupila od svých původních zásad, nikoli to, že se jich držela. Takový postoj zaujímá k temným stránkám církevní minulosti Jan Pavel II. Odpůrci Církve však chtějí slyšet něco zcela opačného: Katolická církev má násilnictví vůči nekatolíkům a odpadlíkům zakódováno ve svém organismu, proto nestačí omluva a odsouzení nekřesťanského jednání, ale je potřeba celková změna podstaty Církve. Její netolerance spojená s upalováním kacířů vyplývá údajně z jejího lpění na jediné pravdě, pravdě zjevené a konstatování, že všechno, co jí odporuje, je blud.
Liberálové, komunisté a spolu s nimi i neomodernističtí teologové si představují omluvu Církve za středověké upalování tak, že se vzdá svého nároku na pravdu a akceptuje pluralistický synkretismus stylu New Age, v němž je Ježíš Kristus postaven na stejnou úroveň s Mohamedem, Buddhou, Konfuciem aj.
Papež říká: Hřích Církve v minulosti spočíval v tom, že se přizpůsobila nekřesťanské morálce jiných. Jeho kritikové oponují: Hřích Církve spočíval naopak v tom, že se nepřizpůsobila mimokřesťanským, osvícenským ideálům svobody svědomí (které, notabene, ve středověku ještě nebyly známy). V tom je jádro současné znovu v život uvedené problematiky Husovy.
Domyšleno do důsledků: Bez přizpůsobení se Církve nekřesťanské etice by nikdy nedošlo k Husovu upálení. Dnes se opět požaduje po Církvi, aby se „přizpůsobila“ - mimo jiné i ve svém stanovisku k potratům, to jest, aby se stala spoluviníkem vražd 60 milionů nenarozených dětí ročně. Středověké „přizpůsobení se“ vedlo k upalování, novověké „přizpůsobení se“ by vedlo ke spoluvině na ještě krutějších popravách. Taková je logika dnešní fáze husovského dialogu.
A ještě něco. Novověké –ismy na rozdíl od katolictví mají násilí proti svobodě svědomí vloženo hned do kolébky. Francouzské bezbožecké osvícenství se hned na počátku své existence legitimovalo jakobínským terorem za Velké revoluce v Paříži, komunistická vláda zřídila gulagy také ihned po ruské říjnové revoluci, zatímco Katolické církvi trvalo téměř tisíc let, než dala svůj souhlas k trestání kacířů smrtí.
V souvislosti s omluvou za Husa se ozývá též požadavek, aby papež odsoudil křížové výpravy proti husitům. Je mimo pochybnost, že křižácká vojska se v Čechách dopouštěla vražd a neomluvitelných krutostí. Ale cožpak to nedělali i husité? Nebyli to oni, kdo s tím první začal? Tisíce katolíků v letech 1419-20 byly od nich upáleny, rozčtvrceny a jiným krutým způsobem usmrceny jen proto, že se nechtěly vzdát své víry.
Omluví se též Husovi ctitelé katolíkům za tato zvěrstva? Koneckonců ani sám Mistr Jan není v této věci zcela bez viny. Fr. Palacký uvádí, že on sám požadoval po králi Václavovi, svém příznivci, potrestání svých teologických odpůrců smrtí (František Palacký: Dějiny národa českého, III. díl, str. 117).
Pravda je taková, jaká je a musí být řečena celá. V jejím zájmu proto nemůže Katolická církev při omluvě za Husa překročit hranici své identity. Pokud toto po ní někdo požaduje, nerespektuje její svobodu a nutí ji jednat proti jejímu svědomí.
Radomír Malý
Immaculata 2/2000