Konec staré dobré Británie a nadvláda blairovské politické třídy
Nová elita nastolila konflikt s dlouhodobými institucemi a starodávnými svobodami lidu
Ve Velké Británii se za vlády New Labour od roku 1997 do současnosti vytvořil nový politický systém, který škrtí demokracii. Začíná se podobat někdejší sovětské nomenklatuře a mohl by snadno sklouznout do režimu podobného fašismu. Vládne mu nová „politická třída“ složená ze všech hlavních parlamentních stran. Jejich politika přestává být odlišná, protože nehájí jiné než vlastní zájmy.
Politická třída
Příjmy nové „politické třídy“, postupně zvyšované o všelijaká práva na proplácení soukromých výdajů, platí státní pokladna. Její příslušníci až na několik čestných výjimek nikdy nepůsobili mimo politiku a organizační financování závisí na spřátelených korporacích, a nikoli na členských příspěvcích. Členství v hlavních stranách se totiž scvrklo na deset procent někdejšího počtu.
Její síla a počet se nepřetržitě rozšiřují na „nevládní“ organizace financované z veřejného rozpočtu a vládnoucí metodou je „manipulační populismus“. Její motivací je nenávist ke všem západním tradicím a tradičním institucím a k individuální svobodě. Jejím sloganem je „modernizace“ a znamená demontáž tradičních institucí. Její život je izolován od ostatní populace a vztah k lidem čistě utilitární. Přátelství je založeno na prospěchu, s nímž i padá.
Její členové se vzájemně podporují a chrání napříč politickými stranami. Mezi sebe přijímají jen lidi podobně ambiciózní a ideově pružné, většinou rekrutované na univerzitách. Tradiční ideová vyhraněnost, prosazující zájmy té či oné občanské skupiny, je jim cizí. Projeví-li se, je na překážku, a proto je potlačována. Jejím projevem je pohrdání tradičními normami jednání vycházejícími z principu služby veřejnosti, která ji platí. Nejoceňovanějšími schopnostmi jsou předstírání, zatajování a lhaní, v čemž byl velmistrem britský premiér v letech 1997 až 2007 Tony Blair.
Netrvalo dlouho a Blairovu charismatickou a vysoce účinnou polodiktaturu začali kopírovat konzervativci a liberálové, pro něž se „modernizace“ a „reforma“ také staly klíčovými pojmy. Dnes se dá mluvit o všech třech britských stranách jako o „jedné homogenní sociální a ekonomické jednotce“ bez separátních ideologií. Skutečná propast už není mezi stranami, ale „hegemonistickou politickou třídou a ostatním občanstvem, které bylo z velké části zbaveno moci“.
Drastická transformace
Takový obraz britské politiky, v níž nová elita nastolila „ostrý konflikt s dlouhodobými institucemi a starodávnými svobodami britského lidu“, nastiňuje britský novinář Peter Oborne v knize The Triumph of the Political Class (Triumf politické třídy). Oborne je pravidelným komentátorem deníku Daily Mail, který už hezkou řádku let podrobně sleduje dění v britském parlamentu.
V britské politice je tato transformace drastičtější a markantnější, neboť demokracie a občanská svoboda bývaly v Británii nejlépe ze všech evropských demokracií zabezpečeny strukturou vzájemně se hlídajících a po staletí budovaných, spolehlivě fungujících a obtížně zkorumpovatelných institucí. Ty se nové politické třídě za posledních deset let podařilo zkorumpovat, ochočit, zrušit, oslabit nebo obejít – neušla tomu ani jediná. Jejich demisi Oborne podává dramaticky jednu po druhé.
Sněmovna lordů
Stranické členské struktury, na jejichž výběru politici záviseli, přestaly být relevantní. Naučili se je ovládat a udělat si z nich vlastní nástroj. Lukrativnějším zdrojem se staly dary od podnikatelů a finančníků, kterým se výměnou za ně udělují šlechtické tituly, křesla ve Sněmovně lordů a přístup ke státním zakázkám a státnímu financování jejich aktivit. Ve Sněmovně lordů bylo zrušeno tradiční automatické rodové členství, které jí zaručovalo nezávislost na politických loajalitách a volbách.
To z ní činilo pevnou protiváhu vládnoucí strany a každému lordovi umožňovalo hlasovat nadstranicky podle svého svědomí. Na jejich místo jsou vedle finančních dárců – a tradičně i zasloužilých umělců, vědců, biskupů a vrchních soudců – dosazováni politici, kteří prohráli parlamentní volby. Prostřednictvím Sněmovny lordů se opět dostávají do vlády, aniž by museli čekat na další zvolení. (Vládními ministry mohou být podle britské ústavy jen členové obou komor parlamentu).
Blair a Campbell
Blair ihned po svém nástupu do funkce zkrátil v Dolní sněmovně debatní čas „otázek premiérovi“. A vládní politická rozhodnutí se namísto tradiční parlamentní debaty začala oznamovat prostřednictvím „informačních úniků“ vyvoleným levicovým novinářům. Tím se vytvořila souhra s vybranými médii, která hraničí se spiknutím falšovat informace podle přání vlády. Oborne ji nazývá „klientelistickou žurnalistikou“.
Blairův tiskový sekretář Alastair Campbell byl za tímto účelem povýšen na jednoho ze tří nejvlivnějších lidí v kabinetu. Jeho úlohou bylo přikazovat ministrům, co a jak mají říkat. Pohrdání parlamentem dával Blair najevo mizernou účastí ve sněmovně. Jednu dobu poklesla až na deset procent parlamentního času – oproti 30 procentům expremiérky Margaret Thatcherové a mnohem vyšší době předchozích premiérů.
Levicový novinář Campbell se stal nejen hlavním udělovatelem, ale i spolutvůrcem Blairovy politiky. Rozhodoval o tom, co se kdy konkrétnímu vyvolenému novináři oznámí a režíroval Blairova tisková prohlášení. Parlamentáři, jejichž úkolem bylo dohlížet na korektní chování poslanců, byli za Blaira znevažováni, veřejně pomlouváni a nakonec donuceni odstoupit. Nahradili je noví a loajálnější, kteří chování poslanců hájili.
Bezpodmínečná loajalita
Klasická, efektivní a nestranná státní administrativa (civil service), budovaná po několik století z kvalitních a vysoce vzdělaných nadstranických osobností, přestala být relevantní v procesu provádění vládní politiky. Namísto nich Blair dosadil na každé ministerstvo vlastní poradce, kteří byli ve výkonném procesu nadřazeni státním úředníkům. Mnoho úkolů, tradičně vykonávaných státními úředníky, začal zadávat vybraným soukromým manažerským firmám, které svižněji a poslušněji prováděly jeho instrukce. Tím několikanásobně zvýšil státní výdaje. Za vlád „starých elit“ přebírali za každou chybu ministerstva morální odpovědnost ministři a jejich demise byly časté. Dnes to za ministry odskáčou státní úředníci – demise podávají oni.
Nejmarkantnější změny zavedl hned po nástupu New Labour tehdejší ministr financí Gordon Brown. Ten přestal zadávat úkoly státním úředníkům a řídil ministerstvo a finance státu téměř výlučně prostřednictvím malé, bezpodmínečně loajální skupinky, kterou si přivedl zvenku. Rozhodnutí nekonzultoval s vládním kabinetem a na jeho zasedáních mu dával otevřeně najevo své pohrdání.
Na ministerstvu zahraničí jeho tehdejší šéf Robin Cook demontoval zavedenou úřednickou strukturu a nahradil ji svými známými. Jednu dobu dokonce chtěl svou milenkou obsadit významnou funkci, což mu však Blair zakázal jako příliš okázalou aroganci. Namísto kariérních diplomatů Blair často používal k mezinárodním jednáním osobního finančního manažera, bývalého hudebního producenta, který pro labouristickou stranu dokázal sehnat vysoké finanční prostředky, za což byl povýšen na lorda. Blairovi se také podařilo vytvořit společné zájmy s tajnými službami, jejichž špičky se staly součástí politické třídy.
Palčivé otázky
Soudnictví a výkon spravedlnosti zažily za Blairovy vlády zrušení poroty u některých trestných činů a mediální útoky na soudce, kteří soudili jinak, než si vláda přála. Dále narušení sedm set let starých osobních svobod „habeas corpus“, podle nichž nesmí být nikdo držen ve vazbě bez okamžité obžaloby. A také prodloužení povolené vazby z 48 hodin na několik týdnů, povolení policejního vstupu do soukromí bez zatykače i s použitím násilí a zavádění stovek nových zákonů a „trestných činů“ do té míry, že si žádný občan není zcela jist svými právy.
Plánům New Labour na odstranění monarchie zabránily jen masivní projevy sympatií při pohřbu královny matky a svatbě korunního prince Charlese. Blairova žena Cherie, která se často chovala, jako by byla členkou vlády, se nikdy královně tradičně neuklonila. A Blair přestal vůči korunnímu princi zachovávat zdvořilostní protokol. Při pohřbu bývalé Charlesovy manželky Diany nestoudně královně „ukradl“ hlavní roli, protože pronesl sentimentálně srdcervoucí rozloučení s „naší lidovou princeznou“, jež mělo podprahově protimonarchistický podtext. Pohrdání monarchií projevil veřejně i ministr zahraničí po Cookovi Jack Straw, který několikrát Blaira nazval „hlavou státu“.
Oborne nakonec klade palčivé otázky: Odhodlá se současný šéf britských konzervativců David Cameron, pokud vyhraje volby, tuto politickou třídu svrhnout? Nebo je v ní už natolik hluboce zakotven, že se stane jen „další manifestací této klamné, zkorumpované a protidemokratické metodologie“?
Vyšlo v týdeníku EURO