Když demokracie přerůstá v pornokracii aneb jeden velký bordel
Ten, kdo na komunismus vzpomíná primárně optikou nedostatku spotřebního zboží, si snad ani jiný režim nezaslouží. Jako nelze reálný socialismus definovat malým výběrem jogurtů (a propos, najít v dnes zaplněných regálech OPRAVDOVÝ jogurt je docela kumšt), tak mu ani nepřísluší úcta za to, že nás chránil před zbožím, jehož kvalita je ještě horší, než jak je tomu v případě zmíněných jogurtů. Mezi nedostatkové zboží v době mého dospívání patřila i pornografie.
Pochybuji o tom, že úmysly komunistů, zakazujících výrobu a distribuci pornografie, byly ušlechtilé, rozhodně však byly rozumné. Nejspíš si režim uvědomoval, že ničím nekontrolované libido má pro společnost a její stabilitu destruktivní účinky. Byli to paradoxně sami komunisté, kteří ještě dávno před tím, než svým neomarxistickým klonem dobyli Západ, otevřeli volný průchod ničím nespoutané sexualitě v podobě volných svazků, legalizace antikoncepce a potratů. Leninova revoluce se zdaleka neomezovala jen na oblast hmotných statků, její sexuální komponenta měla sloužit k účinné demontáži tradičních struktur ruské a potenciálně každé národní pospolitosti. Pozdější komunističtí vládci si byli také vědomi ničivé síly hédonismu, a proto nedovolovali, aby na jejích plodech měla účast široká veřejnost. Z ÚV KSČ a odvozených stranických struktur se mezi lid tu a tam nějaké to pornosmetí dostalo, nikdy však v takovém množství, aby docházelo k těm procesům, jakých jsme svědky dnes.
Netvrdím, že za rozklad společnosti a rodiny může na prvním místě pornografie. Příčin je jistě mnohem víc – ateismus a praktický materialismus (tím se naše doba od té předchozí ostatně nijak neliší), mravní relativismus, antikoncepční mentalita, legitimizace homosexuality či popírání přirozených rozdílů mezi mužem a ženou. Se všemi těmito jevy je však pornografie ideově spřízněna.
Najít veřejný prostor, kde nejsme obtěžováni sexuálně podbarvenou reklamou, je čím dále tím obtížnější. Novinové stánky se prohýbají pod množstvím pornografických časopisů, jež jsou zpravidla dostupné dětským očím. Zásluhou Železného Novy se pornoprůmysl zabydlel i v postkomunistickém televizním vysílání, dnes je však nejúčinnějším prostředkem k likvidaci zdravé sexuality a lidských vztahů internet. Agenti pornoprůmyslu lžou, když nám tvrdí, že lechtivé časopisy pro pány zabrání násilným projevům sexuální agresivity, neboť s narůstajícím počtem pornografických titulů také roste počet znásilnění. Ale nejde tu jen o přepady dívek a žen v nočních parcích, jejichž spolupůsobící příčinou navíc často bývá vyzývavé oblečení (či spíše svlečení) pozdějších obětí.
Ničivé důsledky pornografie jsou mnohem rozsáhlejší, násilí na ženách je tu jen onou pověstnou špičkou ledovce. Porno slibuje mnohem víc, než co může ve skutečnosti poskytnout. Nabízí ničím neomezený rekreační sex a tváří se, jako by nic nazpět od jeho konzumentů nepožadovalo. Omyl! Pornografie odnímá člověku svobodu a lidskou důstojnost. Uvrhává člověka do psychické závislosti, nelišící se od závislosti na jiných drogách. Způsobuje vážné poruchy chování a sexuální dysfunkce. Z druhých osob činí pouhý objekt k vlastnímu sebeuspokojení. Sexuální život bez reálného vztahu, opravdové lásky, závazku, důstojnosti, sebedarování.
Snadná dostupnost pornografie destabilizuje rodinu a s ní i celou společnost. Proto patří mimo zákon. Pokud stát neklade volnému šíření tohoto zla překážky, pak významně selhává. A z demokracie se stává pornokracie. Jeden velký bordel.
P.S. Vzhledem k tomu, že při šíření pornografie je nyní nejúčinnější internet, odkazuji zde na dvě zajímavé internetové stránky, jež se touto problematikou zabývají. Jedna je v češtině (vychází z evangelikálního prostředí, takže jako katolík nemohu doporučit, vše co stránka obsahuje) druhá v angličtině.