Budoucnost EU: Klause si vážím, ale asi by měl přijít někdo ještě tvrdší
Německo a Francie dávají dohromady "záchranný plán" pro Řecko. Stačí prý maličkost: země eurozony musí rychle sehnat desítky miliard od vlád a soukromých investorů. Kolik nás to ego EU bude ještě stát?
Socialismus Evropské unie a zejména jeho důsledky nabírají každým dnem na obrátkách. Potíže Řecka už delší dobu vyvolávají nejistotu na finančních trzích a sráží kurz eura. Vůči USD od počátku letošního roku ztratilo přes 10 %. Investoři a věřitelé už přestávají věřit nejen Řecku. Na řadě je podle všeho snížení ratingu Itálie, Španělska, Portugalska a Irska. Před pár týdny musel Janota stopnout prodej státních dluhopisů v hodnotě 290 mld., protože věřitelé už chtěli vyšší úrok. A Řecko? Místo aby se lidé v Řecku uskromnili, protože to oni svým hlasem ve volbách umožnili politikům dotáhnout svůj stát do takové řiti, stávkují. Stávky jsou vůbec takovým trendem v zemích EU. Zajímavé je, že se jich účastní v podstatě výhradně zaměstnanci takových podniků, které v EU buď patří státům, nebo v nich mají významný podíl, nebo jsou to příspěvkové organizace nižších územně správních celků nebo měst, tedy zpravidla podniky dotované. Ve skutečně konkurenčním prostředí volného trhu zaměstnavatelé chápou důležitost zaměstnanců a podle toho se chovají – a totéž platí obráceně, kdy zaměstnanci si na nějakou stávku ani nedovolí pomyslet, protože na to prostě v konkurenčním prostředí není čas. Jenže rozpínající se socialismus po Evropě má jiná "pravidla".
Síla ega unijních politiků je smrtelná. Ne však pro ně, ale pro občany států, ze kterých jsou Evropská unie a eurozona uměle poskládány. Je naprosto přirozené, že co nefunguje a není připraveno přežít, nepřežije a na jeho základech vyroste něco nového. Tvrdé zásahy v oblasti krizového řízení jsou základem těchto procesů. Dokonce i insolvenční řízení nebo konkurs jsou mnohdy očistné. Unijní politici, místo přiznání si odpovědnosti za chybu v úsudku při vedení EU a tlaku na společnou měnu za každou cenu, si však místo takového postupu vůči Řecku budou dále půjčovat peníze od občanů, prohlubovat své schodky a desítky miliard posílat do Řecka.
Jako blesk z čistého nebe (v kontextu komentáře při uvedení knihy) pak prezident republiky Václav Klaus v Masarykově knihovně Pražského hradu představil svou novou knihu "Rok sedmý". Shrnuje v ní sedmý rok svého působení ve funkci prezidenta republiky. Za klíčovou věc v roce 2009 označil právě Lisabonskou smlouvu. Sedmý rok ve funkci mu zároveň umožnil podívat se ještě víc do střev Evropské unie. "Že by to vylepšilo obraz té instituce, to určitě ne. Spíš jsem dostal další spoustu argumentů v záporném smyslu," řekl Klaus. K fungování EU si na 29. dubna 2010 připravuje zásadní projev, který přednese na půdě Humboldtovy univerzity v Berlíně v cyklu přednášek o současné Evropě.
Ve světle výše uvedených řádků bych si od prezidenta Klause přál v projevu slyšet, že se mýlil. Chtěl bych slyšet, že neměl podepsat Lisabonskou smlouvu, že jeho představa o nemožnosti jiné cesty byla chybná a že bude stát po boku těch, kteří chtějí dát Evropské unii ránu z milosti. Nemylte se. Nikoli proto, že by nenáviděli Evropu a odmítali spolupráci. Naopak. Protože jsou si velmi dobře vědomi, že taková spolupráce nemůže a nesmí být nařizována politiky. Má být a musí být z přesvědčení občanů jednotlivých států. Je čas začít pracovat na skutečně svobodné Evropě – na spolupráci Evropy plné suverénních svobodných národů.
Evropě prostě jen chybí více Klausů, ale to je jen otázkou času. Ačkoli vlastně proč být zbytečně při zdi. Podle mě je dokonce čas, aby přišel někdo, kdo bude vůči té dosavadní socialistické EU podstatně tvrdší.