Pat Buchanan: Eurábia: Vládla Francie říši zla?
V prosinci 2005, týden po nepokojích, byla Francie znovu rozdělena v otázce národnosti a historie. V lednu tohoto roku (myšleno 2006 – pozn.MS) bylo zákonem ustanoveno nařízení, že francouzské školy budou učit pozitivnímu vnímání někdejšího francouzského impéria, které vedlo kolonie k francouzskému jazyku, kultuře a vědě. Nový zákon stanovil, že „školní programy uznávají především positivní charakter francouzské přítomnosti v zámoří, zejména v severní Africe.“
Učebnice byly udělány tak, aby učily o „národním přínosu“ který přinesli francouzští osadníci a arabští i berberští „harkis“, kteří bojovali po boku cizinecké legie za udržení francouzského Alžírska. Mnoho Francouzů věří, že tito kolonisté a Alžířané, kteří bojovali po jejich boku byly ctihodnými a statečnými loajalisty, stejně jako Britové soudí totéž o svých loajalistech kteří bojovali za zemi a za krále během americké revoluce.
***
Christian Vanneste sponzor tohoto opatření ve francouzském parlamentu sdělil listu The Washington Post : „Chtěl jsem vzdát hold všem těm jednotkám ze zámořských teritorií, které tak statečně bojovaly za Francii ve druhé světové válce a vzdát poctu jednomu milionu Francouzů a sto padesáti tisícům repatriovaných, kteří museli po roce 1962 opustit Alžírsko.“
Zákon byl dílem konzervativní vlády a protesty vybouchly napříč celou levicí. „Tato nová historie“, ječeli trockisté, socialisté, komunisté, imigrantští řečníci a představitelé bývalých kolonií, „ignoruje nebo zlehčuje roli Francie na využívání otroctví a mučení i masakrování domorodců, zejména během války za alžírskou nezávislost v letech 1954 – 1962.“
Jean Marc Ayrault, vůdce největší opoziční Socialistické strany výsměšně sděloval kolegům, že zákon usiluje o oživení „starých dobrých časů koloniálních jednotek, kdy Francie přicházela obrátit národy k osvícené civilizaci. To znamená přecházet mlčením akty násilí, týrání a útlak s nímž je tento časový úsek spjat.“
Reakce byla natolik zuřivá, že zmařila smlouvu o přátelství s Alžírskem, jehož parlament nazval nový zákon o francouzské historii „vážným precedentem“. Alžírský prezident řekl, že zákon ukazuje mentální slepotu a obvinil Francii ze zločinů podobným těm, které spáchali Hitler a Stalin : „Francouzi nemají na výběr než uznat, že v letech 1830 – 1962 mučili, zabíjeli a popravovali“ řekl na shromáždění. „Chtěli vymazat alžírskou identitu, jako bychom nikdy nebyli berbery, Araby, ani muslimy. Jako bychom neměli jazyk, kulturu, ani historii.“
Rychle po tomto útoku premiér De Villepin vyhlásil v Národním shromáždění a ve státní televizi, že Francie nemá oficiální historii. Prezident Chirac veřejně označil zákon za „přehnaný“a přijal Pilátovo stanovisko typu „Co je to pravda ?“, deklarujíce přitom, že „zaznamenávání naší společné paměti je záležitostí pro historiky.“
Předáci Guadelope, Martiniku a Karibských ostrovů, které zůstávají částí Francie, byli natolik rozzuřeni, že Sarkozy musel zrušit své cesty. Varovali, že pokud Sarkozy přijede, budou jej ignorovat. Ale vezouce se na vlně popularity za postoj, který zaujal během pařížských nepokojů, byl Sarkozy neoblomný : „Toto neustálé pokání, které znamená , že se musíme omlouvat za francouzskou historii, hraničí s absurdností“.
Jedny francouzské noviny šťastně přilily olej do ohně Jak popsal Associated Press : „francouzský list Libératión minulý týden publikoval kresby z „Francouzského zámoří“, ilustrovaného atlasu z roku 1931, které ukazovaly „předtím“ a „potom“ Na jednom z výjevů Afričané vaří a jí lidskou bytost, na druhém je vyobrazena škola v pěkně upravené ulici, nad níž vlaje francouzská vlajka.
Jakkoliv byly tyto kresby buřičské a provokativní, nastolily hluboké otázky, s nimiž morálně zaskočený a zmatený Západ nikdy nebyl konfrontován. Byla Afrika tím „srdcem temnoty“ z Conradovy knihy, když tam Britové, Francouzi, Němci, Belgičané a Portugalci v devatenáctém století přijeli ? Nebyly snad životy většiny Afričanů pozvednuty Evropany, kteří přišli Afriku zachránit ve víře v nadřazenost křesťanství a civilizace a kultury, která z něj vzešla ?
Koloniální vláda byla poznamenána několika zly jako otroctví a exploatace africké pracovní síly v dolech Konga a Jižní Afriky. Ale nebyl příchod Západu obrovským přínosem pro kolonizované obyvatele? Nemůže západní civilizace vyhlašovat své zásluhy za morální, kulturní a politické povznesení lidstva v letech 1492 až 1960? Nebyla západní civilizace jasně nadřazená domorodým civilizacím, s nimiž se utkala a které porazila, ať už šlo o Aztéky a Inky v Americe, muslimy, hinduisty, taoisty a budhisty a jejich civilizace od Afriky po Dálný Východ ? Neměl by západní člověk být spíše hrdý než zahanbený ?
Ale jestliže západní imperialismus nebyl jednoznačně vykořisťovatelský, zlý, brutální a hanebný, proč by měl být Západ nucen k věčnému pokání a placení nekonečných reparací? Anebo máme přijmout verdikt Sontagové, že „bílá rasa je rakovinou lidských dějin?“
Nejpreferovanějším přístupem je vyhýbání se těmto otázkám. Jenomže ony neodcházejí. To v nich nyní spočívá srdce konfliktu civilizací. „Historikové poukazují na to, jak Francie leští svou koloniální minulost“ stálo na jednom z palcových titulků během plápolajícího sporu. V tom můžeme spatřovat srdce konfliktu. Jsou na tom bývalé francouzské kolonie lépe, protože patřily k francouzskému impériu ? Nebo by na tom jejich národy byly lépe, kdyby Francouzi nikdy nepřišli ? Taková je pravda o rozdílných přístupech k francouzské historii. Západní vláda nebyla vždy laskavá a v případech, jako Belgické Kongo byla brutální a nevybíravá. Přesto nelze popřít, že obě Ameriky Aztéků a Apačů i kmenová Afrika devatenáctého století posílila od dob generací vyrostlých za staletí západní vlády. Především, nebyli to domorodci,ale Západ, kdo ukončil otroctví a představil ideje a ideály Bohem daných lidských práv a vlády vzešlé z lidu, vykonávané lidem a pro lid.
Rozhodujícím tématem však není co si cizinci nebo imigranti myslí o francouzské historii. Otázkou je, co si myslí Francouzi a zda děti Francouzů budou učeny, že jejich historie je buď slavná nebo špinavá. Vůdci Francie by měli rozhodnout takto a ne jinak – pokud budou imigranti protestovat, pak je nechme jít domů do jejich vlastních zemí a studovat jejich vlastní historii, jak ji budou učit jejich učitelé. Jestliže jsou francouzské děti vedeny k tomu, aby věřily, že francouzská minulost je jeden velký katalog zločinů a jejich předkové byli jen o málo lepší než nacisté, pak nebudou milovat Francii a Francie zahyne. Poněvadž láska k vlasti- patriotismus – je duší země a když duše zaniká, tělo umírá.
Jako pařížské nepokoje, střet o francouzskou historii nastoluje před Evropu závažné otázky. Jak může přítomnost dvaceti milionů muslimů, pocházejících z národů, kde se věří, že jejich předkové byli postihováni a vykořisťováni Evropany upevnit jednotu a bezpečnost Evropy ? Jak může takováto „různost“ Evropu posílit ?
Zatímco je tato otázka debatována nebo opomíjena, počty muslimů narůstají. Nejen, že jejich porodnost je vyšší než u původních Evropanů, ale navíc žádný evropský národ,kromě muslimské Albánie, nemá takovou porodnost, která by byla schopna udržet další generace. Evropa stárne, hroutí se a vymírá.
Aby byl udržen růst evropských ekonomik a výše daní dostačující slibované lékařské péči a důchodům pro zvyšující se počty důchodců a přestárlých lidí,Evropa potřebuje miliony nových pracujících. A najít je může pouze ve třetím světě, poněvadž západní národy všude vymírají.
Od 1492 do 1914 Evropané připlouvali dobývat, kolonizovat a vést národy této planety. Poté, mezi 1914 až 1945 se evropské kontinentální mocnosti bezstarostně utkaly ve dvou nejkrvavějších válkách historie na jejich vlastním kontinentu. Nyní přichází závěrečná kapitola: kolonizace mateřských zemí dětmi těch, kterým Evropa dříve vládla. „Francouzská současnost…je naší budoucností.“ píše novinář z National Review, John Derbyshire. „Západ – dovolte nám říci to natvrdo – bílá evropská civilizace spěje k zániku.
Na nový rok 2006, Francie znovu letmo zahlédla svou budoucnost. Na výletě vlakem z Nice do Lyonu „gang více než dvaceti mladíků – zřejmě šlo o severoafrické imigranty- terorizoval stovky cestujících zuřivým násilím, loupením a sexuálními útoky v pět hodin trvajícím „zločineckém běsnění“ , během nějž byli cestující okrádáni, biti a ženy byly ponižovány a sexuálně obtěžovány.
Různost má své stinné stránky.
Během jara 2006 Národní fronta provedla svůj návrat. Jean Marie Le Pen dosáhl 21 % podpory proti 29 % pro bojovně naladěného premiéra de Villepina. Třetina respondentů tohoto francouzského průzkumu souhlasila, že Národní fronta vyjádřila „znepokojení Francouzů“ „Le Pen to předpovídal“ hlásal slogan, jemuž mnoho Francouzů nyní přitakává.
Z knihy State of Emergency přeložil Marek Skřipský