Pat Buchanan: Eurabia – Radikalizace německých Turků
Okolo roku 1960, začali poprvé do Německa přijíždět ti, kteří jsou nyní 2,6 milionovou komunitou Turků v Německu. Přijeli jako gastarbeiteři, aby zastali podřadné práce, které Němci opustili, když jejich průmyslová ekonomika závratně stoupala, až se stala třetí nejúspěšnější na světě. O půl století později, mnoho Němců věří, že jejich rodiče udělali strašlivou a tragickou chybu.
V Kreuzbergu, sousedícím s Berlínem, známém jako „malý Istanbul“ „jsou kulturní střety zřetelně vidět“ píše Robert Collier ze San Francisco Chronicles. S rostoucím islámským fundamentalismem se turecké ženy vrací k jejich původnímu oblékání, nošení šátků přes hlavy a dlouhých plášťů.
„Lidé se začínají vracet k nacionalismu, k islámu a co je nejhorší, ke kombinaci obojího,“ říká Safter Cinar, sekularista a mluvčí Unie berlínských Turků. „Zvláště mladí lidé se stávají radikály. Mnoho z nich se rozhoduje – „Dobrá, jestli chcete abychom byli cizinci, budeme se chovat jako cizinci. Nemáme rádi německou společnost.“
Neasimilování, nepřátelští k německé kultuře, Turci druhé a třetí generace přijímají militantní islám. „Uprostřed Berlína roste nová zeď,“ poznamenal německý autor Peter Schneider v New York Times v prosinci 2005. Dobu, kdy si národ novou zeď uvědomil, klade Schneider do období dnů po masakrech z jedenáctého září.
„Souběžně s prohlášením bezpodmínečné solidarity s Američany ze strany většiny Němců, se v Neukolnu a Kreuzbergu konala úplně jiná shromáždění. Z nádvorních budov byly z lahví odpalovány rachejtle : skromné ohňostroje, nepravidelně se vyskytující a radostné. Dvě rakety tam, tři rakety jinde. Dohromady stovky rachejtlí byly vystřeleny k nebi jako oslava útoku, zatímco většina Berlíňanů hledala slova k vyjádření svého zděšení.“
Seyran Ates, právnička tureckého původu a autorka knihy o vynucených manželstvích a „vraždách ze cti“ tureckých žen, věří že muslimská mládež se odvrací od identifikace s Německem a Západem. Bombové útoky v londýnských autobusech a v metru spáchaných v Británii narozenými muslimy bylo, jak říká, „v očích mnoha muslimů úspěšným políčkem do tváře západní společnosti. Příštími pachateli budou děti třetí a čtvrté imigrantské generace, kteří – pod dohledem s nimi to dobře myslících politiků- si už od narození ponesou nenávist k západní společnosti.
Tato dvě Německa na opačných stranách nové zdi jsou rozděleny ekonomicky a kulturně, stejně jako etnicky. Nezaměstnanost je v Německu 12 %, mezi Turky 25 %. Mezi berlínskými Turky je to 42 %, přičemž 50 % mladých berlínských muslimů si není schopných najít práci.
„Okolo třiceti procent tureckých studentů nedokončí střední školu a dalších čtyřicet procent absolvuje „Hauptschule“ nebo odborné učiliště, které je připravuje práce v průmyslu, které jsou stále více vzácnější.“ píše Collier. Ještě stále jich mnoho přichází do Německa, ačkoliv podle bývalého ministra vnitra Otto Schillyho, „sedmdesát procent nově příchozích zůstává ode dne příjezdu na podpoře.“
Odcizení, zahálka a nuda byly vždy výbušným základem pro revoluci. „ V moderní době, chronická nezaměstnanost, obzvláště mezi mladými, produkuje zhoubné výsledky,“ napsal Robert Nisbet „a první mezi nimi je šílené násilí mládeže v ulicích… Nuda je téměř jistě skrytou nákazou všech utopií, jak varoval Schopenhauer. The Economist označil pařížské nepokoje za rozlícenou rebelii deklasovaných náctiletých holobrádků v oblečení od Nike.
Roku 2005 byl Berlín ohromen vraždou „ze cti“ mladé turecké ženy, která opustila manžela aby mohla žít západním stylem života, a televizí přenášeným procesem s obviněnými z její vraždy – třemi vlastními bratry, kteří měli fotografiemi své mrtvé sestry polepené zdi svých vězeňských cel. Když turečtí studenti vraždy ze cti obhajovali, Němci byli otřeseni. Co se stalo ? Odpověděl jim německo turecký autor Necla Kelek.: „Gastarbeiteři se proměnili v Turky a Turci poté v muslimy.“
Přesně tak. Roku 2001 Islámská berlínská federace uspěla ve své několik desetiletí trvající kampani zavést vyučování islámu na berlínských veřejných školách a kulturní změna byla rychlá jako nikdy předtím. Schneider píše : „Od zahájení islámského náboženského vyučování, vzrostl počet dívek, které přišly do školy s šátkem na hlavě „mílovými kroky“ a školní úřady byly zaplaveny peticemi za osvobození dívek z tělocviku a plavání, stejně jako od školních výletů.
Neexistují žádná věrohodná čísla ukazující kolik muslimů žijících v Německu pravidelně navštěvují mešity. Odhady se pohybují mezi čtyřiceti až padesáti procenty“
Pokud se tyto odhady návštěvníků mešit zakládají nepravdě, potom dvacet milionů evropských muslimů jsou těmi nejvěrnějšími věřícími na celém kontinentu. Nikdo nemůže pomýšlet, že by v Evropě existoval křesťanský národ, jehož účast na nedělních nebo veřejných bohoslužbách se blíží čtyřiceti až padesáti procentům.
Takovou procentuální účast můžeme najít pouze v evangelických kostelích našeho „biblického pásu“.
Sekulární Turci obviňují Německo z krize liberálního multikulturalismu a německé viny za Hitlerovy zločiny na menšinách a židech. Tato vina, zakotvená v národním podvědomí, zapříčiňuje, že Němci slevují z požadavku, aby imigranti mluvili jejich jazykem a přijímali jejich kulturu. Radši, než by byli obviněni z intolerance, Němci ustupují před požadavky Turků a muslimů, jakkoliv je to stojí národní jednotu.
„Předtím než jsem se dostal k islámským patriarchům,“ říká Ates, „musel jsem překonat tato pohoří německé viny“. Když Británie a Francie začaly vyhošťovat radikální imámy, Německo to odmítlo. Jedna berlínská radní, píše Schneider poukázala na mešitu imáma Rezy, jejíž domovské stránky před poslední úpravou oceňovaly útoky z jedenáctého září, zobrazovaly ženy jako druhořadé bytosti a homosexuály přirovnávaly ke zvířatům. „A tento druh záležitostí“ řekla radní , „ je stále chráněn levicí ve jménu náboženské svobody.“
Jak druhá a třetí generace Turků se identifikuje jako muslimští Turci, odpor vůči nim se zvyšuje. Kancléřka Merkelová, vyhrála svůj úřad díky antiimigračnímu postoji a kolem 74 % Němců nesouhlasí se vstupem Turecka do EU, stejně jako 70 % Francouzů a 80 % Rakušanů.
Je to opět pochopitelné. Podle Evropské charty by mohly miliony muslimů volně cestovat od Bulharska po Britské ostrovy, usazovat se a pracovat v pětadvaceti zemích. Turecko by se stalo mostem pro islámskou invazi do opuštěné kolébky křesťanství. Velký projekt , započatý Dareiem a Xerxem, který stavěl mosty ze člunů přes Helespont aby mohl vtrhnout z Asie do Evropy, by byl dokončen.
Měřítkem prohlubujícího se odcizení mezi Němci a Turky je úspěch „Údolí vlků“ nejdražšího filmu, který kdy byl v Turecku vyroben, kde galapremiéru navštívila manželka tureckého premiéra. Film zobrazuje americké vojáky jak ponižují turecké vojáky a masakrují nevinné a také ukazuje židovského doktora odebírajícího iráckým zajatcům orgány ve stylu Mengeleho, aby je mohl prodat na Západě.
Bavorský guvernér Stoiber, bývalý předseda CDU/CSU označil film za rasistický a nenávistně protizápadní. To neodradilo 130 000 lidí, převážně mladých arabských a tureckých mužů, od shlédnutí filmu v prvních pěti dnech od uvedení. Reportér Reuters popisuje reakce publika v berlínském kině : „Zuřivě tleskali, když turecký hrdina filmu byl ukázán při detonování budovy obsazené americkým vojenským velitelstvím severního Iráku. V závěrečné scéně je hrdina ukázán při vrážení dýky do srdce amerického velitele, zvaného Sam. Publikum odpovědělo povstáním a skandováním „Alláh je veliký“.
Z knihy State of Emergency přeložil Marek Skřipský