Izrael - „největší hrozba světového míru“
Lidé už jsou takoví, že je zvláště zajímá, co je ve světě „nej“. V muzeu chtějí vědět, co tam mají nejstaršího. S oblibou čtou o tom, který člověk je nejvyšší a který naopak nejmenší, kolik váží největší dýně anebo nejtěžší kapr. Lidé se navíc velice snaží, aby se o nějaké to „nej“ sami zasloužili, a proto třeba víme, kdo najednou vypije nejvíce piva, sní na posezení nejvíce švestkových knedlíků, vydrží nejdéle jezdit na horské dráze či sedět na stromě.
Teď už pár dní také víme, kdo nejvíce ohrožuje světový mír. Pokud vám ta zpráva unikla, připomenu, že tou zemí je Izrael. V reprezentativním průzkumu Eurobarometr celých 59 % občanů Evropské unie usoudilo, že tato zemička, v níž něco přes 5 milionů Židů tvoří většinu, je klidu a pokoji na naší planetě nebezpečnější než kdokoliv jiný. Třeba jaderně vyzbrojená komunistická Korea nebo fundamentalistický Írán.
Tohle izraelské „nej“, které vyslovili občané patnácti demokratických evropských zemí, mě vede k zamyšlení nad jinými „nej“ židovského státu. Obnovil se po 1878 letech, během nichž potomci starého Izraele žili v ústrcích, ponížení, vydáni na milost a nemilost okolnímu světu. Takové znovuzrození státnosti – to je, myslím, pěkné „nej“.
Přispělo k němu i to, že 6 milionů lidí, kteří za svého života mohli na Izrael pomýšlet jen jako na symbol, bylo krátce předtím vyvražděno: plánovitě, průmyslově, podle přesných pravidel – ještě nenarozený byl odsouzen k smrti. I tohle „nej“ k Izraeli patří.
Nejvíce z těch, kteří přežili tuto nejsystematičtější a technicky nejpropracovanější genocidu dějin, našlo útočiště právě v židovském státě. V zemi, která byla od svého vzniku nenáviděna všemi svými sousedy největší možnou představitelnou záští: náboženskou, nacionální, kulturní. Po desítkách let a několika válkách se nakonec jednání o jedné mírové smlouvě rozplynulo v atentátech proti izraelským civilistům. V autobusech, kavárnách, na diskotékách, obchodech jich za tři roky zahynulo téměř 900. V poměru k počtu obyvatel to znamená tolik, kolik by odpovídalo třeba 67 000 zavražděných lidí v Evropské unii anebo 49 000 mrtvých ve Spojených státech. I takové je jedno izraelské „nej“.
A aby nezůstalo jen u čísel, zmíním se o jedné Izraelce, která jako židovské dítě z Polska, jediná z celé své rozvětvené rodiny, přežila Osvětim. V Izraeli našla nový domov, dospěla, vdala se, měla muže, dvě dcery, tři vnuky. Až do odpoledne, kdy v restauraci společně usedli k narozeninovému obědu a žena se odešla na toaletu upravit. Sebevražedný atentát přežila jako jediná ze svých blízkých. Je její tragédie dost velká na nějaké to „nej“?
Evropané v průzkumu, který označuje Izrael za největší hrozbu světového míru, říkají, že Izrael se jako jediná země na světě nemá bránit vraždění svých občanů. Že se má stát největším politickým pošetilcem, nejmasovějším sebevrahem v dějinách.
Napadá mě, jak v lednu 1939, uprostřed příprav na agresivní válečná tažení, Adolf Hitler prohlásil, že pokud mezinárodní židovstvo rozpoutá válku, bude židovská rasa v Evropě vyhlazena. Hitler hovořil o židovstvu, občané Evropské unie ukazují prstem na kolektivního Žida – Izrael. „To on je největší válečnou hrozbou,“ volají, zatímco miliony po celém světě znovu sní o jeho vyhlazení.
I Evropané prokázali, že si zaslouží nějaké to „nej“: „Nej“ náležející nejkratší paměti a největšímu pokrytectví.
(2003)
z knihy Od Chanuky do Chanuky
/titulek redakce/
Leo Pavlát
autor je ředitelem Židovského muzea v Praze