Biskup bl. Vilmos Ápor – mučedník křesťanské čistoty a zachránce maďarských Židů
Je bohužel smutnou skutečností, že v naší vlasti nebyl dosud beatifikován, neřku-li kanonizován, žádný mučedník nacistické nebo komunistické éry. Naši sousedé nás v tomto bodě o hodně kroků předběhli. Slováci mají blahoslaveny oba řeckokatolické biskupy-mučedníky Petera Pavla Gojdiče a Vasila Hopka a některé řeholnice z komunistické totality, u Poláků jsou jich už stovky a ani Maďaři nezůstávají pozadu. Papež Jan Pavel II. r. 1997 prohlásil za blahoslaveného Vilmose Ápora, biskupa diecéze Györ (Ráb).
Pocházel ze šlechtické rodiny v Segesváru, kde se narodil r. 1892 jako šesté dítě svých rodičů. Studoval doma na jezuitském gymnáziu a na teologické fakultě v Innsbrucku, kde získal r. 1915 doktorát teologie. Působil nejprve jako kaplan na více místech, až konečně se stal farářem ve městě Gyula. Upoutal na sebe pozornost především jako obětavý spolupracovník katolické charity. Jeho láska k chudým a potřebným šla do krajnosti, uměl rozdat i poslední. Papež Pius XII. ho jmenoval r. 1941 biskupem v Györu.
Maďarsko právě vstoupilo do války po boku nacistického Německa. Politická situace v zemi byla velice složitá. Po první světové válce přišli Maďaři o dvě třetiny svého území. V zemi zavládl nejprve chaos, čehož využili komunisté v čele s Bélou Kunem, jenž byl zároveň i vlivným členem zednářské lóže. Podle sovětského vzoru došlo k vyhlášení tzv. Maďarské republiky rad. Bolševici začali vraždit podle sovětského vzoru, jejich obětmi se stala i řada duchovních osob. Zpacifikoval je teprve bývalý rakousko-uherský velkoadmirál Miklós Horthy, který prohlásil Maďarsko za „vakační“ monarchii, tj. uprázdněnou, prozatím bez krále, neboť vítězné mocnosti na konferenci v Trianonu nedovolily návrat Habsburků, konkrétně excísaře Karla, na uherský trůn. Pokus tohoto mladého panovníka o opětovné převzetí uherské koruny ztroskotal.
Horthy se prohlásil regentem, tj. provizorním správcem Uherského království do doby, než se poměry vyřeší. Národní shromáždění mu udělilo absolutní, prakticky diktátorskou moc. V zemi ovšem nadále fungovaly politické strany a svobodné volby, parlament měl ale velice omezené možnosti. Horthy byl protestant, potomek starého kalvínského šlechtického rodu. Vůči katolické církvi se však choval s úctou a respektem, katolíci měli za vakační monarchie naprostou svobodu. Horthyho režim přiznával kardinálu-primasovi historický titul „místokrál“, jenž platil už od středověku. To znamenalo, že v případě, kdy král není, přebírá katolický primas dočasně jeho úřad a Horthy si také nechal některá svá rozhodnutí od kardinála Sérediho schválit. Dá se říci, že za Horthyho éry bylo postavení katolické církve lepší než za předválečného velkého Uherska, v němž měli rozhodující pozice protikatoličtí liberálové. Dobrý vztah Církve a státu se projevil zvláště u příležitosti Světového eucharistického kongresu v Budapešti r. 1936.
Stinnou stránkou Horthyho politiky však byl velkomaďarský šovinismus. Regent-velkoadmirál byl doslova posedlý myšlenkou získat zpět vše, co Maďarsko za první světové války ztratilo (včetně Slovenska). V tom se jeho cíle shodovaly s plány nacistického Německa na likvidaci versailleských pořádků, tj. uspořádání Evropy po první světové válce, jak bylo dohodnuto na konferenci ve Versailles. Proto se Maďarsko stalo členem Osy a jako spojenec Německa se účastnilo války proti Jugoslávii a Sovětskému svazu. Do vnitřních záležitostí si však Horthy nenechal od Hitlera mluvit. Odmítl mj. i Německem požadované deportace Židů. Na tom mají prioritní zásluhu papež Pius XII., jenž přes svého nuncia přímo u Horthyho intervenoval, a maďarští biskupové, mezi nimi i biskup Ápor, kteří vydali pastýřský list proti antisemitismu.
Když na počátku r. 1944 bylo zřejmé, že Německo válku prohraje, začal Horthy tajně za jeho zády vyjednávat s Alianty o podmínkách důstojné kapitulace pro Maďarsko a o vystoupení z Osy. Německé kontrarozvědce to ale neuniklo a hitlerovci na jaře obsadili zemi. Horthy byl internován a na podzim svržen pronacistickými oddíly Šípových křížů, vedených Hitlerovou loutkou Ferencem Szálasim. Němečtí okupanti již od dubna organizovali deportace Židů do Osvětimi.
Teď přišla chvíle pro maďarský episkopát. Kardinál Séredi vydal proti deportacím ostrý pastýřský list, papež Pius XII. však požadoval jednotné vyjádření celého biskupského sboru, jež také následovalo. Nacisté se začali mstít, řada katolických duchovních byla zatčena, mezi nimi i biskup ve Veszprému József Mindszénthy, pozdější kardinál-primas a mučedník komunistické tyranie. Maďarské duchovenstvo a zejména řeholní řády organizovaly úkryty pro Židy, nunciatura je vybavovala falešnými vatikánskými pasy, aby mohli vycestovat. Biskup Ápor udělal v tomto směru více než jiní, neboť jeho sestra Gisela byla maďarskou představenou Červeného kříže a měla v tomto směru více možností. Její zásluhou a potažmo zásluhou biskupa Ápora se zachránilo tisíce Židů před smrtí v plynových komorách.
Biskup Ápor se však neomezoval jenom na hledání úkrytů pro Židy, ale také odvážně kázal proti deportacím. Na Hod Boží svatodušní r. 1944 prohlásil z kazatelny: „Kdo popírá první a nejdůležitější přikázání křesťanství, přikázání lásky, a tvrdí, že existují lidé, skupiny a rasy, které je dovoleno nenávidět – kdo říká, že je dovoleno lidi mučit, protože jsou černochy nebo Židy –, takového musíme považovat za pohana...“ Biskup Ápor psal také dopisy německým okupačním úřadům, v nichž protestoval proti teroru, avšak bezvýsledně.
Györ tak jako jiná maďarská města byl silně bombardován. Mnoho lidí se octlo bez přístřeší. Biskup Ápor jim otevřel dveře církevních institucí, kde značná část nalezla ubytování. Když se přiblížila fronta, byl Györ plný uprchlíků před postupující Rudou armádou. Neměli kde bydlet. Ápor jim dal k dispozici celou biskupskou rezidenci a sám se odstěhoval do malého městského bytu. Nakonec se v březnu r. 1945 ani Györ neubránil obsazení sovětskými vojsky.
Lze bez nadsázky říci, že jestli německý wehrmacht si počínal vůči civilnímu obyvatelstvu brutálně a jednotky SS hůř než hordy Čingischánových Tatarů ve středověku, tak vojska Rudé armády je svým chováním ještě několikanásobně předčila. Obrovské množství žen i nezletilých dívek bylo surově, často i sadisticky znásilněno a mnohé z nich po krutém mučení zavražděny. Rudoarmějci si z vražd a týrání bezbranného civilního obyvatelstva udělali zábavnou kratochvíli. Biskup Ápor to viděl a rozhodl se jednat. Obcházel rodiny s mladými ženami a dívkami a odváděl je do biskupské rezidence, kde jim poskytl úkryt, jiné odeslal do dalších církevních zařízení ve městě i mimo město. V jeho rezidenci byly schovány také ve sklepě a na půdě.
Když rudoarmějci zjistili, že z města „zmizely“ ženy a mladá děvčata, začali se po nich pídit. Někdo jim vyzradil, že je ukrývá biskup. Sovětské velitelství proto koncem března Ápora zavolalo a žádalo ho, aby je vydal. Sovětští vojáci prý „mají právo“ na potěšení s děvčaty. Biskup Ápor kategoricky odmítl a začal velící důstojníky poučovat o šestém Božím přikázání. Rozeřvali se na něj a pohrozili zastřelením. Biskup odešel rovnou do rezidence, neboť mu bylo jasné, co bude následovat. Za chvíli se přiřítili opilí sovětští důstojníci, násilím vyrazili vrata a vnikli dovnitř. Ápor jim zastoupil na chodbě cestu a rozepjal ruce od stěny ke stěně. Prohlásil, že je dovnitř nepustí, neboť je jeho povinností chránit čest těch, kteří jsou mu jako duchovnímu pastýři svěřeni. Jeden z vojáků na něj namířil samopal. Biskup však stál dál a ani se nepohnul. Důstojník tedy vystřelil. Těžce zraněný biskup se skácel na zem. To oficíry polekalo a utekli pryč. Biskup byl odvezen do nemocnice, kde 2. dubna r. 1945 zemřel. Když krátce předtím se probral z bezvědomí a dozvěděl se, že ženy a dívky, ukryté v rezidenci, nakonec znásilněny nebyly, řekl: „Pak se to vyplatilo. Bůh moji oběť přijal.“ Ještě stačil pronést slova odpuštění svému vrahovi.
Pohřeb biskupa Ápora se musel konat bez veškeré okázalosti, neboť sovětské okupační velení si z pochopitelných důvodů nepřálo žádnou pompu. Brzy poté spustil komunistický tisk pomlouvačnou kampaň, že prý Ápor byl proněmecký kolaborant, který se postavil na odpor sovětským osvoboditelům, a proto byl po zásluze zastřelen. Tato verze se stala v komunistickém Maďarsku oficiální až do r. 1989.
Biskup bl. Vilmos Ápor patří k mučedníkům ctnosti, která dnes „není v módě“: svaté čistoty. V tom se řadí po bok nejznámější mučednici tohoto heroismu – sv. Marii Gorrettiové. Rozdíl mezi oběma je pouze v tom, že zatímco Maria Gorrettiová hájila čest svoji, biskup Ápor čest jiných – a za to položil život. Jeho blahořečení r. 1997 bylo prozřetelnostním aktem, spadlo totiž přímo do doby všeobecného pansexualismu, která se staví na stranu oněch sovětských vojáků: člověk má právo si „užít potěšení“. Hřích? Boží přikázání? To je čím dál více neznámý pojem i v Církvi. Lze také srovnávat. Jestliže dnes jsou v módě – právem i neprávem – mediální kauzy kněží a dokonce biskupů, kteří údajně pohlavně zneužívali jiné, tak zde je představen zcela jiný církevní hodnostář: takový, jenž nejenže se těchto ohavností ani v nejmenším nedopouštěl, ale také bránil, aby se jich dopouštěli jiní, a za to obětoval vlastní život. Srovnáme-li s tím některé současné biskupy, kteří žehnají sodomitským párům a doporučují kondomy, tak vidíme, k jakému poklesu za těch šedesát let došlo.
Blahoslavený Vilmosi Ápore, oroduj za nás a vypros nám biskupy podle tvého příkladu, kteří budou ozdobeni ctností svaté čistoty a budou připraveni ji také hájit až k prolití krve!
Te Deum 2/2007
