Sudetská lež a český pud sebezáchovy
"Sudetská lež" se zařazuje mezi dva nejperversnější pokusy o přepsání moderních dějin. Jsou to "lež osvětimská" (nacistické vyhlazovací tábory jsou židovská propaganda hanobící německý národ) a "lež palestinská" (západní vetřelci zvaní sionisté provádějí genocidu na bezbranných potomcích starověkých Filištínů, kterým vždy patřilo celé území někdejší Palestiny). Perversní na všech třech je především to, že z obětí dělají pachatele.
"Lež osvětimská" je trestným činem v několika evropských zemích včetně Německa. "Lži palestinské" se naopak za aktivní podpory či mlčenlivého přitakávání většiny světa začíná pomalu dařit rozběh na další hromadnou likvidaci několika milionů Židů. Lži sudetoněmecké nejde v konečných důsledcích o nic míň než o zopakování pokusu o likvidaci českého státu. Její dodatečnou perversitou je to, že na český národ klade kolektivní vinu za činy malého procenta Čechů, zatímco sama odmítá kolektivní vinu za nekonečně horší činy mnohem většího procenta svého vlastního národa. A že navíc vymáhá odškodné od třetí generace a ještě k tomu od zbídačelých obětí komunistické tyranie, kterou sudetští Němci svou příslušností k nacismu do poválečné střední Evropy přivedli, ale od níž byli sami ušetřeni právě díky odsunu, za který chtějí být odškodněni.
Není náhodou, že se sudetská lež tak urputně zaměřuje na Benešovy dekrety. Jejich zrušení by totiž mělo jediný možný státoprávní výsledek: Český stát jako nástupník Československa by přestal právně existovat. Protože Německo nikdy nezrušilo platnost Mnichovské dohody a přestalo uznávat dohodu Postupimskou, jediným přežívajícím právním kodexem pro vztahy s Německem a Rakouskem by byly zákony Protektorátu Böhmen und Mähren.
Protože po návratu k takovému stavu těžko touží mezinárodní a evropské instituce, usiluje sudetská lež o to, aby jej vlastním zrušením Benešových dekretů nastolili sami Češi, dobrovolně, z vlastní vůle. Poslouží k tomu kdejaký perversní výmysl, z nichž stojí za to si několik perliček zopakovat:
Československo byl totalitní stát, kde Němci byli diskriminování jako Židé v Hitlerově Německu. Mnichov zavinila arogantní česká domácí i zahraniční politika. Češi se aktivně podíleli na holocaustu. Lidice vyvraždili čeští četníci. S Hitlerem kolaborovala jen nepatrná menšina sudetských Němců, a dokonce i ta jen ze strachu a z donucení, odsun byl tedy pomstou na nevinných. České satanské vražedné orgie a sadistický tanec smrti po skončení války povraždily 240.000, či 340.000, teď už dokonce 420.000. Beneš byl genius zla a spáchal genocidu. Vyhnáním tří milionů spoluobčanů bez prokázání viny se zbolševizovaní Češi zbavili demokratického živlu, čímž si usnadnili nastolení komunismu.
Stylem a tónem se sudetská lež začíná nápadně podobat Hitlerovu protičeskému štvaní koncem 30. let a přinejmenším v Rakousku se začíná řídit Goebbelsovým heslem, že často opakované lži se časem začne věřit. Proto se také pokouší vyvolat v komunismem zpitomělých Češích pochyby o sobě samých a pocit viny odvoláváním na abstraktní evropskou právní teorii, v níž pro Benešovy dekrety není místo, a na touhu co nejrychleji dohnat Evropskou unii tím, že se vzdají svrchovanosti. Proto tolik útoků na českou nedemokratičnost, necivilizovanost, neevropskost, komunistické myšlení, hurávlastenectví, primitivní nacionalismus a vulgární šovinismus. Rozumějme: národní zájem je pro Čechy zátěží, národní hrdost je jakási trapnost minulých století, národní pud sebezáchovy je překážkou k vybřednutí z bahna postkomunismu.
Ať už nám leze na nervy ta či ona typicky česká vlastnost, skutečnosti zůstávají tyto: Československo bylo nejdemokratičtější a nejhumánnější stát na východ od Francie. V posledních svobodných volbách v roce 1938 hlasovalo bez donucení 88% sudetských Němců pro Henleinovu nacistickou stranu, jejímž programem bylo rozbití republiky, včlenění do Říše a germanizace českého prostoru. Přes 90% po Hitlerově přepadu svobodně přijalo občanství Říše. Odsunuto jich bylo přibližně stejné procento, ne už jako spoluobčané, nýbrž jako občané nepřátelského státu. V divokých odsunech bylo podle nejvyšších odhadů českých i německých historiků zabito nejméně 10.00, nanejvýš 40.000. Za ty ať se Češi stydí v téže míře, jako se sudetští Němci stydí za spoluúčast na povraždění tří set tisíc československých občanů. Češi se sice za okupace nechovali bezúhonně, ale v žádné historické studii holocaustu není jméno jediného Čecha, jehož činy by kohokoli opravňovaly k nařčení českého národa z hromadného vraždění Židů. Sudetské vyhnance už jednou kompenzovala německá vláda, která za to oplátkou neodškodnila Československo za pětiletou okupaci a rozkradení majetku.
Potřebuje-li ještě někdo důkaz perversnosti sudetské lži, ať zkusí toto svědectví:
"Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní poměry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními socialisty. ... Historie vynese jednoho dne svůj soud: Sudetští Němci vykonali věrně a dobrovolně svou povinnost."
Konrád Henlein 4.3.1941.
Dokud si sudetskou lež recitovávali nostalgičtí dědové na krajanských sjezdech, nebylo potřeba se jí zabývat. Jakmile ji ale se stejnou vervou přebírají členové rakouské vlády, celostátní rakouský tisk, a kandidát na německého kancléře, budou se Češi muset probudit ke zjištění, že necelých patnáct let po získání svobody je jejich národní svébytnost znovu v nebezpečí. Jestliže neztratili úplně pud národní sebezáchovy, budou se muset co nejrychleji začít bránit.