Připomínáme si smutné výročí agrese USA a bombardování Srbska
Právě si připomínáme smutné výročí bombardování Srbska z roku 1999 (tehdejší Svazové republiky Jugoslávie – SRJ) , vyvolaného takzvanou první kosovskou krizí. Smutným je toto výročí z toho důvodu, že ze strany „mezinárodního demokratického společenství“, které by mělo být garantem dodržování principů mezinárodního práva a obecně platných principů elementární politické serióznosti, došlo k aktivitě přímo protikladné – porušení mezinárodního práva, později i rezoluce OSN (jen podotýkám, že porušování rezolucí OSN bylo paradoxně jedním z hlavních důvodů útoku na Irák) a podpoře zločineckých struktur. To vše za mediální manipulace, která do té doby v zásadě neměla obdobu.
Jestliže válka ve Vietnamu byla prvním konfliktem „v přímém přenosu“, pak kosovská krize představovala první konflikt jehož obrazu se zmocnila mediokracie globální úrovně.
Ve svém článku bych proto rád poukázal na skutečnosti, které nebyly většinou mainstreamových médií uváděny.
Problematika postavení Kosova v rámci Srbska je velmi složitá a její obsáhlost není možné v tomto článku rozebrat. Pravdou ovšem je, že Kosovo patřilo od sedmého století k historickému jádru srbského státu, které má dodnes pro srbskou veřejnost mimořádný historický, kulturní a náboženský význam.
Pozdní etnická proměna složení obyvatelstva naprosto nemůže sloužit jako argument pro vytržení tohoto území ze státoprávního celku. Podle takovéto argumentace by musely takřečené Sudety připadnout Německu, neboť i v tomto případě šlo o historická území českého státu, osídlená „nečeskou“ menšinou (která se usadila v českém pohraničí daleko dříve než Albánci v Kosovu).
Kosovskou „státnost“ velmi výstižně charakterizuje expert na dějiny Balkánu, historik Jan Rychlík : Historicky Kosovo nikdy nebylo součástí albánského státu, který ostatně je důsledkem balkánských válek v letech 1912-1913. Kosovo bylo součástí středověkého Srbska. Nelze akceptovat albánskou teorii o Albáncích jako potomcích starých Ilyrů. Ilyrové zmizeli ze scény dějin, stejně jako např. Pečeněhové či Kumáni, Trákové nebo Dákové. Albánci jsou potomky Ilyrů asi tak jako my jsme potomky Keltů . Jde o romantické mýty, ze kterých pro dnešek nic nevyplývá. Dnešní albánské osídlení Kosova je poměrně pozdní.“
Tolik v maximální stručnosti o nesmyslnosti státoprávních nároků „Kosovarů.“ Mimochodem, už samotný termín Kosovar (Kosovec) je účelový politický termín z počátku devadesátých let dvacátého století, který má zastřít skutečnost, že „Kosovaři“ jsou přirozeně Albánci.
Samozřejmě, národnostní politika vůči Kosovu prováděná jugoslávským komunistou a později srbským nacionálním socialistou Slobodanem Miloševićem byla naprosto katastrofální. Milošević si na kosovském problému přiživoval popularitu a svým zásahem do složení zdejší autonomní správy problémy zbytečně vyhrocoval. Jeho zrušení autonomního statutu Kosova pak znamenalo absolutně kontraproduktivní gesto a to i přesto, že problémy s chováním kosovských Albánců nelze odbýt mávnutím ruky.
Mám však za to, že Miloševićovo konání nemůže být důvodem pro napadení suverénního státu a pošlapání mezinárodního práva. O postavě Slobodana Miloševiće bude ještě v článku řeč.
Pro události v Kosovu je důležitý rok 1992, kdy v Makedonii vzniká Kosovská osvobozenecká armáda (UCK, KLA) která později přenáší svou činnost na území srbské provincie Kosovo a Metohija. Tato „osvobozenecká“ síla je výrazně financována obchodem s drogami a do roku 1998 figuruje na americkém seznamu teroristických organizací. V dubnu 1996 její příslušníci poprvé napadají oddíly srbské policie. Není tedy pravdou, že Srbsko (chcete- li SRJ) bylo v tomto konfliktu agresorem, na jehož ozbrojené akce UCK reagovala. Skutečnost vypadala přesně opačně.
Bandité z UCK taktéž vystavovali nealbánskou populaci Kosmetu - zejména srbskou a cikánskou – brutálnímu teroru. Mučení nebylo ničím výjimečným. V tomto ohledu se jednalo o pokus etnické čistky, zastavený až zásahem srbských bezpečnostních sil. Terčem zvěrstev se stávali i ti Albánci, kteří s praktikami „osvoboditelů“ z UCK nesouhlasili.
Na tomto místě považuji za vhodné alespoň zběžně načrtnout profil předáků UCK, abychom si udělali představu, koho že to Madeleine Albrightová (americkým paleokonzervativcem Thomasem Flemmingem označená za „balkánského řezníka“) a později Condoleeza Riceová přijaly za své politické partnery.
Faktickým tvůrcem operativní podoby UCK a od roku 1999 jejím vojenským velitelem byl Agim Ćeku, který v roce 1993 vedl operaci, jejímž cílem bylo vyvraždění srbského obyvatelstva Medaku. V „konečném řešení medacké otázky“ mu naštěstí zabránili vojáci Druhého kanadského praporu lehké pěchoty princezny Patricie, pod vedením plukovníka Jima Calvina. V celodenním boji, při ztrátách dvou zraněných mužů, „patriciáni“ usmrtili minimálně třicet útočníků a donutili soldatesku Agima Ćeku ustoupit.
Přestože kanadští vojáci a důstojníci několikrát veřejně deklarovali ochotu vypovídat o medackých událostech u soudu, Ćeku nikdy před tribunálem nestanul. Byl sice dvakrát zatčen (ve Slovinsku, Maďarsku a Bulharsku), nicméně pokaždé došlo k jeho rychlému propuštění. Krátký čas dokonce tento majitel hotelové společnosti Sloga, považované za pračku peněz z narkobyznysu, zastával neregulérní post kosovského premiéra.
Z kosovskoalbánského podsvětí vzešel taktéž Hashim Thaći, dnešní premiér „Republiky Kosovo“ a někdejší politický vůdce UCK, mezi kolegy z albánských zločineckých kruhů přezdívaný „Had“.
Obchodem s narkotiky se zabýval i Ramush Haradinaj, vysoce postavený předák UCK, kterého haagský tribunál před necelými dvěma lety zprostil viny v případě vražd, mučení a únosů kosovských Srbů. Během procesu svědkové mizeli, umírali anebo měnili výpovědi. „Mezinárodní demokratické společenství“ se tím nezdálo být znepokojeno. Haradinaj má však nyní opět problémy, protože jeho jméno se objevuje v nedávno odhalené aféře „kuchání“ unesených kosovských Srbů za účelem získání a prodeje jejich orgánů.
Vraťme se ale k průběhu první kosovské krize
Vzhledem k rostoucí aktivitě UCK vyhlásila vláda SRJ v únoru 1998 operaci Podkova s cílem zlikvidovat UCK jako ozbrojenou sílu. V tomto záměru měl Milošević podporu drtivé většiny srbské společnosti, včetně opozice. Obrana územní integrity je legitimní pravomocí jakékoliv vlády, stejně jako likvidace teroristických skupin na území země.
Na Kosovo se přesunuly jednotky armády SRJ, ministerstva vnitra i paramilitární bojůvky.
Do konce léta 1998 Srbové uštědřili UCK řadu porážek a převzali kontrolu nad více než devadesáti procenty Kosova. UCK stála před krachem.
Mnohá světová média, zejména ta levicově liberální z USA, začala tehdy obviňovat srbské bezpečnostní síly z genocidy vůči albánskému obyvatelstvu. Někteří politici „mezinárodního demokratického společenství“ na tyto tóny velmi dobře slyšeli a sami převzali jejich „notovou osnovu“.
Americký zprostředkovatel Richard Holbrooke, jenž sehrál neblahou „runcimanovskou“ úlohu vědomě lhal, když prohlašoval, že v Kosovu probíhá etnická čistka, jíž padlo za oběť sto tisíc (!) kosovských Albánců. Reálné odhady všech obětí první kosovské krize (tedy nejen Albánců) se ovšem pohybují okolo dvou až třech tisíc.
Právě ochrana albánské populace Kosmetu před genocidou ze strany Srbů ztělesňovala klíčové odůvodnění agrese vůči SRJ. Realita ale vypadala poněkud jinak.
Jiří Dientsbier, někdejší zmocněnec OSN pro bývalou Jugoslávii, se ohledně přístupu „mezinárodního demokratického společenství“ ke kosovské krizi vyjádřil takto : „tento zásah byl naprosto nesmyslný a založený na nesprávných, ba dokonce zfalšovaných důvodech. … Srbská armáda nezabíjela civilisty, to je velký omyl … Naopak se snažila zabránit největším zvěrstvům, které tam páchali srbští extremisté a fašisté (např. Arkánovci) … Jugoslávská armáda se tam snažila hrát celkem pozitivní roli, bránila území své země a zatlačovala kosovskou guerillu. …To, že vesničané odcházeli do hor a lesů, a vykládalo se to jako etnická čistka, je nesmysl – Tito lidé utíkali a skrývali se před bojem, který tam probíhal.“
Ve stejných intencích se vyjádřila i nezávislá monitorovací skupina OBSE. Ta totiž vydala prohlášení, podle něhož v horizontu tří měsíců před bombardováním nedocházelo v Kosovu k žádným organizovaným násilnostem vůči civilním osobám.
Kampaň proti Srbsku probíhala za soustavného překrucování faktů a leckdy i šíření vyložených lží, jako například v „kauze Račak“, která byla podvodným pokusem o vytvoření „učebnicového“ masakru albánských civilistů Srby. Nezávislé vyšetřování odborných forenzních týmů z Finska a Běloruska totiž „masakr civilistů“ vyvrátilo. Mrtví Albánci patřili mezi členy UCK, kteří padli v různých bojích se silami SRJ.
Pravda ovšem nikoho odpovědného nezajímala a tezi o masakru v Račaku přijala značná část médií jako fakt.
Právě kauza Račak umožnila eskalaci kosovské krize, která se po dohodě Milošević – Holbrooke přechodně zklidnila. Obnovení neklidu v Kosovu měla vyřešit jednání na francouzském zámku Rambouillet, konaná od února 1999. Přestože původně se mělo v prostorách zámku hovořit pouze o autonomii Kosova, zástupci „mezinárodního demokratického společenství“ do finální smlouvy zařadili požadavky, které byly pro Svazovou republiku Jugoslávii naprosto nepřijatelné a které by žádná suverénní země nemohla nikdy dobrovolně přijmout, bez ohledu na podobu vlády.
Profesor Vladimír Nálevka, historik z FF UK, soudí o návrhu dohody z Rambouillet následující : „V zájmu objektivity je nutné konstatovat, že mnohé pasáže…byly v rozporu s principy státní suverenity Jugoslávie – například zcela volný pohyb jednotek NATO po celém území srbsko – černohorské federace – a připomínaly někdejší rakousko – uherské ultimátum Bělehradu z léta 1914.“
Po negativním stanovisku jugoslávské reprezentace dospěla jednání k bezvýchodnému patu. Ten měl být vyřešen čtyřiadvacátého března 1999, kdy letouny NATO zahájily bombardování SRJ. Letecké údery NATO byly v rozporu s mezinárodním právem a nebyly ani posvěceny ze strany OSN.
Teprve po téměř osmdesáti dnech bombardování, kdy 60 % cílů tvořily objekty nevojenského charakteru, se Milošević vrátil k jednacímu stolu. Kosovo zůstalo prozatím de iure součástí SRJ, de facto se však stalo mezinárodním protektorátem. Stabilizační vojenské jednotky KFOR, které zde nahradily srbskou armádu, nedokázaly zabránit dalšímu vraždění, vyhánění a cílenému kulturnímu vandalismu ze strany UCK.
Když Milošević odmítl první návrh dohody z Rambouillet podepsat,v tehdejší SRJ neexistovala jediná relevantní politická síla, která by mu tento akt vytkla. Srbové se logicky postavili na obranu svého území, třebaže mnozí z nich s režimem prezidenta Miloševiće nesouhlasili.
V této souvislosti je nutno odmítnout rozšířené tvrzení stoupenců leteckých úderů, které tvrdí, že právě bombardování Srbska umožnilo rychlý pád Slobodana Miloševiće.
Opozice proti Miloševićovi výrazně ovlivňovala situaci v zemi už od roku 1997, kdy byla srbská města svědky mnoha masových protestů vůči Miloševićově politice. Centrem opozičních nálad bylo hlavní město Bělehrad, kde sehrál důležitou roli jeho tehdejší primátor Zoran Djindić.
V průběhu času se proti Miloševićovi vynořila opozice, která zahrnovala široké politické spektrum od liberálů po konzervativní nacionalisty.
Bombardování Jugoslávie ovšem spíše pomohlo Miloševićovi agónii svého režimu prodloužit, protože v rámci obrany země mohl dočasně počítat s loajalitou opozice. Milošević nebyl poražen raketami, nýbrž svobodnými volbami, v nichž zvítězil umírněný nacionalista Vojislav Koštunica. Jedno z jeho předvolebních hesel znělo „Ne Miloševićovi ! Ne Americe!“
Argument „protože Milošević“ se navíc ukázal jako ryze účelový v roce 2008, kdy „mezinárodní demokratické společenství“ umožnilo vyhlášení kosovské nezávislosti. Stalo se tak totiž v době, kdy v Srbsku (které mezitím už nebylo Svazovou republikou Jugoslávie) již vládli představitelé těch politických proudů, kterým se podařilo Miloševiće svrhnout.
Skutečně nevím, proč by mělo Srbsko Tadiće a Koštunicy platit za politiku Miloševićovy SRJ.
Stejně tak je nepatřičná stylizace Miloševiće do role jakéhosi mluvčího srbského národního programu, který je pak líčen jako apriorně zavrženíhodný a účelově ztotožňován s politickou teoriií a praxí Slobodana Miloševiće.
Milošević ve skutečnosti mezi autentické nositele srbské státní myšlenky nepatřil. Jeho myšlení bylo výrazně „jugoslávské“ a jím ražená teorie „velkého Srbska“ představovala v prvé řadě reakci na rozpad posttitovské Jugoslávie. Milošević si přál Jugoslávii stůj co stůj udržet a teprve poté, co se musel smířit s odchodem Slovinska, Chorvatska a Makedonie, pokusil se alespoň v rámci takřečené amputační teorie ukrojit pro svou „malou Jugoslávii“ sporná území.
Dejme opět slovo docentu Rychlíkovi : „Nutno ale říci, že Slobodan Milošević nikdy nebyl autentickým srbským nacionalistou a nacionalistická rétorika pro něj byla pouze prostředkem k získání moci. Také zpočátku netoužil jen po vládě v Srbsku, ale hodlal se stát novým Titem, jenž by ovládal celou Jugoslávii.“
Jistě není náhodou, že jednou z prvních opozičních sil, které se proti Miloševićovi v Srbsku postavily, bylo konzervativně nacionalistické Srbské hnutí obnovy Vuka Draškoviće, stojící, krom jiného, na starém monarchismu a striktním antikomunismu.
O „titovském jugoslávství“ Miloševićovy koncepce svědčí i skutečnost, že v roce 2004 hlasovala miloševićovská Socialistická strana Srbska jako jediná (!) v srbské skupštině proti vyplácení válečných penzí představitelům národně srbského odboje (tzv. četnikům generála Mihailoviće).
Jak je vidět, dění okolo dvou kosovských krizí a záležitostí souvisejících se stalo předmětem brutální mediokratické manipulace, vydávající černou za bílou a bílou za černou. Pokud však budeme „spektrum barev“ dobře znát, musí se tato manipulace minout účinkem.
Troufám si říci, že česká veřejnost ve své většině mediokratické verzi „mezinárodního demokratického společenství“ neuvěřila.
A to je dobře.