Esencí a podstatou moderní politiky je nesmrtelná myšlenka obhajoby práv daňových poplatníků rozhodovat o výši předepsaných daní, míře jejich přerozdělování a kvalitě jejich politického zastoupení.

Je, bohužel, smutnou pravdou, že český daňový poplatník má v současnosti dost důvodů ke znepokojení.

Pandury nebo grippeny?

Myslím, že se v tom již nikdo v Čechách nevyzná. Vyšetřuje se v Rakousku, chystá se obnovení vyšetřování ve Velké Británii a sloupkař z Washington Post si z Čechů dělá legraci.

V Čechách, namísto činnosti státního zastupitelství a české policie v těchto věcech, které si z našich daní platíme, jsme dnes a denně zaplavováni tiskovými zprávami politických stran.

Vsadím se, že českému daňovému poplatníkovi je už celkem jedno, jak vysoké (či nízké) daně mu předáci politických stran nabízejí či jimi hrozí.

Z hlediska vyššího principu zdravého rozumu je mu jasné, že by v Čechách mohly být možná i minimální daně, kdyby se už konečně někdo vážně podíval na serióznost různých stamiliardových zakázek.

Solární boom v Čechách a na Sahaře

Tu neefektivní a nehospodárnou hrůzu, která po Čechách roste jako houby po dešti, již odskákali dva špičkoví manažeři společnosti ČEZ. Vydali prý tolik povolenek na zřízení solárních elektráren, že by to násobně nahradilo výkon Temelína.

Podnikatelé, kteří investují do fotovoltaických elektráren, však šikovně využívají chybných politických rozhodnutí.

Části politiků se podařilo vnutit zbytku společnosti, že planeta je ohrožena globální změnou klimatu za kterou může lidská činnost. Tato problematická teze byla téměř současně uchopena mocnou průmyslovou lobby (pokud dokonce tato lobby nezafinancovala vznik oné myšlenky) a sluneční či větrné elektrárny jsou na světě.

Nic proti technologickému pokroku, pokud ten probíhá v prostředí neregulovaného trhu, na kterém cena je základním indikátorem míry vzácnosti. A protože tomu tak v případě solární a větrné energie nemůže být (cena energie získané z uhlí nebo jádra je mnohonásobně nižší), musí být „čistá“ sluneční energie dotována. No jistě, tebou daňový poplatníku a spotřebiteli!

A tak se můžeš těšit na mega-eko-nápad pokrýt Saharu systémem zrcadel, která budou ohřívat vodu a silou páry roztáčet lopatky parních turbín. V roce 2050 tak může být prý pokryto až 15% (!) evropské spotřeby elektrické energie.

Hádej, kdo to zaplatí?

Má stát ručit firmám za úvěry, jak tvrdí politici?

Tenhle nápad není nikterak nový a v průběhu času se objevuje v nejrůznějších formách.

Stát se firmám zaručí za část půjčky a díky tomu banka kývne na úvěr. Výměnou za takové jištění podniky úřadům slíbí, že přijmou nové pracovníky.

To je v době růstu nezaměstnanosti lákavá představa jak ukázat, že politikové to s péčí o blaho svých spoluobčanů myslí upřímně. Problémem takového řešení ovšem je, že stát na takové nápady nemá k dispozici jiné zdroje než peníze daňových poplatníků.

Pokud tedy Zdeněk Škromach tvrdí, že „…Janota sedí na vatě minimálně několika miliard korun, takže spustit alespoň zkušební provoz podobného programu by bylo možné okamžitě…“ (zdroj: www.euro.cz), vzkazuje vám, daňoví poplatníci, že vaše kapsy musí převzít podnikatelská rizika neúspěšných firem a že vy, stejně jako v případě solárních elektráren, ponesete náklady chybných politických rozhodnutí.

Krize veřejného mínění v eurozóně

Bleskové průzkumy veřejných mínění v Německu a Nizozemí odhalily zajímavou náladu tamních obyvatel: 60% Němců si myslí, že by se Řecku vůbec nemělo pomáhat. Mělo by být vyloučeno z eurozóny a mělo by se vrátit ke své původní měně drachmě.

92% dotázaných Holanďanů si myslí totéž a 90% z nich dokonce vyzvalo nizozemskou vládu, aby, ve spolupráci s Německem, obě země opustily eurozónu (zdroj: www.ihned.cz, 17.2. 2010).

Tato data usvědčují evropský integrační proces z jediného: daňoví poplatníci skrze vlastní kapsy netrpí vnucenou politickou korektností a vzkazují svým politikům, že v těžkých ekonomických podmínkách odmítají nést náklady těch, kteří se po léta jen vezou a že ona pověstná košile je jim bližší než kabát.

Řekové na dálku odpověděli po svém: zorganizovali generální stávku, ve které protestovali proti ozdravným ekonomickým reformám v zemi.

…a Dělnická strana řádí dál

Přestože formálně zakázána, řádí v Čechách dál (stejně jako její „přátelé“ v okolních zemích). Využívá politické změkčilosti, ekonomických problémů, politické nestability, lidské nespokojenosti a pseudohumanitních politologických výkladů občanských a politických práv.

Boj se, boj, daňový poplatníku všeho, co ještě budeš muset na svých bedrech unést.