Devadesát let naší státní vlajky
30. března letošního roku si připomeneme devadesát let od uzákonění československé státní vlajky. Podoba československé, nyní české státní vlajky (srov. čl. 14 ústavy) je obecně dobře známa, avšak o jejím vzniku panují často různé dohady a mýty.
Vytvoření československé státní vlajky nebylo spontánním rozhodnutím následujícím po vzniku ČSR v roce 1918. Naopak její vytvoření trvalo více než rok, schválena byla teprve zákonem č. 252 z 30. března 1920 o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti.
Úkolem připravit návrhy těchto státních symbolů byla pověřena na sklonku roku 1918 znaková komise. Jejími členy byli zejména přední čeští historici té doby – profesor Gustav Friedrich z Karlovy university, dr. Jan Bedřich Novák ze zemského archivu, dr. Václav Vojtíšek z Archivu hl. města Prahy, dr. Ladislav Klicman z Archivu ministerstva vnitra a Jaroslav Kursa, koncipient Archivu ministerstva vnitra, který měl bohaté heraldické a sfragistické znalosti a navíc i malířský talent, proto mohl snadno ztvárnit představy členů znakové komise. Zasedání se účastnili rovněž zástupci jednotlivých ministerstev.
Komise se nejprve věnovala problematice státního znaku, kde vyšla především z historických znaků jednotlivých zemí tvořících novou republiku. Základem státního znaku se stal historický znak Českého království a ostatní znaky historických zemí, aby tak symbolizovaly kontinuitu české státnosti. Při vzniku ČSR byla totiž s ohledem na historické země obnova české státnosti hlavním ideovým základem. Pro Slovensko a Podkarpatskou Rus bylo naopak zdůrazňováno právo na sebeurčení a byly vytvořeny znaky nové.
Teprve od 1. dubna 1919 se komise začala zabývat problematikou státní vlajky. Původní návrh zachovat tradiční český bíločervený prapor, přestože se užíval jako symbol národního uvědomění i na Moravě a na Slovensku a bíločervená stužka byla i odznakem na uniformách našich legionářů, se ukázal z praktického mezinárodního hlediska jako nepřijatelný. Byla zde snadná možnost záměny nejen s vlajkou sousedního Polska, ale i s barvami Rakouska – rovněž bílou a červenou. Proto byla zvolena třetí barva, kterou měl být tradiční český prapor doplněn. Vybrána byla modrá, a to z následujících důvodů:
-
Bílo-modro-červená trikolora se stala v druhé polovině devatenáctého století symbolem slovanské vzájemnosti a národního příbuzenství s největším slovanským národem ruským, do spolupráce s nímž byla kladena naděje ochrany před germanizačním útlakem pramenícím z velkoněmecké myšlenky, která se od doby josefinismu neustále více prosazovala a byla hlavní příčinou národnostního konfliktu v Rakousku-Uhersku. (Ruská vlajka pochází ze sedmnáctého století, barvy jsou zřejmě inspirovány holandskými staviteli lodí. Červená, bílá a modrá jsou také hlavními barvami znaku Moskvy.)
-
Červená, bílá a modrá byly barvy již navrženého malého státního znaku (základ červený, lev a patriarší kříž stříbrný – bílý a tři kopce modré), čímž byl splněn heraldický požadavek, aby státní barvy a barvy vlajky odpovídaly základním barvám státního znaku.
-
Tím, že modrá barva byla zároveň barvou části v malém znaku, která reprezentuje Slovensko, stala se i symbolem spojení nových území s historickými zeměmi.
Státní barvy byly projednávány na schůzi Národního shromáždění 28. 2. 1920. K původnímu návrhu byl podán pozměňovací návrh Viktora Dyka a dalších členů, aby navržené ustanovení ústavní listiny (§ 5, odst. 2) mělo toto znění: „Barvy republiky jsou bílá, červená a modrá“ (oproti původnímu červená, bílá a modrá). Viktor Dyk ve své řeči zdůvodnil návrh takto: „Barvy navrhované jsou barvy holandské a americké, chceme dále zachovat ve spojení s barvou modrou starou zemskou barvu bílo-červenou.“
Úvahy ke konstrukci státní vlajky ohledně barev jsou zachyceny ve zprávě ústavního výboru k návrhu vlajkového zákona (tisk 2659/1920): „Státní vlajka má obsahovati ony barvy, které jsou oficielně uznány za barvy státní, tudíž barvy ony, které přicházejí v (malém) znaku státním. Poněvadž pak naše ústavní listina v § 5 prohlásila za barvy republiky bílou, červenou a modrou, bylo tím již dáno základní složení vlajky státní. Značné obtíže se však vyskytly při konkrétním řešení problému, jak barvy tyto seskupiti.“
Vypracováním návrhů vlajky v kombinaci tří uvedených barev byl do konce května 1919 nejprve pověřen Jaroslav Kursa. Vytvořil přes třicet návrhů, v nichž např. do žerďové části vkládal úzký modrý proužek, bíločervenou vlajku lemoval modrými proužky, na bíločervený list pokládal modrou krokvici i kříž. V posledním návrhu vložil k žerďové části modrý klín zasahující do jedné třetiny vlajky, což zaujalo některé členy komise. 4. července 1919 předložil J. Kursa na poradě na ministerstvu vnitra podrobně zpracovaný návrh vlajky s modrým klínem do jedné třetiny, který podporoval z praktických důvodů zejména zástupce ministerstva obrany podplukovník Valšík.
Mezitím požádal první pobočník ministra národní obrany mjr. Chalupa Umělecký sbor Památníku odboje o pomoc při navrhování vlajky. Ten se sešel 24. května pod vedením dr. Wirtha. Účastnili se mezi jinými kpt. F. Kupka, architekt J. Gočár, prof. O. Španiel, prof. F. Kysela, dr. V. Vojtíšek a akademický malíř J. Jareš. Účastníci měli různé názory, dr. Vojtíšek dával přednost tradičnímu pojetí znaku i barev, J. Jareš naopak doporučoval spojit „starou revoluční husitskou tradici s novodobou tradicí legionářskou“. Vzhledem k neshodám bylo výsledkem jednání nejprve odložení jednání na dobu pozdější. Po dalších jednáních zaslali umělci soustředění při Uměleckém sboru Památníku odboje návrhy ztvárněné J. Jarešem pobočníku ministerstva národní obrany, nyní již pplk. Chalupovi, který je předal na Pražském hradě 14. července 1919 dr. Novákovi. Jarešovy návrhy vycházely z kombinace tří daných barev a také černé s bílým lvem, červeným kalichem či obojím, ovšem žádný nepředstavoval přijatou variantu státní vlajky. J. Jareš byl rozkazem z 3. července odvelen na Slovensko a dále do této záležitosti nezasahoval.
Ze znakové komise byl poté vybrán subkomitét pro vlajku a doplněn novými odborníky, jako např. pplk. A. Valšíkem. Subkomitét vedl prof. pomocných věd historických na Karlově universitě dr. G. Friedrich. Zvažovány byly aspekty historické, heraldické, politické i praktické. Přes důvody historické hovořící pro bílo-červenou vlajku se komise z praktických státoprávních důvodů rozhodla jít dále pouze cestou tříbarevné kombinace. Požadavek, aby vlajka byla dobře odlišitelná i za snížené viditelnosti, vyřadil návrhy s úzkými pruhy, s modrým okrajem, křížem i krokvicí. Zvažované návrhy pak byly vyzkoušeny na jevišti Národního divadla a 28. a 29. září na dvou parnících Pražské paroplavební společnosti na Vltavě. Závěr byl, že „vlajka s klínem vyhovuje praktické potřebě, jak seskupením barev, tak i celkovou úpravou a rozměry“. V národním shromáždění byl počátkem listopadu 1919 tento návrh projednán a spíše kritizován. Proti klínovému řešení se stavěl nejen historický konzervativismus, ale i snaha exponentů zahraničního odboje prosadit návrhy poplatné odbojové vlajce a revolučnímu duchu doby. Při dalším jednání subkomitétu v lednu za přítomnosti českých výtvarníků bylo shledáno, že návrhu z estetického hlediska nelze nic vytknout, pouze klín měl být prodloužen do poloviny vlajky. O tomto návrhu se pak diskutovalo v únoru a v březnu v ústavním výboru Národního shromáždění. Někteří politici se neustále snažili prosadit své vlastní návrhy, ale nakonec díky pevnému a odbornými argumenty podloženému stanovisku prof. Friedricha byl návrh 30. března 1920 schválen – dopoledne šesti hlasy proti dvěma v ústavním výboru a odpoledne Národním shromážděním.
Konečný návrh státní vlajky je kolektivní prací, na postupném dotváření spolupůsobilo více lidí. V časopise Československá republika č. 134 z roku 1920 se píše: „Sluší se podotknouti, že státní znaky a státní vlajku vypracovala zvláštní znaková komise složená z odborníků, definitivní heraldický návrh je společnou prací univ. prof. dr. Gustava Friedricha a min. koncipisty Jaroslava Kursy. Umělecké provedení znaků jest dílem prof. uměleckoprůmyslové školy pražské Fr. Kysely a jeho školy.“ Děkovné dopisy za spolupůsobení byly zaslány dr. V. V. Štěchovi, tajemníkovi na ministerstvu školství, a přednostovi námořního odboru MNO pplk. ing. A. Valšíkovi.
Ve zprávě ústavního výboru (výše již citované k národním barvám – tisk 2659/1920) se k důvodům přijetí dané formy vlajky píše: „Znaková komise se snažila vytvořiti vlajku pokud možno jednoduchou, a prohlásila se proti řešení takovému, kde by se některá základní barva opakovala. Též nemohla doporučiti řešení takové, aby tři základní barvy byly na praporu seřazeny v pruzích k žerdi kolmých […] nebo s žerdí souběžných. Proti takovému řešení bylo namítáno, že trikoloru tuto má již několik států […], dále že tato trikolora tvoří též tzv. prapor slovanský, a že v praxi by tím, hlavně pak záměnou jednotlivých barev, vznikaly rozličné zmatky… Zavésti na vlajce pruhy se žerdí souběžné nedoporučovalo se hlavně z hlediska estetického. Zbývalo tudíž podle náhledu znakové komise řešení jediné, totiž na červenobílém praporu umístiti barvu modrou v podobě nějaké heraldické figury. Figurami takovými mohou být hlavně kříž, kůl (modrý pruh při žerdi), krokev a klín. Po četných pokusech doporučila znaková komise ve své schůzi konané dne 24. ledna (t. j. 1920) jednomyslně, aby modrá barva byla na vlajce umístěna v podobě klínu, jehož základnu by tvořila celá šířka vlajky při žerdi, jehož výše by se pak rovnala polovině délky vlajky. Výhody řešení jsou tyto:
a) ono jediné ze všech zkoušených variant umožňuje, aby všechny barvy splývaly v organický celek, takže již vlajka znázorňuje nedílnost našeho státu;
b) vlajka tato vyhovuje zcela estetickému principu vlání a směru;
c) modrý klín vyznačuje ideově tři pahorky ve slovenském znaku;
d) klín jest jednou z nejstarších figur české heraldiky.“
Pokud se podíváme na naši státní vlajku z hlediska symboliky barev a tvarů v historické retrospektivě, pak barvy bílá a červená na starobylém českém praporu pocházejí z doby katolického státu. V katolické symbolice je bílá barvou čistoty, svaté ctnosti a neporušenosti a červená barvou věrnosti do prolití krve, tedy mučednictví, a nadpřirozené lásky jako plodu působení Ducha Svatého. V novější interpretaci na úrovni přirozených hodnot je bílá barvou čistoty idejí a nedotknutelnosti vybojované svobody a červená značí odvahu a krev prolitou v boji za národní samostatnost. Ideovým základem modrého klínu (klín na starých českých erbech může představovat hory, kopce či vlčí zuby) je dle ústavního výboru heraldicky zjednodušené modré trojvrší pod křížem ze státního znaku (toto trojvrší s křížem pochází ze znaku Uher, původně bylo zelené, ale v průběhu války bylo vlivem slovanských barev na legionářském znaku změněno na modré). Modrá barva – hyacintová – je barvou jasného nebe (Isidor ze Sevilly) a tedy barvou věčnosti. Hyacintová modř je barvou pláště starozákonního velekněze a odtud i barvou Matky věčného Velekněze – barvou mariánskou. Na úrovni přirozených hodnot bývá modrá interpretována jako symbol mírového nebe. Nepovšimnut zůstává vztah národních barev k dalšímu tradičnímu symbolu Českého státu – bílá, červená a modrá jsou hlavními barvami perel a kamenů na korunovačních klenotech. Pro úplnost budiž uvedena ještě původně udávaná symbolika barev ruské vlajky – slovanské trikolory, z níž barevná trojkombinace naší vlajky ideově vychází: Bílá značí svobodu (ve smyslu svrchovanosti), modrá Bohorodičku a červená carskou moc (císařský purpur).
Vzhledem k vícevýznamové interpretaci má i po opětovném odchodu Slovenska z republiky k 31. 12. 1992 modrý klín v naší vlajce opodstatnění. Navíc je historickým svědectvím o kontinuitě a tradicích naší státnosti a boje za ni ve dvacátém století a heraldickým zapracováním základní barvy moravského zemského znaku, který je součástí znaku České republiky, do státní vlajky. Pokud bychom chtěli v duchu staré české heraldické tradice klín nadále interpretovat jako horu, nabízí se národní hora Říp.
Naše vlajka vznikala kombinací různých tradic souvisejících s dějinami našeho státu, promítá se do ní mnoho symboliky, více, než by nás při pohledu na její jednoduchost napadlo. Přes počáteční skepsi byla velmi brzy naším národem přijata za vlastní jako milovaný symbol státní suverenity, politické svobody a jednoty naší vlasti. V dobách okupace, útisku a pronásledování byla skrývána na znamení naděje pro budoucnost, naši vojáci v zahraničí pod ní prolévali svou krev za naše osvobození. Okupanti ji naopak nenáviděli a už její vlastnění bylo krutě perzekuováno. Díky moudrosti svých tvůrců byla naše vlajka ochráněna toho, aby se stala znamením nějakých časových politických ideologií a partikulárních zájmů a může tak být dodnes sjednocujícím symbolem státu pro všechny občany. Po rozpadu Československa rozhodl parlament České republiky, že bývalá československá státní vlajka bude vlajkou České republiky.
Česká státní vlajka nám je drahým symbolem samostatného státu českého národa, který patří k velké rodině slovanských národů a který se hlásí k tisícileté tradici české státnosti sahající až k říši Velkomoravské. Naše vlajka od svého vzniku provázala všechny milníky naší historie. Po devadesáti letech je nám svědkem věrnosti našich předků v boji za naši samostatnost a při hájení národních zájmů. Proto si jí važme, milujme hodnoty, které symbolizuje – lásku k vlasti a našemu národu –, a odkazu svých předků zůstaňme věrni.
Gustav Friedrich (1871–1943)
Profesor na Karlově universitě, významný badatel v pomocných historických vědách, zasloužil se o vydání soustavné edice listin k českým dějinám. Za tvorbu státních symbolů nesl hlavní zodpovědnost a usiloval o všeobecně přijatelnou a odborně správnou koncepci. Má hlavní zásluhu na konečném prosazení upraveného Kursova návrhu.
Jaroslav Kursa
Ve srovnání s ostatními spolutvůrci státních symbolů poměrně nevýznamný úředník – koncipient Archivu ministerstva vnitra. Proto jeho jméno bývá ať neúmyslně či záměrně zastiňováno známějšími F. Kyselou a J. Jarešem. Ottův slovník např. uvádí jako tvůrce všech státních symbolů F. Kyselu a v šedesátých letech se vydával za navrhovatele státní vlajky J. Jareš. O Jaroslavu Kursovi toho příliš nevíme, známa není ani jeho fotografie. Mělo se jednat o člověka spíše tiššího a neprůbojného, ale svědomitého a vzdělaného.
František Kysela (1881–1941)
Profesor Uměleckoprůmyslové školy v Praze, několikrát zvolen i jejím rektorem. V mládí bojoval za modernost českého umění, po vzniku republiky pracoval na mnoha státních zakázkách, jeho dílem je také konečná podoba státních znaků 1. republiky. Ve své mnohostranné umělecké tvorbě navázal na odkaz J. Mánesa. Ze sakrálního umění jsou od něj nejznámější čtyři okna a mozaiky v chrámu sv. Víta.
Jaroslav Jareš (1889–1967)
Český malíř, který se věnoval především krajinomalbě. Od roku 1919 působil na Slovensku, byl spoluzakladatelem Umělecké Besedy slovenské. Prosazoval symboly poplatné revolučním tradicím a ideologii neohusitského nacionalismu. V šedesátých letech byl na výstavách prezentován jeho návrh vlajky shodný s přijatým, ale tento nebyl v době tvorby vlajky nikdy předložen. Jedná se pravděpodobně o překreslení již zavedené vlajky.
Divizní generál Vladimír Chalupa (1872–1937)
Války se účastnil nejprve jako člen ruských legií, od roku 1917 byl ve Francii. Od 1918 předseda ČS národní rady, od 1919 pobočník ministra národní obrany, pak i jeho zástupce. Od r. 1921 vojenský přidělenec ve Vídni, od 1927 ve zpravodajské službě až do penzionování v r. 1934. Podporoval návrh státních symbolů spíše v duchu Jarešově.
Pplk. ing. Antonín Valšík (1874–1948)
Politicky neexponovaný vojenský odborník. Původně rakousko-uherský námořní důstojník, od roku 1911 stavbyvedoucí rakouských válečných lodí v Terstu, v době tvorby vlajky přednosta námořního odboru MNO (na MNO povolán jako odborník brzy po vzniku ČSR v roce 1918), inicioval a řídil vypracování lodního zákona a ozbrojení lodí čs. vojska na Labi a na Dunaji. Spolu s prof. Friedrichem byl hlavním prosazovatelem Kursova návrhu.
Použitá literatura
Státní vlajka a prapory. Studijní oddělení min. vnitra, 1946.
Doc. PhDr. Zdeněk Veselý Csc., Dějiny Českého státu v dokumentech. Victoria publishing 1994.
Jan Royt a Hana Šedinová, Slovník symbolů. Mladá fronta 1998.
Lexikon für Theologie und Kirche, Herder 1931.
Příruční slovník naučný. Nakl. ČSAV 1962.
Ottův slovník naučný nové doby. Nakl. J. Otto.
Jiří Fídler a Václav Sluka, Encyklopedie branné moci Republiky Československé. Libri 2006.
Zdeněk M. Zenger, Česká heraldika. Vyšehrad 1978.
Časopisové a novinové články o čs. státní vlajce od Aleše Brožka, J. Filipa, Zbyška Svobody a Milana Hlinomaze
Tisková zpráva České vexilologické společnosti k určení autorství československé státní vlajky
Sdělení České vexilologické společnosti z 11. 12. 2009
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Te Deum 1/2010
