Korupce v EU a její důvody aneb jak se v unii krade
Jedním z nejčastějších argumentů českých eurooptimistů pro rozšíření pravomoci Evropské unie je, že „vyčistí ten náš zahnilý rybníček“, neboli zatočí s korupcí. Buď pevně věří v to, že čerta je nejlepší vyhnat ďáblem, nebo zcela spoléhají na informace z našich médií, které o hříchu v Bruselu taktně mlčí. Ačkoliv je problematika korupce v EU mnohem širší, já se zaměřím hlavně na příběh dvou lidí, kteří se nejvíce zasloužili o její odhalování:
Dne 9. prosince 1998 Paul van Buitenen, holandský auditor-asistent z Ředitelství finanční kontroly Evropské komise (Financial Control Directorate) zveřejnil informace a vznesl obvinění z korupce a zpronevěry vůči Evropské komisi (EK) pod vedením Jaqese Santera. Za to byl suspendován, byla mu sebrána polovina platu a byl postaven před disciplinární řízení. Buitenen to však nevzdal, obvinění byla doložena a prokázána a komise byla nucena k rezignaci. Bohužel vyšetřovací výbor nedokázal spojit většinu prohřešků s konkrétním jménem a tak jediná usvědčená z korupce byla komisařka za Výzkum, vědu a technologie Édith Cresson (a i tak ji komise ponechala penzi). Výbor upozornil, že: „Začalo být čím dál tím obtížnější najít někoho, kdo by měl sebemenší smysl pro zodpovědnost.“
Evropská komise pod tlakem veřejnosti a parlamentu ustanovila protikorupční úřad OLAF, který nahradil dosavadní UNCLAF, který se příliš neosvědčil. Byly ohlášeny plánované reformy a zdálo se, že EK má skutečně ambice s korupcí zatočit. To si myslela i Marta Andreasen, která se v roce 2002 ucházela o místo hlavní účetní. Vlastními slovy popisuje následující události kdy pro osmiměsíčním přijímacím řízení zjistila, že účetní systém je horší než myslela a tak začala navrhovat nejurgentnější změny. Její návrhy se však setkaly se silným odporem a navíc na ni bylo tlačeno, aby podepisovala účetní listiny k velkým částkám, které nemohla prověřit. Z rozpočtu také mizely stovky milionů eur s primitivními odůvodněními. To jí zaskočilo a informovala předsedu komise Prodiho a komisaře Kinnocka (místopředsedu pro administrativní reformu bývalého člena Santerovy Komise) o svých pochybnostech ohledně financí, které činily tisíce podezření z korupce nashromážděné jejím úřadem. Ti se jí snažili odsunout na místo, odkud by byla „neškodná“ a umlčet ji. Marta to však nevzdala a informovala Evropský účetní dvůr (European Court of Auditors), který roky kritizoval Evropské účty (po čtrnáct let od svého založení neschválil účty EU jako správné a legální, mimo poslední zprávu za rok 2008), ale ti se k ní také obrátili zády. Nakonec se tedy obrátila k Evropskému parlamentu – voleným zástupcům, kteří by měli hájit zájmy voličů a daňových poplatníků. Ti ji také odmítli vyslyšet (na základě institucionální dohody s Komisí). Po dvou letech popotahování, výhrůžek a dalšího nátlaku byla vyhozena za „neloajalitu“ přesně těmi lidmi, které měla kontrolovat.
Paul van Buitenen i Marta Andreasen se poté stali europoslanci. Paul založil v roce 2004 „eurokritickou“ stranu Europa Transparant a i s miniaturní kampaní do 4000 eur získal dvě křesla v Euro-parlamentu. Tato strana nemá politickou agendu a ambice, ale bojuje proti korupci v EU. V letech 2006 a 2008 znovu zatápěl EU svými odhaleními. Je také velkým kritikem OLAFu, o jehož činnosti údajně získává informace od frustrovaných vyšetřovatelů na nižších postech. Marta, i když původem ze Španělska, se přidala k britské euroskeptické straně za nezávislost UKIP pod vedením u nás neznámého, ale na internetu velice populárního kritika evropské politické integrace Nigela Farage. Podpořila také Irskou NE kampaň, kdy se snažila lidem předat něco ze svých zkušeností s EU zevnitř.
Jak je tedy možné, že se korupce drží Evropské unie jako klíště?
Jednak kontrolní orgány nejsou nezávislé. Evropský účetní dvůr je financován ze stejného rozpočtu, který má kontrolovat. Jako korupce je případ označen jen když prokáží kriminální úmysl, jinak jde pouze o „finanční iregularitu“ která nebude nikdy prošetřena. Evropský parlament (EP), ačkoli by měl kontrolovat komisi má s komisí dohodu, že nevyslyší lidi, které EK suspenduje. Navíc většina europoslanců široce zneužívá různých příplatků, například za letenky, které mnohanásobně překračují skutečný výdaj. Když novináři v EP načapali europoslance, jak si v pátek zaznamenají ráno přítomnost (kvůli platu), obrátí se ve dveřích a jedou domů, ochranka je vyhodila, přesto, že měli oprávnění*. Poté co jeden s novinářů udělal interview s Nigelem Faragem o tom, jak někteří z europoslanců protestujících proti zamítnutí referend ohledně přijetí Lisabonské smlouvy nebyli ochrankou vpuštěni do sněmovní místnosti **(jen jeden z mnoha ústrků vůči euroskeptickým poslancům***), šéfka Audiovizuální služby EP řekla: „Neměl byste vysílat tohle interview... protože kameramani jsou zaměstnanci EP a nejsou tu od toho aby natáčeli disent.“ BBC se ale nenechá zastrašit a možná proto je Británie jednou z nejeuroskeptičtějších zemí – lidé mají alespoň částečné povědomí o tom co se děje, většina Evropy dostává jen každodenní propagandu. Před Martou Andreasen nebyl žádný vrchní účetní EU účetním z povolání a po ní jen jeden a ten přišel po dlouhé službě v komisi, takže se dá považovat za velmi prověřeného a „loajálního“. A každý, který na to místo přijde, než pochopí o co tam vlastně jde, tak podepíše něco co podepsat neměl a je chycen v systému.
Je ale ještě fundamentálnější důvod proč je právě systém jako EU tak zkorumpovaný:
Korupce je všude tam, kde někdo manipuluje s cizími penězi, nebo má možnost pomocí nařízení a regulací zvýhodnit jednoho před druhým a obzvlášť se jí daří tam, kde vázne kontrola. Kontrola nejvyšších politiků je možná jedině díky jejich odpovědnosti voličům – musejí se podřídit vůli voličů spravovat svůj úřad transparentě a legálně. To je teoreticky snazší třeba u senátu, kde pokud se jedinec dopustí špatného jednání, mohou voliči nevolit toho konkrétního člověka. Evropská unie ale funguje zcela jinak. Ti s největší odpovědností jsou co nejvíce kryti proti přímému tlaku voličů. Úředníci se dosazují navzájem s pomocí politiků, kteří mají zálusk na pohodlná místa v EU, pokud by klesla jejich podpora v národních parlamentech. A jak poukazují mnozí kritici, EU je zde přímo antidemokratická – politik musí prohrát v národních volbách (a prokázat loajalitu EU), aby byl dosazen do orgánů EU (viz. Špidla). Peníze z korupce jsou používány ke korumpování dalších a získávání moci a loajality.
Aby se něco změnilo, museli by většiny lidí v téměř ve všech zemích zvolit zcela jiné vlády a je mnohem snadnější celou EU rozpustit, než ji změnit proti vůli tamních vysokých úředníků. Jak je tedy vidět, EU splňuje všechny zásadní požadavky pro vznik a bujení korupce. Tyto její vlastnosti jsou zakořeněny základech jejího systému a to od jejího samého založení. To samozřejmě láká velmi specifickou sortu lidí.
Jan Svoboda je registrovaným příznivcem Strany Svobodných Občanů a občasným překladatelem pro www.reformy.cz.
www.fragmenty.cz