Je Cyril Svoboda Obama? Aneb vytrácejí se poslední důvody, proč volit lidovce
Quo vadis, KDU-ČSL?
Týden před volbami do Evropského parlamentu si delegáti KDU-ČSL vybrali nové vedení a do čela strany zvolili Cyrila Svobodu, stylizujícího se do role lidoveckého Obamy. Do předsednictva i do druhého nejdůležitějšího orgánu, celostátního výboru strany, se povedlo Svobodovi prosadit „své“ lidi. O týden později představil svůj nový projekt „konzervativní strany“ TOP 09 M. Kalousek. Nabízí se tak otázky, jakým směrem se budou lidovci s novým vedením ubírat a jaký dopad pro ně bude mít vznik nového politického konkurenta.
KDU-ČSL se nachází dlouhodobě v personální i programové krizi. Počátkem lidoveckého tápání ovšem nebyl podzim 2006 a přistoupení M. Kalouska na jednání o vytvoření koalice se sociálními demokraty za tiché podpory komunistů. Kořeny lidovecké krize jsou starší a sahají minimálně do roku 1998, kdy se KDU-ČSL podílela na vzniku čtyřkoalice, projektu s liberály za hojné podpory tehdejšího prezidenta Havla. Účast ve vládě se sociálními demokraty byla jen dalším hřebíkem do rakve ideového profilu KDU-ČSL.
Jiří Čunek vstupoval na konci roku 2006 do předsednické funkce s velkým očekáváním svých straníků. Naděje o návratu k tradičním hodnotám záhy pohřbila nominace H. Třeštíkové na post ministryně kultury. Způsob vedení strany a skandály Jiřího Čunka vedly ke stavu úplného rozvadění strany i poslaneckého klubu. Lidovci, oslovující se „bratře“, „sestro“, se hádali v přímém přenosu tiskové konference a nemohli svým spolustraníkům přijít na jméno.
Ke sjezdu bylo proto vzhlíženo s očekáváním velké úlevy a minimálně stejně velkou nadějí jako ke sjezdu před třemi lety. Ani jeden z kandidátů na předsedu strany nebyl výraznou osobností, která by byla schopna navrátit straně ztracenou důvěryhodnost. Nebyla to Michaela Šojdrová, která byla v minulosti předsedkyni lidoveckého Sdružení žen (které volá po stranických kvótách pro ženy), ani Jan Březina, který sice v EP hlasoval proti přijetí zprávy podporující Lisabonskou smlouvu, jinak však z jeho strany kritický hlas k EU slyšet není. A rozhodně k věrohodnosti KDU-ČSL nepřispěje C. Svoboda, který jako předseda Legislativní rady vlády podepsal návrh zákona o specifických zdravotních službách, který měl rozšířit možnost potratů na žádost i pro občanky ze států EU.
Zeptáte-li se lidoveckých politiků, proč postoj k potratům nedeklarují i svou účastí na pochodu pro život, dočkáte se odpovědi, že „mých sedm dětí je dostatečným důkazem, jaký je můj postoj k potratům“. Ruce pryč od „podivně“ radikálního Hnutí pro život… Lidovci také často argumentují tím, že boj proti potratům nemůže být jediným programem KDU-ČSL. To rozhodně ne, musí však být nezbytnou součástí (jednou z mnoha – boj proti korupci se přímo nabízí) programu i uvádění do praxe, aby se vůbec KDU-ČSL ještě mohla označovat za křesťanskou stranu. Když se strana zpronevěří i v těchto zásadních věcech, v čem je její křesťanský program? Lidovci nemohou donekonečna spoléhat na to, že jsou jedinou relevantní „křesťanskou“ stranou, která v ČR působí, a nedostane-li se do parlamentu KDU-ČSL, bude ještě hůř. Vytrácejí se totiž i ty poslední důvody, proč ještě lidovce volit.
V éře samostatné ČR se KDU-ČSL podílela v koalici na první a druhé vládě V. Klause, v Tošovského vládě a sociálnědemokratických vládách V. Špidly, S. Grosse a J. Paroubka. S výjimkou vlády M. Zemana, krátkého fungování Topolánkova prvního kabinetu a nynější (polo)úřednické vlády, byli lidovci „vždy u toho“. Co zásadního se jim v průběhu tohoto období povedlo prosadit? Církevní restituce a smlouva s Vatikánem jsou v nedohlednu, naopak, legalizaci homosexuálních sňatků se zabránit nepovedlo.
KDU-ČSL je pro vznik většinové vládní koalice často nepostradatelnou stranou, má vysoký koaliční potenciál a měla by tuto skutečnost plně využívat. Koaliční vlády jsou, samozřejmě, limitované rozložením politických sil a možností vzájemného kompromisu, otázkou ovšem je, jestli KDU-ČSL využila všechny „nátlakové“ možnosti na svoje koaliční partnery. Při vyjednávání koaličních dohod by mělo stát hájení křesťanských hodnot na prvním místě a v případě nedodržení by měla být smlouva vypovězena (anebo je jedinou lidoveckou podmínkou pro vstup do koalice zachování proporčního volebního systému?).
V praxi ovšem uzavírání kompromisů vypadá tak, že lidovci ve snaze o prosazení prorodinných opatření podpoří státní příspěvek při narození dítěte, který se vztahuje i na nesezdané dvojice (ještě v předcházejícím volebním období). Dalším „prorodinným“ bonusem je podpora institucionální péče o dítě a slaďování rodiny s kariérou. Svoboda za svůj největší politický úspěch považuje úspěšné referendum o vstupu do EU.
Jenom pro ilustraci bych uvedla, že slovenským křesťanským demokratům (byť jim lze v současnosti mnohé vyčítat, mezi jiným podporu potratářské kandidátky na post hlavy státu) se v průběhu jednoho volebního období, kdy byli v koalici i s ultraliberální stranou, povedlo prosadit přijetí deklarace o svrchovanosti SR v kulturních a etických otázkách, zavedení výuky náboženství jako povinně volitelného předmětu od prvního ročníku, zřízení katolické univerzity a zrovnoprávnění církevních škol se státními v oblasti financování. Poslanci KDH hlasovali proti přijetí Lisabonské smlouvy a antidiskriminačnímu zákonu. Jediným poslancem KDU-ČSL, který hlasoval proti přehlasování prezidentského veta antidiskriminačního zákona, byl Ludvík Hovorka (tři poslanci se zdrželi). Zatímco lidovci po přijetí zákona legalizujícího homosexuální sňatky ve vládě zůstali, KDH kvůli smlouvě o výhradě svědomí z vlády odešlo.
Po odchodu liberálního křídla z KDU-ČSL se Svobodovi naskýtá unikátní příležitost pro autentickou křesťanskou stranu. Odejde-li ze strany poslankyně, podle které by „církevní zákazy potratů měly platit jen pro členky Církve“ a která vyzývá ke „sdílení hodnot s většinovou společností místo víry, kterou s většinovou společností nesdílíme“ (V. Parkanová na sjezdu 2006), a další liberálně orientovaní politici, mohla by se strana posunout k větší semknutosti a čitelnosti. Jak k tomu ale se současným předsedou dospět?
Svoboda není o nic menším pragmatikem než M. Kalousek. Svoji přizpůsobivost předvedl před sjezdem, kdy se svým spolustraníkům omluvil za „největší politickou chybu“ své kariéry, když v prezidentské volbě podporoval zvolení V. Klause. Pragmaticky se také staví k možné účasti lidovců v budoucí vládě. V rozhovoru pro Právo Svoboda uvedl: „Když voliči rozhodnou, že vítězem je ODS, jsme připraveni být v koalici s ODS. Když voliči řeknou, že zvítězí sociální demokracie, je středová strana ve výhodě, protože má průnik na obě dvě strany.“ To je opravdu Svoboda tak naivní a věří, že v případě vzniku koalice KDU-ČSL s ČSSD nebudou sociální demokraté neustále vydírat lidovce možnou spoluprací s komunisty? Anebo je odpovědí spíše to, že se Svobodovi „líbilo v každé vládě“ (rozhovor pro Český rozhlas)?
Svoboda i celá KDU-ČSL by si měli uvědomit, že nelze spoléhat na to, že KDU-ČSL už jedno štěpení v minulosti přežila (vznik Křesťanskosociální unie J. Bartončíka), nelze spoléhat na to, že katolíci nemají jinou možnost než volit lidovce. V roce 1992, když vznikla koalice ODS-KDS, dosáhli lidovci svého nejnižšího procentního zisku, 6, 28 %. Po odchodu řady lidoveckých členů (zejména středních struktur) a poslanců i senátorů do nové strany reálně hrozí, že se lidovci přes 5 % nedostanou. A pokud se Svoboda před volbami opět vytasí s tahákem v podobě kvót pro ženy na kandidátkách a nepředstaví rozumný program, který by oslovil malý, ale trvalý voličský segment, mnoha katolíkům nebude strany lidové vůbec líto.
Te Deum 3/2009
Mária Pešeková je bývalou místopředsedkyní Mladých křesťanských demokratů a v současnosti je předsedkyní MKD Praha