Klaus: Evropské velmoci nám na americko-ruském summitu nechyběly
Rozhovor prezidenta republiky pro Lidové noviny o summitu USA a Ruska v Praze
LN: Poslední tři dny byla Česká republika jedním z center světového dění, nyní vše skončilo. Jak byste zhodnotil rusko-americký summit?
VK: Tak vydechli jsme si, to je první věc, kterou musím říci. Vydechl si můj úřad, protože to pro něj byla v posledních dvou týdnech obrovská zátěž a většina z nich tady trávila celé Velikonoce. A když mi v deset hodin večer na velikonoční sobotu pan ředitel protokolu Jindřich Forejt volal, jestli je možné, aby vedle mě seděl na té a té akci ten a ten, tak to už jsem se začal mračit a říkal jsem: To už si rozhodněte sami. Chci říci, že to mělo obrovské množství těchto aspektů, které samozřejmě nejsou podstatou celé věci. Jinak si ale myslím, že je naprosto evidentní, že ta akce byla mimořádně úspěšná. Ohlas po celém světě je velmi silný a je to pro nás určitě výrazné zviditelnění. Navíc sama o sobě ta dohoda je významná a není sebemenší důvod ji bagatelizovat.
Prezident Dmitrij Medveděv mluvil i o začátku nových vztahů Ruska a Spojených států. Cítíte to podobně?
Já cítím, že prezidenti Medveděv a Obama k sobě nalézají stále hlubší vztah a více si rozumí. Mimochodem gesta a pohledy na tiskové konferenci to podle mého názoru symbolizovaly. Určitě to není pro svět nevýhodou. Nepatřím k těm, kteří vylepšení vztahů Spojených států a Ruska považují za útok na budoucnost České republiky a zemí střední a východní Evropy. To se mi nezdá. Nedovedu to interpretovat způsobem, že tím jakoby Spojené státy dávají Rusku větší volnost v teritoriu, které se nachází blíž k Rusku. Pan prezident Obama to opakovaně dementoval. A zejména měl pocit to velmi silně zdůraznit na večeři, kde se sjelo jedenáct prezidentů či premiérů různých středo-, východo a jihoevropských zemí.
Zazněly na této večeři nějaké obavy těchto zemí? V létě byl prezidentu Obamovi předán dopis, ve kterém ho právě zástupci těchto států žádali, aby náš region nebyl hozen přes palubu...
Kdybych to chtěl říci docela přísně, tak bych řekl, že tam včera nebyly osoby, které podepisovaly tento dopis. Myslím, že to skoro odpovídá na vaši otázku. Já nedokážu říci, co vedlo prezidenta Baracka Obamu k pozvání právě těchto lidí. Nedovedu posoudit, jak on rozhodoval o tom, zda pozve polského prezidenta nebo polského premiéra. Ale závěr je ten, že zde byl polský premiér. Ta sestava, která tam byla, necítí tento problém tak ostře jako signatáři tohoto dopisu.
Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se poprvé dozvěděl, že by podpis mohl být v Praze? Jak jste reagoval?
Přicházelo to paralelně z obou zdrojů, z obou těchto zemí. Nejdříve takové jemné, tiché dotazy, co bychom my na to: Nikomu to neříkejte, jen sondujeme. Mělo to takový postupný průběh.
Ze strany některých českých politiků se objevily hlasy, že spíše než hostiteli jsme byli číšníky, sluhy. Jak to cítíte vy?
Jsou to politikové, kteří neunesli svůj, třeba dočasný, nicméně ústup ze slávy. A neunesli to, že oni nejsou těmi hlavními aktéry toho včerejšího a dnešního setkání. Je to trošku úsměvné.
Na Pražský hrad jezdí státní návštěvy, v době loňského předsednictví Evropské unie jste zde hostil summity s několika zeměmi, teď to ale byla zcela odlišná situace. Byl jste i více nervózní?
Nepochybně to byla věc velmi vážná, netriviální, nekaždodenní, nesamozřejmá. Musím ale říci, že ta má dvě desetiletí v politice a setkání s každým z těchto státníků už mnohokrát předtím vedla k tomu, že jsem nervozitu opravdu necítil.
Cítil jste ale, že ta vaše role byla tentokrát jiná? Že jste byl jen hostitel?
Je důležité říci, že vybrání Prahy nebyla náhoda a že to určitě nebylo jen kvůli hezkému panoramatu na fotografiích v zahradách Pražského hradu. Za prvé to bylo dáno tím, že Česká republika je přes všechny problémy, které my tady oprávněně sami cítíme, země vyspělá, stabilní. Země, která nemá žádné viditelné politické, ekonomické či sociální problémy. To je jedna věc, že ta země si v nějakém slova smyslu zaslouží takovouto roli hrát. Druhou věcí je ta vzácná kombinace a sice že máme velmi dobré vztahy s oběma zeměmi. V tomto směru z toho tedy Praha a Česká republika vychází dobře. Řada dalších zemí Evropy by měla třeba jen jeden z těch aspektů, ale ne všechny dohromady.
S oběma prezidenty jste strávil za poslední tři dny hodně času. Mluvili jste jen o závažných politických tématech, nebo jste se dostali i k něčemu odlehčenějšímu?
Těch hodin bylo opravdu hodně. Při zahájení dnešního jednání jsem u stolu, kde byly česká a americká národní delegace, začal svou řeč tím, že prezident Obama už je tady expertem na Pražský hrad. Už zná všechny chodby, všechny sály, že by mohl vyprávět, který obraz od kterého malíře se kde nachází a všichni se tomu velmi usmívali. Myslím ale, že v jistém slova smyslu to vyjadřuje tu naprosto unikátní atmosféru. To, že prezident Obama, když přijdeme do vstupního salonu, řekne: Já se musím jít znovu podívat k tomu vašemu slavnému oknu, které jste mi loni ukazoval, je známka jisté normálnosti našich vztahů. Samozřejmě že při debatách stihnete prohodit pár slov o tom, jak kteří hokejisté dopadli na olympiádě a kdo je strašně zklamaný. A přitom se prezident Medveděv zeptá: Vždyť my už jsme spolu jednou mluvili o tom, že když tak rád lyžujete a já taky, takže si přijedete jednou zalyžovat k nám do Soči? A s prezidentem Obamou se bavíme o tom, jak často hraje svůj oblíbený basketbal. On říkal, že tak jednou za 14 dní, a pak zavtipkuje: Vždyť už jsme si minule říkali, že si příště vezmeme míč a půjdeme si někam zahrát. Možná to lidé nepředpokládají, ale stihnou se i debaty tohoto typu.
Můžete říci, že jste měl díky této akci možnost amerického i ruského prezidenta více poznat? Jací jsou?
Určitě jsem je více poznal. Ukazuje se, že oba dva jsou velmi zruční a zkušení i ve smyslu vedení jednání. Umí nastolit otázky, dělají si poznámky, já také, takže je mi to velmi blízké. A pak, když chce každý z nich shrnout, o čem se mluvilo, tak má ty poznámky očíslované, aby věděl, kde začít. V tomto smyslu oba předvádějí mimořádnou kvalitu, zběhlost a schopnost tyto věci dělat.
Během slavnostního oběda v Rudolfově galerii Pražského hradu vás obsluhovali číšníci-studenti ze středních hotelových škol. Jak na to Dmitrij Medveděv i Barack Obama reagovali? Všimli si?
Zaprvé u nás je to už standardní věc. My to děláme řadu let a mnoho prezidentů i dalších návštěvníků, pro které organizujeme takové akce, si toho všímá a kvituje to s povděkem. Včera se to opravdu moc podařilo, byli to studenti několika škol a oba prezidenti si toho všimli. Tak jsem jim vyprávěl, jak to vzniklo, jaký to má smysl, co tím sledujeme a oba dva přede mnou říkali svým tajemníkům, kteří tam seděli: Poslouchejte, co nám pan prezident říká, zkusme to okamžitě zavést u nás. Já jim ale na to řekl: V těch vašich větších zemích to bude asi trošku složitější, pozvat ty studenty hodně z daleka. Naše země je přece jen menší, takže se to dá zorganizovat. A na to docela vtipně odpověděl ruský prezident slovy: Kdyby mě jako žáka deváté třídy někdo zval do Kremlu, tak to já bych tam přijel přes tisíce kilometrů, čili to problém není.
Během jednotlivých projevů po podepsání nové odzbrojovací dohody i na následné tiskové konferenci byl zmíněn nový americký protiraketový štít. Hovořil s vámi o něm i prezident Barack Obama? A zmínil nějakým způsobem zapojení České republiky do tohoto projektu?
Nejprve bych tady zdůraznil to, co ještě nezaznělo. Oba dva prezidenti říkali, že otázka protiraketové obrany byla skoro největší komplikací při uzavření této odzbrojovací dohody. I když v ní bezprostředně o tuto věc nejde, vědělo se ale, že ten protiraketový štít mění situaci a mění poměry. Takže oba, jak Barack Obama, tak Dmitrij Medveděv, přiznali, že v posledních momentech připravování této smlouvy se nejvíce problémů točilo právě okolo této otázky. Výsledkem je, že americká strana zcela jasně zdůrazňuje, že tento štít je namířen proti třetím zemím, nikoli proti účastníkům smlouvy. A zadruhé, že má mít na výsost 'natovský' charakter. Tedy nikoli jednostranně americký. To já myslím, že samo o sobě je něco, co ruská strana v podstatě uvítala. Ta diskuze se určitě posunula, což je výrazný rozdíl oproti situaci před dvěma lety.
Konkrétně tedy americký prezident Českou republiku a její účast na protiraketovém deštníku nezmínil?
Zmínil. Hledá se například, jaký monitorovací systém by mohl být umístěn právě u nás, aby také něco České republice zůstalo. Určitě něco takového bude.
V souvislosti se summitem a následnou večeří prezidenta Baracka Obamy s představiteli oněch jedenácti evropských zemí se objevily i vyčítavé hlasy Evropské unie, že nikdo z jejích představitelů nebyl pozván. Co si o tom myslíte?
Fakt, že tato významná akce proběhla, aniž by byla jakkoli zmíněna jakákoli z velkých zemí západní Evropy, je fenomén, který určitě stojí za komentáře, které se možná v tisku objeví. Nevím, jestli to mám komentovat já. Každopádně to, že tady v podstatě nikomu nechyběli, myslím o něčem vypovídá.
Jak summit na závěr zhodnotily obě dvě hlavy státu?
Myslím, že jsou mimořádně spokojení s tím, že se jim to podařilo, i s tím, jak to tady proběhlo a jak se nám to podařilo zorganizovat. To nejsou pouze fráze, když říkají: Takto zorganizovat se vám to podařilo během pouhých dvou týdnů, to smekáme, bylo to naprosto vynikající. Tady nedošlo k jedinému škobrtnutí, jedinému problému a i tomu jsem velmi rád.
Tereza Šupová, Lidové noviny, 10. dubna 2010