Vlastenectví – konzervativní postoj
Byly doby, kdy vlastenectví bylo považováno za samozřejmost a bylo věcí lidské a občanské cti. Ale s nástupem socialistických, levicově liberálních a postmoderních pseudoideologií začal být vlastenecký postoj označován jako politováníhodný relikt minulosti. Místo toho byla nastoupena cesta neomezené tolerance vůči všemu a všem, cesta mravního relativismu a výsměchu jakékoliv tradici. Vše staré, tradiční, jako je národ, vlast a rodina, musí dle zastánců těchto utopických idejí ustoupit vizím budoucích světlých internacionálních a multikulturních zítřků, kdy každý bude milovat každého a každý bude milován každým, kdy vše bude patřit všem a všichni budou mít vše dohromady. Vlastence potom tito utopisté nazývají šovinisty a xenofoby, což je holý nesmysl, jelikož opravdový vlastenec si váží ostatních národů, pokud nechtějí omezit svobodu, tradice a práva národa jeho.
Jako konzervativec a vlastenec, nedůvěřivý vůči všem novátorským, historickou zkušeností neprověřeným konstruktům, cítím potřebu hájit přirozené tradiční hodnoty, které nám byly předány našimi předky. Vlastenectví jako jedna z těchto hodnot je pro mě pocitem sounáležitosti se zemí, v níž jsem se narodil, a s národem, který tuto zem obývá. Ale národem pro mě nejsou jen moji současní spoluobčané, ale i všichni ti, kteří se snažili po celá staletí svůj národ a svou vlast zvelebovat a rozvíjet, předat ji dalším generacím a ty zase dalším. My zase máme morální povinnost vůči našim potomkům zachovat pro ně svobodu, tak jako se ji snažili zachovat pro nás ti, kteří tu byli před námi v předlouhé historii naší vlasti a národa. Tím se zajišťuje kontinuita a tradice. Tento postoj zastával už např. prvorepublikový národní demokrat Viktor Dyk: "Přítomní, kteří nevzpomínají na mrtvé a nemyslí na budoucí, jsou vším jiným spíše než národem." Velmi podobná je i slavná myšlenka „otce konzervatismu“ Edmunda Burka: "Společnost je vskutku kontraktem... stává se partnerstvím nejen mezi živými, ale mezi živými, mrtvými i dosud nenarozenými... Lidé, kteří se nezajímají o své předky, se nedočkají radosti ze svých potomků."
Láska k vlasti a národu je cit, který se racionálně těžce vysvětluje. Přirovnal bych jej k přirozené lásce, loajalitě a sounáležitosti k rodině. Samozřejmě, že tak jako vztahy v rodině nejsou vždy ideální, stejně tak nejsou ani ideální vztahy uvnitř národa. Mělo by být však naší snahou nalézat to, co nás jako Čechy spojuje, a navenek být jednotní. Uvědomit si, že sdílíme společnou historii, tradice, kulturu, identitu, jazyk, ale i budoucnost. Národ je entita, jež nás v bytí přesahuje. My zemřeme, ale národ a vlast zůstane.
Hlavní, co ale sdílíme, je naše svoboda, suverenita v rozhodování, o kterou se nesmíme nechat připravit nějakými snílky a utopisty a na druhou stranu velmi realisticky smýšlejícími zástupci velmocenských zájmů, protože to, jak to bude s naší zemí vypadat, je pouze jen a jen naší věcí a žádným bruselským úředníkům do toho vůbec nic není. Nevěřme tomu, že naše problémy vyřeší někdo za nás. Nedopusťme to, aby nás jednou naši potomci proklínali za to, že jsme je svou nerozvážností a naivitou připravili o to nejcennější, co máme – o svobodu. Proto odmítněme všechny konstruktivistické utopické projekty od Hitlerovy Nové Evropy až po tu Evropu Nejnovější!
Na závěr malá hádanka.
Kdo, myslíte, pronesl tuto větu?:
Co se plánovitého hospodářství týče, jsme stále ještě na úplném začátku a já si představuju, jaká je to krása budovat celoněmecký a evropský hospodářský řád.
a) Gerhard Schröder,
b) Berndt Posselt
c) Adolf Hitler.
[c) je správně!, ač se zcela nedá vyloučit ani možnost a) a b).]
Vyšlo v Portálu 2/2004