Vzpouzím se myšlence, že „sarajevský atentát“ nebo nátlakové akce a provokace, jimiž byli u nás v tomto století přinuceni k odchodu z funkcí různí politici, by měly být uznány za standardní a mravně přijatelný nástroj politického boje, a to přesto, že pádu některých z nich, jako např. Stanislava Grosse, vůbec nelituji. O některých případech se hovořilo v rámci debat o způsobu odstranění Mirka Topolánka, s nímž byly srovnávány. Všechny se vyznačovaly podlostí a bezohledností, některé, jako případ Vlastimila Tlustého a také Mirka Topolánka mají rysy řízené provokace, v které byly jako spouštěcí mechanismus využity povahové slabiny oběti. Nicméně způsobem provedení stále zůstávaly v hranicích zákonnosti.

O jedné obzvláštní podlosti se v době Topolánkovy agonie nemluvilo: o spiknutí skupiny lékařů, kteří v loňském roce připravovali faktické svržení prezidenta republiky tím, že ho nechají zbavit způsobilosti k právním úkonům.

K svému neuskutečněnému záměru se veřejně hlásí. Z jejich vlastního vysvětlení motivů je jasné, že cílem jejich zákeřné akce bylo odstranění pana prezidenta jako živé překážky na cestě k ratifikaci Lisabonské smlouvy. Chtěli prosadit nepolitickými nástroji své názory. Majíce geneticky zakódované přesvědčení, že hlavní zásadou české zahraniční politiky má být vlezdoprdelnictví vůči zahraniční vrchnosti, vidí v panu prezidentovi politického nepřítele. Je to sice zrůdné, ale přesto přirozené, protože nepřehlédnutelným prvkem jeho zahraničněpolitických postojů je vlastenectví, zdůrazněné prožitkem dvou okupací země, čili přesný opak jejich myšlení.

Je zřejmé, že jiný než politicko-mocenský motiv neměli. Jejich názory na chování pana prezidenta stojí na poznatcích, zprostředkovaných médii. Na naší politické scéně působí několik nepřehlédnutelných osobností, jejichž vystupování před televizními kamerami a některé další projevy působí dojmem, že trpí patologickou poruchou osobnosti. Pan prezident mezi ně rozhodně nepatří. Ostatně z jejich výkladu vyplývá, že patologickou úchylku jeho chování spatřují v jeho schopnosti dlouhodobě vzdorovat většinovému názoru, jenž je v rozporu s jeho vnitřním přesvědčením. Velmi cennou osobnostní vlastnost tak chtěli vydávat za příznak choroby.

Je pozoruhodné, že spiklenci zcela ignorovali skutečnost, že pan prezident má svého osobního lékaře, který má možnost sledovat jeho jednání bezprostředně a určitě by v souladu s Aeskulapovou přísahou zasáhl, pokud by u něho vypozoroval patologické poruchy chování. Stojí za zmínku, že iniciátor této špinavosti, Jan Hnízdil, není psychiatr.

I když páni doktoři nakonec svůj záměr nezavršili, v čemž jim dle jejich vyjádření zabránil prezidentův podpis Lisabonské smlouvy, a také je údajně vyplašil Ladislav Jakl, stali se potenciálními pokračovateli zneužívání psychiatrie, které je tradičním nástrojem prosazování vůle totalitních režimů: stalinismu, fašismu a nacismu a bohužel i domácí komunistické diktatury. K politické kultuře demokratických zemí zneužívání psychiatrie k umlčování politických odpůrců rozhodně nepatří.

Podle jejich vlastního výkladu jsou spiklenci izolovaná skupina, jejíž záměr nevznikl na zakázku žádné politické síly, prosazující ratifikaci Lisabonské smlouvy. Mám pochybnost o pravdivosti jejich tvrzení, nicméně spojení s kýmkoli dalším nemohu prokázat a ani po něm nehodlám pátrat. Na pravém i levém křídle politického spektra je ovšem několik prezidentových odpůrců, kteří jsou dost nízcí na to, aby se jim takový záměr mohl líbit. Mohl je inspirovat kdokoliv z nich.

O zbavení způsobilosti k právním úkonům rozhoduje soud na návrh nebo bez návrhu. Je-li navrhovatelem někdo jiný než zdravotnické zařízení nebo státní orgán, může jej soud vyzvat, aby předložil lékařské osvědčení o duševním stavu toho, jenž má být omezen ve svých právech. V rámci projednávání návrhu má soud vyšetřovaného vyslechnout, ale v odůvodněných případech může od výslechu upustit a dokonce mu nemusí doručit rozhodnutí. Musí ale vyslechnout znalce. Může také nařídit, aby byla vyšetřovaná osoba umístěna až na tři měsíce ve zdravotnickém zařízení.

Je to v každém případě velmi hluboký zásah do osobních práv a svobody, jehož přípustnost kritizuje i Ústavní soud ČR (viz ústavní nález spis. zn. I. US 557/09). V některých evropských zemích byl již institut zbavení způsobilosti k právním úkonům z právního řádu vypuštěn.

Nehledě k tomu, že se tímto záměrem spiklenci hrubě dotkli prezidentovy osobní důstojnosti, připravovali brutální zásah do jeho osobních práv a svobod, možná i dočasné nedobrovolné umístění ve zdravotnickém zařízení. Současně jej chtěli zbavit ústavních práv, nabytých řádným zvolením.

Uskutečnění jejich záměru by bylo tvrdým útokem proti ústavnímu pořádku. Z trestněprávního hlediska lze jejich jednání hodnotit jako přípravu několika trestných činů proti osobě pana prezidenta a proti veřejnému pořádku.

Kdyby se jejich šílený plán podařil, byl by to od Listopadu 1989 první případ, kdy by bylo k odstranění politického odpůrce použito nezákonného, s největší pravděpodobností trestného jednání.

Je ovšem otázka, zda měl záměr naději na úspěch. Pro spiklence by nebylo obtížné předložit soudu lékařskou zprávu, vyrobenou na podkladě jejich vlastního pozorování chování pana prezidenta, nebo spíše odpovídající jejich přání. Soud by ji sice přijal, ale určitě by pana prezidenta vyslechl ve veřejném jednání a vyžádal by si svědectví jeho osobního lékaře. Pokud by si neudělal hned jasno o nesmyslnosti návrhu, přibral by k jednání nezávislého znalce. Věc by určitě skončila zamítnutím návrhu. Nedošlo by ani k hospitalizaci, a pan prezident by vykonával svůj úřad během vyšetřování bez omezení dál, protože do právní moci rozsudku ve prospěch návrhu spiklenců by mu v tom nic nepřekáželo.

S přihlédnutím k výše uvedenému se lze domnívat, že spiklenci mají daleko větší nárok na zpochybnění způsobilosti k právním úkonům než pan prezident: lze úspěšně pochybovat o tom, že se člověk se zdravým rozumem pustí do projektu, který je od samého počátku zjevně neprůchodný, a jeho vykonavatelům v případě pouhého prozrazení zločinného záměru by hrozilo trestní stíhání.

Nechutná je i etická stránka počínání spiklenců, neboť zneužili faktické bezbrannosti pana prezidenta účinně se bránit proti jejich zvrácenému chování. Od Václava Klause nelze očekávat, že se sníží na jejich úroveň podáním trestního oznámení nebo žalobou na ochranu osobnosti. Nezbývá mu, než se smířit s tím, že byl potupen.

Je příznačné pro stav státního zastupitelství, že přešlo bez povšimnutí veřejné informace o jednání spiklenců, ač podezření z trestné činnosti je zjevné.

Kdyby nebyl ze starého trestního zákona vypuštěn §103 – urážka hlavy státu, za pouhé zveřejnění slabomyslných pochybností o duševním zdraví pana prezidenta by spiklencům hrozilo trestní stíhání. Svým počínáním sice patrně naplnili skutkovou podstatu dalších trestných činů ve fázi přípravy, ale dle mého soudu nemohou být stíháni, protože záměr nedovedli do uskutečnění. Čili – obrazně řečeno – vytloukli panu prezidentovi okna, ale nemusí utéci jako neodpovědní kluci, protože vědí, že je nikdo pronásledovat nebude. Jistě s tím předem počítali. Je to zbabělé.

V schopnosti pana prezidenta čelit nátlaku stoupenců Lisabonské smlouvy v osamění a v podstatě proti všem nespatřuji znaky duševního onemocnění, ale úžasnou duševní sílu, která mu umožnila stát několik let na svém názoru proti unijním politikům a úředníkům a jejich českým patolízalům, klást odpor až na samou hranu ústavní pravomoci, a pak sice Lisabonskou smlouvu podepsat, ale před tím s klidem hráče pokeru přinutit Evropskou unii k přiznání České republice výjimku z platnosti Evropské charty základních práv a svobod. Vynucení výjimky bylo mistrovskou koncovkou špičkového šachisty.

Jeho duševní sílu oceňuji, i když sám mám na Lisabonskou smlouvu a prospěšnost evropské integrace úplně jiný názor než pan prezident a výjimku z platnosti Evropské charty lidských práv považuji za nadbytečnou. Ale nejsem to já, kdo je nositelem pravomoci a odpovědnosti v těchto věcech, nýbrž pan prezident, jemuž nelze upírat právo na uplatnění vlastního názoru. Zvlášť když víme, že prostor pro svobodnou diskusi využije do poslední chvíle, ale když čas dozraje k plnění třeba i jemu osobně nemilých ústavních povinností, zachová se s neosobní nestranností zkušeného politického profesionála: podřídí svůj názor potřebám státu.

Vyšlo 3.4.2010 na Politikonu

jemelik@rambler.ru