První a nejslabší argument proti akci D.O.S.T. jsou jména jejích řadových signatářů. Tvrdit, že je nějaká petice neonacistická, protože ji mezi jinými podepsalo několik bývalých neonacistů je „skutečně objektivní“. Mnoho bývalých členů KSČ zastává diametrálně odlišné postoje v ODS, nebo výrazně modifikované v ČSSD. Tito lidé své členství ukončili přibližně dva roky před rozpadem kapely Orlík, a následným sestupem první vlny rasistického skinheadského hnutí na území dnešní ČR. Je pokrytecké přehlížet, že někteří lidé byli do roku 1990 v KSČ, a na druhé straně připomínat, že jiní o dva roky později navštívili skinheadský koncert. (Navíc u petice si signatáře nevybíráte a nemáte kontrolu, kdo ji podepíše-pozn. EUportal)

Dalším argumentem je skutečnost, že někteří iniciátoři akce D.O.S.T. se v minulosti podíleli na vedení politické strany Právo a spravedlnost, která spolupracovala s Dělnickou stranou. Bylo tomu tak v letech 2003-2006, kdy podíl (bývalých) neonacistů v ní nebyl tak vysoký, jako v době jejího zrušení. Na společné kandidátce však měli, mezi jinými, pana Patrika Vondráka, který je trestně stíhán. Tady musím dát kritikům částečně za pravdu, u něj jde o víc, než poslech Orlíku.

Jeho kandidatura, stejně jako dalších osob podobného ražení byla velkým selháním. V žádném případě však nelze za tento skutek odsuzovat všechny bývalé členy strany Právo a spravedlnost, a už vůbec ne akci D.O.S.T. Stačí si jen vzpomenout na pány Aleše Kvapila, Zdeňka Doležela nebo Iva Svobodu. Ti se dopustili zločinů pravděpodobně s vyšší trestní sazbou, a přesto na základě selhání těchto jednotlivců nikdo nevolá po zákazu shromažďování příznivců ODS a ČSSD, natož jim blízkých občanských iniciativ.

Tvrzení, že názory a postoje akce D.O.S.T. jsou stejně nebezpečné, jako v případě neonacistů, je nesmysl. Nikdo nic takového nedokázal a ani se o to nepokoušel. Je to, jako kdybych totéž napsal o ČSSD nebo SZ. V obou případech se najde množství lidí, kteří se s tím ztotožní, a další, kteří to sice budou brát s notnou rezervou, avšak to jim nebude bránit použít takové tvrzení v diskusi se svými názorovými odpůrci.

Podle některých alarmistů, či spíše alarmistek, je prý katolická církev v ČR plná „lefebvristů“, kteří jsou ochotni spojovat s neonacisty. Takové tvrzení je nejen nepravdivé, ale i nesmyslné. Zaprvé, žádní lefebvristé v pravém slova smyslu neexistují, podobně jako neexistují „paroubkisté“ či „liškisté“. Existuje kněžské bratrstvo Sv. Pia X., to však sdružuje pouze kněze a kandidáty kněžství. Jeho zakladatelem je arcibiskup Marcel Lefebvre. Kolem těchto kněží existuje určitá skupina laiků, ti však nejsou k bratrstvu nijak právně vázáni a mnozí z nich se účastní bohoslužeb i v rámci řádných církevních struktur. Tolik k pojmu „lefebvristé“.

Nyní k jejich postojům a zásadám. Marcel Lefebvre strávil prakticky celý svůj mladý a střední věk na africkém kontinentu. Před druhou světovou válkou a v jejím průběhu jako profesor a později rektor kněžského semináře v Liberville (Libérie), později byl hlavou katolické církve v Dakaru (Senegal). Jeho otec se za nacistické okupace podílel na odboji, byl dopaden a umučen v nacistickém koncentračním táboře Sonnenburg. Tvrdit, že následovníci takového člověka jsou rasisté a neonacisté se mi zdá přitažené za vlasy. A to i přesto, že jeden z nich, Richard Williamson, se svým pojetím historie dotkl bolestivého místa dějin židovského národa. Proti Williamsonově pronásledování se ostatně postavil i vlivný židovský rabín Levin.

Celkově se tedy domnívám, že bojovníci proti akci D.O.S.T. by měli argumentovat proti jejím skutečným cílům, a ne proti jejímu domnělému spojení s nacisty. Minimálně v jednom konkrétním případě jde spíš o osobní problém autorky článku, než o racionální kritiku.

Článek je zároveň tiskovou zprávou občanské iniciativy "PRO VYKLIZENÍ squatu Milada".

Věra Tydlitátová