Euronacionalisté se vztekají aneb na okraj pražského summitu
„Ve chvíli, kdy se EU potýká se změnou svých zahraničně-politických struktur, aby měla větší vliv na globální úrovni, je tato schůzka dvojitou ztrátou - pro státy, které se zúčastní večerního summitu, i pro EU.“
Těmito slovy odsoudil Guy Verhofstadt, předseda liberální skupiny v Evropském parlamentu a bývalý belgický premiér, schůzku prezidenta Obamy s hlavami států střední a východní Evropy v Praze.
Verhofstadt je známý euronacionalista, propagátor Spojených států evropských, o kterých publikoval i knihu. Jeho postoje jsou extrémní ukázkou toho, kam až může vést postmoderní ideologie „evropanství“. Vše, co se neodehrává pod kuratelou evropských institucí, nýbrž v autonomní působnosti národních států, je podezřelé a zavání „nacionalismem“. Ostatně tentýž Verhofstadt (který se netajil ambicí stát se předsedou Evropské komise, pokud by býval neuspěl Barroso) publikoval nedávno dosti šílený článek v Le Monde. Tvrdě zkritizoval představu národní identity, tvrdil, že končí v plynových komorách v Osvětimi(!) a že budoucnost Evropy je bud´ „post-nacionální“ nebo žádná (toto trochu připomíná marxistické blouznění o beztřídní společnosti).
Podobné názory v méně vyhrocené formě ovšem sdílí bezpochyby celá řada evropských politiků a byrokratů, včetně většiny Evropského parlamentu. Je to smutné. Že Obama nepozval na schůzku van Rompuye nebo Ashtonovou? A proč by je měl zvát? Co je americké administrativě do toho, že jsme si v Evropě z dlouhé chvíle uplácali dvě další nesmyslné funkce – tzv. „europrezidenta“ a tzv. „euroministra zahraničí“ –, pak je obsadili dvěma bezvýznamnými politiky a ted´z nich děláme mluvčí Evropy, ač každý ví, že jimi nejsou? Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost musí mít Američané ještě větší guláš v tom, s kým vlastně jednat – kromě dvou zmíněných funkcí tady máme ještě předsedu Evropské komise a také předsedu vlády (či prezidenta) předsednické země EU (v tuto chvíli španělský premiér Zapatero). Tak kdo vlastně mluví jménem EU? Není divu, že i tento poněkud příliš idealistický americký vládní tým dává přednost jednání s vyzkoušenými institucemi, tedy národními státy a vládami. A že Obama odpískal květnové setkání USA-EU v Madridu? Vždyt´kdo by mu tam byl hlavním partnerem? Čtyřhlavé tele Ashtonová-van Rompuy-Barroso-Zapatero? To už je moc i na jednoho amerického prezidenta.
A proč by postkomunistické státy střední a východní Evropy měly mít škodu z toho, že se jejich lídři setkají a pohovoří s prezidentem USA? Nebo snad stále platí „slavné“ věty Jacquese Chiraca, kterými svého času vypeskoval „novou Evropu“ za její postoj k vojenské operaci v Iráku, odlišný od „staré Evropy“ – tedy že jsme propásli dobrou příležitost mlčet?
Ne, i podle Lisabonské smlouvy zůstává zahraniční politika doménou národních států. I když budou sílit tendence k jejímu postupnému vyprázdnění i nad smluvní rámec – např. prostřednictvím trojského koně v podobě tzv. EEAS (evropské služby vnější akce) – čemuž je zapotřebí se rázně postavit. Proto je jen dobře, že se pražský summit konal a že Guy Verhofstadt tiše zuří. Když budou lidé jeho typu spokojeni, pak by to teprve byl důvod k našemu znepokojení.
Autor je poslanec Evropského parlamentu za ODS