Topolánek, český SAR.K.O.
Mirek Topolánek nazval svého syna Nicolas, zřejmě podle jeho politického vzoru francouzského prezidenta Sarkozyho. O přátelství a blízkosti obou mužů ostatně svědčilo i jejich „dělení Evropy“ před českým předsednictvím EU. Při neformálním rozhovoru, jehož zápis unikl z MZV, Sarkozy slíbil přenechat Východní partnerství Topolánkovi za to, že ten ho nechá řídit pro Francii mnohem významnější iniciativu středomořskou.
Paralel a podobností mezi oběma politiky, kteří, ač vzrůstu rozdílného, vykazují jistou podobnou letoru, neurózu, hyperaktivitu a malou promyšlenost kroků, ústící často v lapsy a úlety s nepříjemnými důsledky pro jejich strany, je ostatně mnohem víc.
Oba utrpěli v polovině svého mandátu obrovský debakl v regionálních volbách. Všichni si pamatujeme, jak se na oranžovo obarvily všechny kraje ČR a ve Francii tomu bylo nedávno velmi podobně do té míry, že časopis l’Observateur prezidenta překřtil na „SAR.K.O“.
Oba také zcela odmítli vzít debakl na vědomí a nějak podstatně modifikovat svou politiku. Sarkozy například nedávný propadák bagatelizuje na francouzské poměry nízkou účastí voličů a tvrzením, že za těchto okolností neznamená porážku vládní většiny a naopak že je třeba neochvějně vytrvat při nastoupeném kursu a spokojit se s kosmetickými úpravami („remaniement“) na vládních postech.
Blíží se ostatně i hodnocení politologů v obou zemích, proč k takovému debaklu došlo. Stránky novin totiž zaplňovaly spíše zprávy ze změn v partnerském životě, o pobytech na jachtách lobbistů, některé korupční aféry a tvrdý postup proti vnitrostranickým oponentům. Oba zahájili neefektivní reformy, spíše ad hoc a bez hlubšího ideového zakotvení, jejichž smysl a význam neuměli vysvětlit a které nevedly k žádnému hmatatelnému zlepšení života občanů (viz např. „Topolánek zahodil program i etiku“, zde: http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/163170.aspx).
Oba se také vyznačují vlastností, která je hezkým politicky korektním výrazem označována jako „prostořekost“. Mikrofony v kterémsi pařížském vládním paláci například zřetelně nahrály Sarkozyho poznámku na adresu jednoho z ministrů, která dle sdělení časopisu l’Observateur zněla „tu te casses, pauvre con“, v překladu zhruba „ty odsud padej, ty ubohej blbče“, což se blíží „přátelské“ poznámce Mirka Topolánka vůči Jiřímu Čunkovi „ty jsi kretén, vole“ za to, že nesledoval jakési jeho skvělé vystoupení.
Odchází český SAR.K.O., přichází český Herman van Rompuy
Zatím nevíme, kdo nakonec Sarkozyho, resp. Topolánka ve funkcích vystřídá. Víme pouze to, že ve „funkci“ volebního lídra Topolánka nahradil Petr Nečas. Skoro se zdá, že Mirek Topolánek se při jeho výběru řídil heslem Margaret Thatcherové, že nástupce si musíte vybrat tak, aby na vás lidé dlouho v dobrém vzpomínali. Protože fakt, že si Nečase vybral právě on, je pomalu to jediné, co o něm víme. A už dnes se začíná psát, že Topolánek alespoň měl charisma a uměl zaujmout.
Nečas je v mnoha ohledech jeho protipól. Část médií se ho sice snaží glorifikovat jako „pana Čistého“, který nemá žádné nepřátele, nebudí negativní emoce a nikdo ho nespojuje s žádnou kauzou s korupčním přídechem. Ano, ale pouze za cenu, že je to spíše „pan Bezbarvý“, který nemá ani žádné výrazné zastánce, emoce nebudí vůbec žádné a nikdo ho nespojuje vůbec s ničím.
Odchází tedy český SAR.K.O., přichází český Herman van Rompuy. S tímto politikem má ostatně Petr Nečas, který tak jako on zřejmě nejméně vadil, společné i něco jiného: všichni vědí, že (v EU, resp. v ODS) tahá za nitky a skutečně rozhudjre někdo úplně jiný.
Velké naděje a velké zklamání
Jistou paralelu mezi Topolánkem a Sarkozym by bylo možné nalézt i v tom, že ještě před očekávanou volební porážkou začíná docházet k jistému přeformátování pravicové (pokud se tak dá nazvat) části politického spektra. V ČR vznikla (na přímý Topolánkův popud) strana TOP 09, která má podle jeho slov na setkání s americkými podnikateli zachránit pravicové hlasy těch, kteří již „z těch či oněch důvodů“ nebudou volit ODS. Podobně ve Francii oznámil záměr založit nové pravicové uskupení bývalý premiér Dominique de Villepin, ve francouzských poměrech podobně „důvěryhodná“ osobnost, jakou je u nás Miroslav Kalousek.
Ve Francii se nakonec může ukázat, že reálnou Villepinovou ambicí může být prezidentská kandidatura v roce 2012, přičemž vzhledem k výrazně klesající Sarkozyho popularitě se snadno může stát, že ho porazí a ve druhém kole nahradí a bude pravděpodobným „pravicovým“ oponentem Ségolene Royalové.
Podobně i v Čechách může Miroslav Kalousek navzdory všem slibům nakonec otočit a spojit se ve vládní koalici s Jiřím Paroubkem. Odůvodnění si nějaké najde vždycky, jako ho našel i při svém plánovaném spojení s ČSSD a KSČM po volbách v roce 2006.
A tak se nakonec může stát, že oba politici, ač jejich osudy budou časově „fázově posunuté“, budou v politické historii zapsáni i velmi podobnými slovy: jako lidé, s jejichž příchodem byly svého času spojovány velké naděje, ale kteří nakonec odejdou z politiky s hořkým přídechem neúspěchu a celkového selhání.