Co je to německý konzervatismus?
Recenze knihy Aleše Urválka
Aleš Urválek v knize Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení (Nakladatelství Olomouc, 2009) udělal kus dobré práce jako historik myšlení. Uvádí čtenáře do problematiky, ukazuje mu její ideový a intelektuální prostor. Jako filozof však autor prokázal trestuhodně slabý výkon.
Problematické je již jeho vymezení, co vlastně ono „konzervativní" je, co ve své knize sleduje.
Konzervatismus vidí čistě jako situační: mohou-li se jisté sociální struktury rozpadnout, „chopí se ohrožené sociální vrstvy a zájmové skupiny argumentů, s jejichž pomocí se snaží rozpad odvrátit či zpomalit" (s. 16). Taková definice konzervatismu, tedy definice ideově vyprázdněná, nám však umožňuje za konzervativce považovat i ideology marxismu-leninismu v době rozpadu komunistických režimů (v ČSSR v letech 1988-1989 například všechny teoretiky s šéfideologem soudruhem Janem Fojtíkem v čele). Do takové definice konzervatismu se daří zahrnout zcela rozličné ideové názory pouze proto, že v daném historickém momentu obhajují ohrožený status quo.
Tato slabina se projevuje především v situaci, kdy se Urválek vypořádává s recepcí Edmunda Burka v německém intelektuálním prostoru. V poznámce (s. 25) pouze konstatuje, že v německém a rakouském prostředí by byl Burke považován za nebezpečného liberála; prostředí britského parlamentarismu je prý „pokrokové". Jistě, pokud se vzdáme komparace idejí, pak „pokrokovost", ten záhadný a všezahrnující pojem,1 nám může být vysvětlením. V poznámce na s. 103 ale autor konstatuje, že i v bodě kontinuity jako prvku konzervatismu se němečtí intelektuálové kloní spíše k diskontinuitě.
Proč to dělají? Je vůbec možno mluvit o konzervatismu? A pokud ano, jaké má ideové znaky? Urválek sice velice pečlivě a přesně, jak se na historika sluší, popisuje vývoj myšlenek autorů, ale jako by se z nich obával vysublimovat společné znaky. Není divu. Německý konzervatismus je pouze pro Němce a s konzervatismem anglosaským, jak jej formulují například Nisbet či Kirk,2 nemá pranic společného. Německým konzervativcem může být pouze a jen příslušník německého národa či šířeji německy mluvícího intelektuálního prostoru střední Evropy. Německý konzervatismus má exkluzivní charakter, vychází z „osudu" Němců a je určen pouze jim. Do jisté míry vychází z kompenzace mocenské slabosti Německa v 19. století, je protifrancouzský, antidemokratický, protiparlamentární, nevěří ve svobodu (zaměňuje ji za anarchii) ani v diskusi či rozum.
Proti rozumu je postavena vůle, proti svobodě disciplína a oddanost, proti demokracii hierarchie a nezvratný osud skrytých mystických dějin, jenž má Německu přinést velkého vůdce-spasitele, který dá věci do pořádku (s. 123, 233). Proti volnému trhu se staví stavovská společnost; lidé jsou přirozeně nerovní a nesvobodní a jen stavovské ekonomické uspořádání může být spravedlivé. Je zde silně přítomen antisemitismus, ať náboženský, etnicko-kulturní nebo přímo krve (s. 131). Židé jsou skrytým nepřítelem a nejlépe je bude vystěhovat na Madagaskar (s. 118). Židé - to je „hnis", „bacily", „bující havěť" „kobylky" na těle evropských národů (s. 118, s. 155); je to skrytý nepřítel, který tajně osnoval porážku německého národa v první světové válce. V té válce, kterou německý konzervatismus oslavuje jako očistnou a ze které vznikne nové silné Německo (s. 178), jež prokáže velikost Němců jako panské rasy. První světová válka má být důsledným odklonem od idejí roku 1789, má vrátit Německu jeho duchovní a mocenské postavení. Němci totiž rozumí všem, ale jim nikdo. Oni jsou vůdci: skrytý dějinný zákon (s. 225) se znovu projeví, aby spojeni božím osudem a jedním vůdcem ukázali světu cestu vpřed (s. 189-190).
Pokud jde o německé konzervativce v meziválečném období, sehráli úlohu Leninových užitečných idiotů a pomohli Adolfu Hitlerovi k moci (s. 235). A nejen to. Jejich myšlenky se až nápadně podobají těm z Mein Kampfu. I oni věřili ve vinu zrádců (židé - antisemitismus) a dýce v zádech v první světové válce (s. 227, 228), i oni chtěli zničit novou republiku a nesnášeli výmarskou demokracii, kterou považovali za cizí těleso v německém duchovním ustrojení. I oni věřili v neomezenou autoritu duchovního vůdce proti demokratické diskusi (s. 234). I když obdivovali spíše fašistickou Itálii (s.279) než německé nacisty.
Nakonec mají tito konzervativci vůči nacistům vlastně čtyři možnosti:
1. Přizpůsobit se jako C. Schmitt;
2. Poučovat a mentorovat nacisty a skončit zastřelen jako E. J. Jung;
3. Trvat na svém a být zatčen jako Othmar Spann;
4. Emigrovat a vystřízlivět ze své slepoty, jak se to částečné povedlo T. Mannovi.
Když si však nezávislý čtenář přečte Urválovy dějiny německého konzervatismu a poté knihu Jana Horníka Proč holocaust (Rybka Publishers, 2009), jež myšlenkově pitvá Hitlerovo uvažování, nemůže se zbavit dojmu, že mezi Hitlerovým myšlením a německým konzervatismem existuje značná myšlenková spojitost. Všechny Hitlerovy myšlenkové obraty včetně sociálního darwinismu, krve, boží prozřetelnosti, víry ve vyvolenost Němců, resp. Árijců, všechny tyto ingredience Hitlerova totalitního myšlení jsou porůznu rozesety i v Urválkově popisu německého konzervatismu. Stačí kusy skládačky jen správně složit a musí vám vyjít, že největším konzervativcem dvacátého století nebyl Winston Churchill, ale Adolf Hitler.
Německý konzervatismus je jakýmsi mixem obhajoby ancien regime - tedy reakce, tradicionalistického přístupu - a kompenzace německých politických komplexů (ničím nepodložené víry ve vlastní výjimečnost, vůdčí role Německa, oslavy války, národu dle krve (volk) atd. Hledání vysvětlení „mezery" mezi realitou a vlastní představou tkví ve skrytém zákonu dějin a vnitřním nepříteli: židech. Ty je třeba zlikvidovat.
Jestliže je dle Čermáka kontinuita v sociálním vývoji společnosti a sociální svár základním momentem v pozitivních hodnotových prvcích společnosti,3 pak německý konzervatismus musíme v zásadě prohlásit za mýtus či utopii, která se posléze mění v ideologii,4 což jsou prvky, jimž se neněmecký konzervatismus zdaleka vyhýbá a přisuzuje je svým ideovým odpůrcům.5
A tak se dostáváme do stavu myšlenkového paradoxu: německý konzervatismus je z hlediska myšlenkového nekonzervativní. Je snahou „zastavit dějiny", a když se mu to nedaří, pak hledá skryté dějiny skrze utopii a čeká na vůdce.
To vše leží Urválkovi před očima, on sám to však pomíjí jen několika uštěpačnými poznámkami: něčí koncepce konzervatismu je prostinká (s. 372), cesta jiného se ukázala jako slepá (s. 282) ap.
Urválkově knize chybí solidní zakončení, například komparací s anglosaským konzervatismem, a tím zasazení problematiky německého konzervatismu do širšího myšlenkového okruhu. Překonal by tak přesvědčení, že existuje jakási povinnost konzervatismus formulovat nikoliv na základě společných ideových znaků, ale na základě toho, co se za něj v daném historickém kontextu označuje.
Poznámky
1. Viz Krasnodebski Zdislaw, Zánik myšlenky pokroku, Mervart, Praha 2006.
2. Viz Nisbet Robert, Konzervatismus, Občanský institut, Praha 1993; Kirk Russell, Konzervativní myšlení, Občanský institut, Praha 2000.
3. Viz Čermák Vladimír, Otázka demokracie, 4. díl, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 1998, s. 7-58.
4. Tamtéž, s. 34-58.
5. Viz Heywood Andrew, Politické ideologie, Victoria Publishing, Praha 1992 nebo Stankiewicz W. J., Hledání politické filozofie, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2006, s. 304-312.
Revue Politika 3/2010