Petr Hájek o Margaret Thatcherové, Adolfu Hitlerovi a Němci ovládané EU – Čtvrté říši
Prohranou válkou neuskutečněný německý projekt, který sice nikdy neodumřel, ale až do počátku devadesátých let jej bipolarita udržovala v rozumných mezích mezistátní spolupráce (Evropské hospodářské společenství), divoce změnil směr a nabral překotnou dynamiku: cílem se stala politická integrace celého kontinentu. Pod vedením socialistické internacionály, propojené s většinou vlád, za zády vlastních občanů začali političtí vůdci rychle vytvářet formální instituce Spojených států evropských. Margaret Thatcherová ke kontinentálním socialistům nepatřila, a proto po celou dobu, kdy stála v čele britské vlády, představovala pro tento projekt vážnou překážku. Britská politička svou nepředstíranou oddaností svobodnému světu, tedy autentické politické pravici, patřila k posledním generacím, které neomámil rajský plyn aktuálního blahobytu natolik, aby zapomněly na katastrofy první a druhé světové války, respektive na to, kdo a co bylo jejich příčinou…Bylo jí proto jasné, že obnovené „Velké Německo“ se opět po určité době stane nebezpečím pro Evropu. Věděla, že německá kontinentální ambice se primárně neodvíjely od prorockého vytržení Adolfa Hitlera, ale od hlubších a koceckonců srozumitelných velmocenských zájmů, jejichž byl Hitler dobově podmíněným nositelem, který německé ambice nakonec trestuhodně promrhal. Správně předpokládala, že teprve spojení obou „okupačních zón“ v původní stát se Německo stane skutečným „motorem evropské integrace“…Margaret Thatcherová proto již na začátku devadesátých let označila Evropskou unii, vlečenou do rychlého a hlubokého občanského integračního bezvědomí německým motorem ve francouzské karoserii, politicky nekorektním termínem „Čtvrtá říše“. Až federální orgány evropského státu budou za pár let podobná slova stíhat stejně jako dnes „popíračství“, veřejnost si už ani nevzpomene, že autorem této jasnozřivé historické reminiscence či spíš vzpomínky na budoucnost byla poslední britská premiérka, u níž označení „pravicová“ nebylo mystifikací. Za níž svoboda projevu, definiční znak demokratického státu, nebyla prázdnou frází lidskoprávního typu.
HÁJEK, Petr: Smrt ve středu, Dokořán, Praha 2009
