Politická korektnost stála život nevinného člověka aneb výsledky "antirasismu" a multikulturalismu
Americký konzervativec a předseda mezinárodní organizace „Youth for Western civilisation“ Kevin De Anna, poukázal před nedávnem na otřesný případ, který se odehrál na Novém Zélandě.
Smutná příhoda nastavuje zrcadlo všem nositelům politické korektnosti, kteří se ve svém neomarxistickém zápalu nerozpakují zničit život naprosto nevinému postaršímu člověku a způsobit tím utrpení jeho nejbližším.
Vše začalo naprostou banalitou. Jedenašedesátiletý Roy Amor, Novozélaďan anglosaského původu, postával před svou kanceláří ve společnosti kamaráda, Novozélanďana černé barvy pleti.
Dvojice spatřila v okolí imigračního úředníka, načež se pan Amor obrátil ke kolegovi a naprosto nevinně zavtipkoval : „Hele, měl by ses raději schovat.“
Amorův kamarád se pouze pobaveně zasmál, čímž považoval celou věc za skončenou, aniž by v ní pozoroval sebemenší náznak rasové nesnášenlivosti.
Někdo jiný, nacházející se tou dobou poblíž, se ovšem nehodlal s takto „rasistickým“ vtipem smířit a za tepla „napráskal“ Roye Amora vedení firmy jako rasistického štváče.
Nevíme, kdo byl oním udavačem a jaké motivy ho vedly. Možná šlo o přesvědčeného multikulturního fanatika, nenávidícího vše západní či anglosaské, možná si nějaký ziskuchtivý ubožák dělal zálusk na Amorovo místo a rozhodl se využít klacku politické korektnosti.
Těžko říci.
Jistá je však skutečnost, že Roy Amor byl s podivuhodnou rychlostí zbaven pracovního místa a dostal se do hledáčku různých „lidskoprávních organizací“ (rozuměj parazitických spolků, které za státní peníze hledají neexistující problémy).
Pan Amor zřejmě nepatřil k nejodolnějším jedincům, tlak nevydržel a zastřelil se vlastní zbraní. Zůstala po něm žena a dvě děti.
Od věci není ani připomenutí, že Amorův černošský kolega, jenž měl být údajně Amorovým jednáním postižen, se účastnil Amorova pohřbu a jednoznačně odsoudil nápor, jemuž byl Roy Amor vystaven.
To však lidskoprávní aktivisty nezajímalo. Mohli si udělat další čárku. Bílý heterosexuální, netrestaný plátce daní a otec rodiny si prostřelil hlavu. Zemřel tedy někdo, kdo v sobě zahrnoval hned několik položek, které různí „monitoři“ lidských práv považují za odporné, nežádoucí a „bigotní“ (velmi oblíbená nadávka tzv. lidskoprávních aktivistů).
Tragická smrt pana Amora mě vede k poněkud obecnějším úvahám, vztahujícím se k problematice politické korektnosti a jejich nositelů.
Dámy a pánové, nebudeme si nic zakrývat. Vnímavému pozorovateli nejspíš dochází, že nastolení podobné společenské atmosféry pomalu hrozí i v České republice. I zde máme nejrůznější „lidskoprávní organizace“, které na úkor většinové společnosti protlačují své absurdně zvrácené vize do veřejného prostoru, ale nestydí se profitovat ze státního rozpočtu, tedy z peněz těch, které „aktivisté“ označují za nesnášenlivou majoritu, zatíženou předsudky.
Všichni tak jsme nuceni přispívat těmto obskurním spolkům na jejich činnost, přestože by tyto do roka zkrachovaly, kdyby si měly svoji agendu naplňovat ze soukromých zdrojů a dobrovolných darů.
V České republice není situace natolik vyhrocená jako v některých zemí na západ od našich hranic. Domnívám se, že je to dáno zkušeností Čechů s komunistickou totalitou, která jim dala zkušenost rozpoznat totalitu novou. Taliban politické korektnosti proto musí v našich zeměpisných šířkách postupovat poněkud subtilněji, což ukázala i nedávná aférka s kocourem Mikešem.
My jsme Ladu zachránili, ovšem z některých školních knihoven v USA již zmizeli autoři jako Mark Twain, Robert Frost, Rudyard Kipling nebo dokonce i William Shakespeare.
„Korektníci“ v české společnosti nenalezli příliš živnou půdu, ovšem pokud jde o politickou scénu, nejsou tak úplně bez úspěchu. Získali dokonce i jedno ministerstvo, pověřené uskutečňováním jejich agendy. Za tímto úřadem fakticky není vidět žádná prospěšná práce a do obecného povědomí se zapíše pouze zaměstnáním nekvalifikované stripterky na vysoký úřednický post.
Rovněž hysterická reakce Davida „Kena“ Vodrážky na plánovaný příjezd Geerta Wilderse do Prahy nám něco napovídá.
Vůbec nejsilnější průnik se Talibanu politické korektnosti podařil do oblasti médií. Člověk nestačí žasnout, jak největší zpravodajské deníky pravidelně informují o různých „Kyselých žabách“, „dnech rovných šancí“ a podobných rozverných taškařicích, které jsou dílem několika konkrétních lidí, sjednocených do zájmové skupiny.
Milí čtenáři, zajímá někoho z vás, kdo obdržel Kyselou žábu, jak vypadá nějaká multikulturní příručka, nebo kde se bude konat promítání „kulturně vyvážených“ agitek ? Přijde vám, že je to skutečně téma pro stránky celostátních periodik ?
Mě také ne.
Veřejná důležitost těchto akcí není větší než moje či vaše grilování na chatě s bečkou piva a dobrou partou.
Abych se ovšem neodchýlil od spojitosti s kauzou pana Amora… I přes svou slabší pozici mají naši nositelé politické korektnosti v zásadě stejné vnímání světa jako jejich mocnější souputníci.
Zjednodušeně by se dalo označit jako nenávist k západní společnosti a jejím civilizačním hodnotám. I zde je proto v očích „aktivistů“ primárním objektem nenávisti či pohrdání slušný člověk západního původu. Pro všechny ostatní má Taliban postmoderny omluvu :
Jsi zločinec? Jistě Tě k tomu donutila zlá společnost, která Ti vytvořila sociálně znevýhodňující prostředí a učinila z Tebe nebohou oběť .
Jsi narkoman?Pak i Ty jsi obětí a navíc ještě hrdinou, protože porušuješ „bigotní“ společenské konvence a riskuješ zatčení represivními orgány zlé společnosti.
Jsi zakuklenec, mávající transparentem „Evropo, připrav se na skutečný holocaust“ ? Pak na to máš jistě právo, protože zlá západní společnost tě neustále vykořisťovala a vykořisťuje.
Jsi vandal ? Pak patříš mezi hrdiny, kteří neuznávají bigotní definici vlastnictví a patří Ti úcta.
A takto bychom mohli pokračovat dála a dál, až by z toho vznikla objemná kniha.
„Naší odpovědí budiž výsměch a vzdor,“ doporučuje ve své knize „Smrt Západu“ známý autor Pat Buchanan. A zde skutečně spatřuji klíč – nenechme se tlačit do kouta samozvanými propagátory „báječného nového světa“. Nepřijímejme jejich rétoriku a argumentaci. Vyjadřujme se terminologií zdravého rozumu, nikoliv newspeakem politické korektnosti. A berme je s humorem. Vysmívejme se jejich konstruktům na každém kroku a veřejně, protože ono se skutečně je čemu smát.
I tragický příběh nebohého Roye Amora má v sobě špetku komična. Ty zrůdy, co ho zdeptaly jsou totiž směšné. I přes svou obludnost.